Kapela Olympic se po delší době vrací na Opavsko. Vystoupí v pátek 25. června na nádvoří zámku v Hradci nad Moravicí. Koncert této známé kapely začne ve 20 hodin. V následujícím rozhovoru s kapelníkem a spoluzakladatelem Petrem Jandou, kytaristou, zpěvákem a autorem písniček, si přečtěte, co jste možná o Olympiku nevěděli.

Petře, prozraďte – v čem podle vás tkví úspěchy písniček Olympiku? Ty nejstarší hrajete už od 60. let – a pořád se na ně „chytají“ nové generace. Je to i dobou, v níž vznikaly?

„Ono se to pozná i podle toho, že ty písničky pořád hrají rádia. Vím, vzpomínám si, že v 60. letech byly šlágry úplně jiné. A některé dokonce hranější a populárnější, než ty naše. Ale ty naše písničky to nějak přežily – a k tomu nemám opravdu žádné vysvětlení. V rádiích se hrají písničky třicet, čtyřicet let staré. A věřte, že by je ta rádia nehrála, kdyby to tak posluchači nechtěli.“

To ale musí být radost, když dnes i šestnáctiletí „paří“ třeba na Želvu nebo Ptáka rosomáka, ne?

„Jo, mám z toho velkou radost. To jsem ani v nejbouřlivějším snu nečekal, že by se mohlo něco podobného přihodit.“

Na konci zimy jste tvrdil, že už je pomalu čas na novou desku Olympiku. Že až dokončíte muzikál, nejspíš přijde její čas. V jakém stádiu tedy dnes je, máte už na ni čas?

„Čas by byl, jenže po muzikálu jsem vyčerpaný. Ale už na tom pracujeme, jsme na začátku. Dokonce jsem vymyslel nový trend, budeme svou novou desku dělat jinak. V momentě, kdy napíšu písničku, nazkoušíme ji a hned natočíme. Pak ji dostanou naši skalní, jestli se jim pozdává, necháme si tak trochu poradit. Třeba budou mít připomínky, které nám pomůžou. Tudy, myslím, vede cesta. A až budeme mít natočených dost písní na desku, tak ji vydáme.“

Je to už hodně let, ale přesto: vzpomínáte si na první honoráře s Olympikem? Hrálo se tenkrát, v 60. letech, třeba i jen za pivo a párek?

„Až tak ne. Já jsem do branže vstoupil v době, když to už bylo víc profesionální. Myslím, že se první honoráře pohybovaly kolem 50 – 60 korun za koncert. Když jsme udělali první kvalifikační, tak jsme brali 120 korun, takový základní honorář. Největší honorář byl tenkrát 125 korun.“

V 80. letech se tvrdilo, že má Olympic jako jediná rocková kapela u nás státní aparaturu a světla. Opravdu to tak bylo?

„Ne, stát nám nikdy nic takového nedal (smích). Naopak v 80. letech jsme si vydobyli díky své popularitě nejvyšší možné honoráře, což bylo 600 pro mě a 900 korun pro kluky. To vydrželo ale jen rok, než se to dověděli státní soudruzi. Takže nám to vzali bez udání důvodu a já pak měl 600 a kluci jen 400. To nám vydrželo až do revoluce“.

Nikdo vám to nikdy nevysvětlil?

„Prý to bylo na základě toho, že jsme moc populární a že to nejde, aby nám tolik platili. Ale já to přes koleno nelámal.“

-ans, dts-