Slavná herečka Andula Sedláčková se vrací nejen aférami

Josef Brož, autor knihy o velké české herečce, je sám námět na román. Vojákem se nestal, těsně před revolucí odjel do Francie, 10 let poté stál u zrodu hnutí „Děkujeme, odejděte!“.

Pamětníci budou mít v pražském Vinohradském divadle 10. prosince důvod k velké radosti. Toho dne má totiž křest kniha, na kterou dlouho čekali. Křest má kniha Aféry Anduly Sedláčkové, kterou v nakladatelství Petrklíč vydává publicista Josef Brož.

A je nutno dodat, že se nezabývá pouze aférami. Na scénu tohoto divadla se totiž vrací česká herečka, o níž toho už nejmladší generace neví příliš: Anna Sedláčková, řečená též stručně křestním jménem Andula. Kmotrou bude herečka Jiřina Jirásková.

Návrat na místo činu

V předpremiéře tohoto se však uskuteční ještě jedna velmi speciální autogramiáda, a to zítra 2. prosince od 15.30 hodin v opavském knihkupectví Librex na Ostrožné ulici.

Autor, jak přiznává, má totiž právě k Opavě velmi exkluzivní vztah. „Rozhodl jsem se ji uvést nejprve v Opavě, v městě mého srdce,“ říká.

V letech 1979 - 1983 tu totiž prožil období, na něž dnes vzpomíná už jenom s úsměvem: „Říkali nám žižloni, a měli jsme na sobě až podezřele velké uniformy!“ Na období, kdy v Opavě studoval vojenské gymnázium, má ale spíše smíšené pocity. Ačkoliv toto období bylo pro něho v životě klíčové, z armády se mu později podařilo dostat.

Studoval dějiny divadla nejprve v Praze na Karlově univerzitě a potom i na pařížské Nouvelle Sorbonne. Na konci 80. let patřil k lidem, kteří vytvářeli na filozofické fakultě předpoklady studentského hnutí. Listopad ale prožil v Paříži, kam čerstvě emigroval sotva dva měsíce před vypuknutím sametové revoluce.

„Sametová revoluce byla jedno velké divadlo,“ říká dnes. K tématu se vrátil o 10 let později, když stál u zrodu občanského hnutí s názvem: „Děkujeme, odejděte!“

K teatrologii obecně má ale spíše výhrady. A s ohledem na objekt svého zájmu. Publicista Brož tvrdí, že Anna Sedláčková (1887 - 1967) byla herečkou, která nepatří pouze teatrologům. „Teatrologie je myslím této herečce velmi dlužna,“ říká rezolutně.

„Dlouho byla až příliš stereotypně zařazována pouze do typologie bulvárního divadla. Její dimenze je ale mnohem širší,“ připomíná. Teatrolog Josef Herman například řadí herečku do rámce tzv. zábavného divadlo, který ale provozovalo i Národní divadlo. „To je velmi úzké měřítko,“ říká autor.

Základem knihy ale není polemika s divadelní vědou, ale spíše připomínka fenoménu, který se z povědomí veřejnosti nezaslouženě vytratil. „Kdysi to byla první velká hvězda, její záře ale vyhasla jako záře komety, jež se dlouho neudržela,“ říká autor. Na vyhasnutí se bohužel podepsaly dva totalitní režimy, ale i typologie ženství a herectví, které zosobňovala.

Hvězdou na hereckém nebi

Andula Sedláčková začínala na prknech Národního divadla v roce 1903, v době nástupu mladočeské éry režiséra Jaroslava Kvapila, a přes princezny a drobné role se brzy vyhrála k rolím, které jí po patnácti letech, řečeno s dobovou kritikou, vynesly „první místo v souboru“.

Její nezapomenutelná Líza Doolitlová v Pygmalionu nebo Cyprienna (obě 1913) měly velký ohlas, vrcholem jejího nástupu ale byla především titulní postava Marguerity ze hry Dumase ml. Dáma s kaméliemi (1916) – s Jiřím Steimarem.

Dvacátá léta 20. století byla někdy až stereotypně přirovnávána k francouzské herečce Sarah Bernhardtové, což ji také patrně přimělo k některým hereckým manýrám, k nimž patřily například demonstrativní odchody a návraty z jednoho divadla do druhého. Byla hvězdou v Národním, ale i Vinohradském divadle, kde zvláště na přelomu 20. a 30. let sehrála opět některé své nejslavnější role z té předchozí scény, například Rostandova Orlíka nebo Wildovu Salome (obě v roce 1928).

