Zhlédnout je mohli nejen diváci v Opavě a v Ostravě, ale třeba i v Třebíči. Jan Hanousek se v následujícím rozhovoru vrací k uvedenému projektu, ale vypráví i o svém setkání s hudbou.

Můžete se v krátkosti představit?

Mám vystudovanou brněnskou konzervatoř, ale teď se věnuji dramaturgii na Slezské univerzitě, díky tomu se mi otevřely nové obzory, studujeme například i divadelní kritiku, a tak jsem si zařídil praxi v novinách a napsal několik recenzí.

V novinách jsem už zůstal a píšu o kultuře. Hudba je však pro mě nadále velmi důležitá, hraji v několika kapelách a hlavně skládám hudbu, psal jsem už hudbu ke dvěma filmům o přírodě a některé mé skladby se hrají živě, teď připravuji krátkou symfonii pro opavskou ZUŠ.

Hudební talent u vás určitě není náhoda. S hudbou jste vyrůstal od dětství…

Oba mí rodiče jsou hudebníci a také mé dvě sestry, strýcové a tety, dědeček je rovněž skladatel, hraje na varhany a stejně jako babička dlouhá léta dirigoval sbory, druhá babička zpívala v operním sboru, jsme skutečně hudební rodina. Díky tomu jsem se od dětství nacházel v klasickou hudbou nabitém ovzduší, nejdřív jsem hrál na zobcovou flétnu a pak jsem si přidal violoncello.

Oba rodiče jsou výborní pedagogové, pomáhali mi v mládí se cvičením, i když ne vždy se mi cvičit chtělo :-) Nějakou dobu mě učil na cello můj strýc Jiří, předtím Oldřich Jíra a nakonec Jan Škrdlík. Táta je ředitelem hájecké ZUŠ a organizuje hodně kulturní dění na Opavsku. Pod hlavičkou sdružení Talent spolu s městem pořádá koncertní sezonu, je tajemníkem festivalu Beethovenův Hradec, byl u zrodu skladatelské soutěže žáků ZUŠ, a také organizuje spoustu samostatných koncertů.

Maminka také vyučuje improvizaci, přičemž lásku k této disciplíně jsem po něm zdědil.

Proč jste si vybral právě violoncello a ne jiný nástroj? Na co všechno vlastně hrajete?

Začalo to tak, že mamince chybělo v orchestru violoncello, chtěl jsem hrát na housle, ale takhle skončil u cella.A jsem moc rád,, mám širší uplatnění a doma si můžeme založit malý hudební ansámbl :-), navíc mi zvuk a barva cella hodně sedí. U maminky v orchestru jsem zůstal po dlouhá léta a procestovali jsme spolu svět. Stále ještě hraji i v kapelách na flétnu, na kterou jsem začínal, učil mě Pavel Plánský.

Trochu hraji na klavír, pomáhá mi to ve skladbě, občas něco pro klavír složím.

Jak vlastně došlo k vaší spolupráci s Blankou Fišerovou na projektu V bílém?

Známe se ze Slezské univerzity, jsem její student. Chovala se ke mě vždy velmi pěkně, a tak jsem jí věnoval jednu ze svých skladeb Adagio for Blanche. Od studentů se dozvěděla, že hraji na cello a skladba ji natolik zaujala, že mi nabídla spolupráci, kterou jsem velmi rád přijal. Poslala mi sbírku a já jsem začal skládat sólové skladby pro violoncello přímo na její poezii. Už po první zkoušce jsme oba věděli, že to půjde a projekt bereme hodně vážně.

Můžete projekt představit čtenářům, v čem je zajímavý?

Kombinace sólového violoncella, které střídám s flétnou, a autorského čtení poezie je věc v takové podobě celkem ojedinělá. Zajímavé je, že zpočátku jsem skládal skladby na Blančinu poezii, ale pak se role vyměnily a některými skladbami jsem ji natolik inspiroval, že napsala některé básně až na mou hudbu. Tyto básně jsou úplně nové a ve sbírce se nevyskytují, lidé mají možnost si je vychutnat jen na našich koncertech.

Teď máme program asi na čtyřicet minut a chystáme se jej natáhnout tak, abychom mohli bavit lidi celý večer, plánujeme zapojit kytary :-) Na kytaru jsem se také kdysi sám naučil hrát a i Blanka ji ovládá.

Kde jste již vystupovali a kam ještě míříte?

První společné vystoupení jsme měli 1. května v rámci vernisáže obrazů Paula Rydera v ostravské Minikino kavárně. Poté jsme hráli na Muzejní noci Ostrava a na Noci kostelů ve Vratimově. Křest Blančiny sbírky byl koncem května v třebíčském hudebním klubu B. Chystáme se v létě natočit CD, ať se máme čím prezentovat.