Paloma Pedrero se české premiéry své hry ve Slezském divadle zúčastnila a ochotně hovořila nejenom o svých pocitech.

Jak jste útok na nádraží prožívala vy?

Jako dlouhý a intenzivní den velké bolesti. To ráno po zprávě o atentátu jsem byla nejdříve ohromená a začala jsem o tom psát článek pro deník La Razón.

Psaní mě zklidnilo a umožnilo pochopit, co se stalo. Když mě pak známý režisér požádal, abych o události napsala divadelní hru, považovala jsem téma za velmi těžké. Od události totiž neuplynulo moc času a bylo obtížné zachovat si odstup.

Vaše hra však žádnou oběť atentátu nepředstavuje.

Jen zprostředkovaně. Hned mi bylo jasné, že ji napíšu o rodině jedné z obětí. Při televizních záběrech z míst neštěstí jsem měla nejsilnější dojem ze zvonících mobilů poházených po zemi. Je hrozné, když někdo neustále volá, a ten druhý neodpovídá.

V mé hře je takovou marnou volající milenka muže, který po výbuchu zemřel. Je zoufalá, nemá o něm žádné zprávy, a když se nakonec dovolá, hovoří s jeho manželkou.

Ta na rozdíl od milenky může sice získat oficiální informaci, ale její zoufalství proto není menší. No a k těm dvěma ženám jsem přidala ještě lehce senilní matku a všem jsem dala jméno Anna.

Útok na madridská nádraží má údajně na svědomí islámská Al–Káida, ale ve vaší zemi působí také domácí ETA. Jakým terorismem jste víc ohrožováni: nacionalistickým, nebo mezinárodním?

Každý je zlý, ale myslím, že náš „národní“ terorismus známe přece jen lépe. Už jsme ho totiž několikrát zažili, a proto se s ním dokážeme nějakým způsobem potýkat. Mezinárodní terorismus je pro nás zatím naprosto nepředvídatelný.

Teď k příjemnějším věcem. Mezi Čechy jsou známí například španělští autoři Federico García Lorca, Lope de Vega nebo Eduardo Rovner. Kteří čeští autoři jsou známí ve Španělsku?

První jméno, které mě napadá, je Václav Havel. Víte, na jména jsem strašná, ale ještě mohu uvést například Kunderu, Hrabala nebo Čapka. To jsou jména, která Španělé znají.

Začínala jste jako herečka…

Ano, narodila jsem se s divadlem v těle, tak, jak se někdo narodí se dvěma srdci. Už jako malá holka jsem objevila, že dělat divadlo je jednou z možností, jak přestat být neviditelná.

Teď jste dramatička. Má nebo měl někdo z vaší rodiny také dramatické ambice?

Všichni, ale ne profesionálně. V naší rodině jsou všichni komediálně založeni. Jeden dědeček také psal hry, ale jen amatérsky. Byl hostinský a vždycky napsal k nějakému výročí hru, kterou pak ochotníci zahráli v sále jeho hospody.

Jaké dojmy z české premiéry vaší hry si z Opavy odvážíte?

Skvělé, vynikající a báječné! Opavským inscenátorům se mé sdělení divákům podařilo vystihnout tak perfektně, že jsem až dojatá, a to i přesto, že rozdíly mezi našimi kulturami jsou veliké. Spojuje nás umění.