A znovu Dáma s kaméliemi – tentokrát s Hugo Haasem. Situace se opakovala v polovině 30. let, například v Sardouově Cyprienně s názvem: Rozveďme se! (1935).

Nesmíme ale zapomínat, že Andula nebyla jenom herečkou divadelní. „Zdá se, že Andula dělala vše jako první,“ říká Brož. „Měla první auto, krátký účes zvaný bubikopf, a jako první točila také filmy,“ vysvětluje. Založila si k tomu se svým chotěm a pozdějším architektem filmových ateliérů Barrandov Maxem Urbanem společnost podle jejich iniciál ASUM.

Bohužel se toho z té němé éry nedochovalo téměř nic. V září tohoto roku se ale promítaly v pražském kině Ponrepo dva z nich: Čtyři roční období (1912) a Konec milování (1913). O deset let později ale vznikla i Lamačova Lucerna (1925), která snese srovnání s filmy hollywoodskými. Americký Paramount, který na konci desetiletí zahájil experiment se zvukovým filmem, obsadil Andulu do hlavní role své české mutace prvního zvukového filmu s názvem Tajemství lékařovo (1930).

Byl to první a poslední film, v němž ale zvuk zvítězil nad Andulou. Patrně i nad jejím typem herectví, jak připomíná v té době filmový historik Karel Smrž. Ona sama se zařekla pokračovat ve filmu. K naší a dějinné škodě: film je dnes jediným dokumentárním záznamempro příští generace.

Ideál veřejnosti, úlitby režimu

Herečka ale nebyla pouze fenoménem divadelním, rovnou měrou plnila i funkce veřejné: svými názory, polemikami i celkovým životním stylem. Zde někde, míní publicista Brož, se skrývá i počátek jejího pádu. „Neunesla tíhu okamžiku, ten okamžik byl ale nacistická okupace,“ poznamenává.

Andula se po atentátu na zastupujícího říšského protektora neúčastnila slibu Velkoněmecké říši, který si na většině umělecké elity v Národním divadle vynutil tehdejší režim. Ostudný okamžik v dějinách české kultury je dnes těžké lehce glosovat. „Obávám se, že mnozí jí toto fanfarónství neodpustili ani po válce,“ podotýká Brož. Podle Brože je ale ostudné, když se občas objevuje Sedláčková vedle Lídy Baarové nebo Adiny Mandlové.

„Nechci tu říkat silné soudy, ale Andula prostě nehajlovala – na rozdíl od dalších dvou dam… a řady pánů, ať už byli později národními umělci nebo jen klauny, kteří jsou dnes ale vehementně obhajováni,“ říká. Pád herečky v 50. letech poznamenala také její krátké zadržení, a zvláště věznění její dcery Marcelly, která snila též o herecké kariéře.

Dosud neznámé osudy obou žen nalezl autor v Ústavu pro studium totalitních režimů, a objevují se vůbec poprvé i v kontextu divadelních dějin. Dcera byla původně odsouzena na 12 let nepodmíněně, v kriminálu si prožila nakonec tři roky. Později podepsala Marcella spolupráci s tajnou policií. Její matka o tom patrně nevěděla, uchýlila se už dříve do ústraní.

V pražské pasáži Černá růže, kam za ní chodili jen nejbližší přátelé a známí, žila dál svůj sen o kdysi slavné éře. Stále si na ni mnoho lidí pamatovalo, a když nastala doba ideologické oblevy, dostalo se jí dokonce i jisté satisfakce. V roce 1967 obdržela titul zasloužilé umělkyně a malou penzi. Dlouho si jí ale neužila: jenom pár týdnů po udělení titulu ji u dnešního Stavovského divadla, kde plnila divadelní řady, od té první až po třetí balkon, porazil motocyklista. Dožila se úctyhodného věku 80 let.

O knize

Kniha je nabita fotografiemi a soupisy filmových i divadelních rolí herečky, rejstříkem i obsáhlými poznámkami. Je svého druhu splátkou dluhu. První a poslední kniha o Sedláčkové vyšla před 80 lety.

„Knihu jsem nenapsal pouze pro pamětníky, ale i pro mladší generace: jen zřídka ji někdo zná. Možná to bude dobrá příležitost se s ní po letech seznámit,“ směje se trochu trpce autor. „Babička bude mít pod stromečkem radost, vnučku to ale může přivést třeba i k zamyšlení nad dobou a jejími ideály,“ dodává přece jen o trochu povzbudivěji.