Jaká cesta zavedla kovaného Brňana do Opavy?

Pěvecká. Po absolvování JAMU jsem hledal angažmá a kontaktoval jsem různá divadla s operní scénou. Když jsem předzpívával v opavském divadle, nabídl mi tehdejší šéf opery Dalibor Hrda angažmá a plácli jsme si. Prostředí Slezského divadla i města se mi zalíbilo natolik, že jsem tady zůstal a musím říci, že nelituji.

To je od vás hezké, ale co jste hledal na oblasti?

Hlavně příležitost k uplatnění. Nabídku jsem dostal například i z pražské Státní opery, ale zdravý rozum zvítězil. Byl jsem začínající pěvec a potřeboval jsem se vyzpívat. Opavské divadlo mi nabízí takové možnosti, které bych ve velkém divadle rozhodně nedostal. Dalším plusem je opereta, která je tady součástí operetního souboru a v ní se cítím dobře.

Máte pro to nějaký důvod?

Samozřejmě. Opera je o sošném hraní a tomi moc nesedí, protože mám na jevišti rád pohyb a akce. K vytváření komických i vážnějších postav mi opereta dává dokonalý prostor a brání zaškatulkování do výhradně dramatického nebo milovnického stylu. Totéž platí o muzikálech, ve kterých se můžu plně vyřádit.

Stačí vzpomenout například Josefínu v Někdo to rád horké, kde jste si střihl ženu a na pohled dokonce velmi hezkou. Jak jste se v roli cítil?

Dost zvláštně, protože Josefína není skutečná žena a nesmí se tak ani chovat. Každému musí být hned patrné, že je převlečeným mužem. Právě v tom je ta pravá komika.

Chtěl byste být skutečnou ženou?

Bože chraň! Ženám jejich úděl nezávidím ani omylem. Co si budeme namlouvat, má to pořád ještě těžší. Vždycky jsem obdivoval ty ženy, které dobře zvládají domácnost i profesi. To je jeden z důvodů, pro které si vážím své ženy.

Je z branže. Seznámila vás společná práce?

Oba jsme členy opavského operního souboru, takže je to jasné. Na jevišti jsme se potkali v Historii jednoho snu a dál teď už sníme společně. Jen se pořád nemůžeme shodnout v tom, kdo si koho vybral. Manželka tvrdí, že ona mne a vzhledem k tomu, že maminka, režisér a manželka mají vždycky pravdu, nezbývá mi nic jiného, než souhlasit. V Opavě jsme už doma a před půl rokem jsme si koupili pěkný byt. Byl navíc zrekonstruovaný a nevyžadoval další úpravy.

Jste praktický kutil nebo nepraktický bohém?

Nechci si lichotit, ale myslím, že jsem docela zdatný kutil, schopný opravit skoro všechno. Přátelé si mě dobírají, že bych se uživil i jako opravář autobusů. Vycházejí ze situace, kdy se nám při návratu ze zájezdu autobus porouchal a jeho řidiči se marně snažili najít závadu. Když jsem měl čekání právě tak dost, vlezl jsem pod něj sám a našel jsem díru ve vzduchotechnice. Musím říci, že řidiči z toho byli hodně překvapení.

Opravář autobusů ale z vás asi nebude.

Určitě nebude. Tradice naší rodiny je v textilním a elektro průmyslu, já jsem její černá ovce. Docela by mě bavila třeba umělecká práce se dřevem nebo kovem, ale musím zůstat jen u představ, protože mám obrovské mezery ve výtvarném nadání. Kdybych nebyl pěvcem, byl bych nejspíš pedagogem. To je profese, která se mi líbí.

Pedagogem jste, protože učíte na opavské Církevní konzervatoři. Zlobí vás studenti?

Nezlobí a jsou skutečně talentovaní. Ve svém věku však mají ještě dost zkreslené představy o umělecké praxi. Zatím vůbec netuší, že je každé zaváhání v kumštu odsune na vedlejší kolej, ze které je pak návrat na tu hlavní moc těžký. V umělecké branži je v současné době obrovská konkurence a dobrých pěvců je moc. Pokud na sobě umělec pořád nepracuje, ztrácí svou tržní hodnotu. Musímvšak přiznat, že mé dobře míněné rady berou. Možná proto, že je nechávám nakouknout pod někdy dost horkou divadelní pokličku .Ve velkých inscenacích vypomáhají ve sboru a na vlastní kůži poznávají, co divadlo skutečně obnáší. Jeden student se letos dostal na JAMU jako lyrický tenor.

To je slibná budoucnost, protože lyrické tenory divačky milují. Nezávidíte tenorům?

Vztah k nim říkám v Postilionovi jako Bijou dost jasně: „Nenávidím tenory. Chudák basista se může uřvat a nezavadí o něj ani uklízečka,“ Ale teď vážněji. Žádnou závist vůči tenorům necítím, třebaže představují kladné hrdiny a žádoucí milovníky, kdežto barytonista bývá zase typem lumpa, zlého otce a podobně záporných postav. I ty se konec konců mohou divačkám líbit.

Líbí se jim?

Snad ano. Občas mi na jeviště pošlou třeba kytku a každá taková pozornost je příjemná. Dřív mě i osobně kontaktovaly a to bylo rovněž milé. Dnes jsem však už člověk ženatý, věrný a rodinný..

S kladným vztahem k domácím pracím?

No, jak kdy a jak ke kterým. Když mám náladu, rád pomohu s čímkoliv, ale žena mě k většímu úklidu nebo do kuchyně nepouští. Nedělá dobře, protože rád vařím.

Máte povahu spíš klidnou nebo výbušnější?

Většinou jsem klidný až flegmatický, ale všeho do času. Když se emoce navrství, pak dojde k výbuchu a ten už stojí za to. Jsem ve znamení raka, a tak se držím zpátky a pěstuji si rodinu. Ale v čínském horoskopu jsem zase tygr a ten se mi v povaze občas objeví. Alergický bývám hlavně na to, když jsem do něčeho tlačen proti své vůli. S tím se vážně těžko vyrovnávám.

Jak vás horoskopy staví k potřebě adrenalinu?

Co se adrenalinových sportů týká, tak nijak, protože jsem spíš opatrný. Jiná věc je povolání a někdy se před premiérou sám sebe ptám, proč divadlo vlastně dělám a jestli mi za ty nervy stojí. Ale potlesk publika mě pokaždé utvrdí v přesvědčení, že stojí.

Kdo je Zdeněk Kapl?

Narodil se 12. 7. 1974 v Brně a vystudoval JAMU v oboru operní zpěv. Zúčastnil se mistrovských kurzů v Německu a spolupracoval se souborem Hofmusici, se kterým vystupoval v Německu, v Itálii a v Maďarsku. Je držitelem Ceny Viléma Zítka 2001 z pěvecké soutěže A. Dvořáka v Karlových Varech.

Do Slezského divadla nastoupil v roce 2002 hned po absolvován JAMU a vytvořil v něm řadu operních, operetních i muzikálových rolí. Od roku 2005 učí také zpěv na opavské Církevní konzervatoři. Jeho manželkou je sólistka operního souboru Slezského divadla Ilona Kaplová a mají spolu téměř tříletou dceru Natálku.