K jeho životnímu stylu patří citlivé vnímání reality i značná výbušnost. Výtvarný cit nedokázal realizovat v malířství, a proto zaměřil ambice na fotografii. „Jako vesnický kluk jsem s fotoaparátem pronásledoval žence i koňské povozy. Fotil jsem i kočovné cikány, kteří u naší usedlosti čas od času tábořili,“ vzpomíná Vojtěch Bartek na své začátky s „lesklými obrázky“.
Za všestranného umělce se nepovažuje. „Neumím například vůbec zpívat a při školních vystoupeních jsem byl asi jediný žák, který kdy zpíval playbackem. Mohl jsem jen otevírat pusu a předstírat, nic víc. Obdivuji obrazy, aniž bych je dokázal nakreslit, mám rád operu, aniž bych uměl zpívat a líbí se mi koncerty, aniž bych uměl hrát na nějaký hudební nástroj,“ sebekriticky hodnotí své další možnosti.
Jeho práce znají doma i v zahraničí
Na fotografickém kontě má spoustu autorských výstav a celou řadu domácích i zahraničních kolektivních výstav. Organizačně zajišťuje pravidelné fotografické výstavy v Galerii Opera, umístěné v Národním divadle moravskoslezském a podílí se na přípravě i realizaci domácích i zahraničních výstav, pořádaných Institutem tvůrčí fotografie Slezské univerzity.
Lidé jeho tvorbu mohli spatřit například v Nižném Novgorodu, ve Varšavě, Budapešti, Polsku či Litvě, ale těch zahraničních míst je samozřejmě mnohem více.
Z témat dává fotograf přednost krajině
Fotoaparát považuje za přístroj, kterým může současně malovat, poslouchat i myslet, protože mu umožňuje přenášet myšlenky do snímků. Jednoznačně upřednostňuje krajinu. „Ženy mne okouzlují do té míry, že si jejich tělesnou krásu vůbec netroufám svěřit fotografii. Také jsem to zkoušel, proč bych zapíral, ale pouze v rámci školní výuky a dnes zůstávám jen u portrétů,“ směje se fotograf.
Na vzhledu modelek mu nezáleží, za důležitou považuje jejich osobnost, inteligenci a vnitřní krásu. „Co fotografované ženě v duši chybí, to se na snímku nikdy neobjeví, a to je problém fotografie. Malíř může obrazu dát i vlastní představy, a obrazy jsou proto milosrdnější než realita. U fotografie to nefunguje,“ vysvětluje Bartek rozdíly v tvorbě.
Impulzivní povaha mu občas komplikuje život
Dalším celoživotním tématem jsou pro něj děti, které fotografuje jako „malé člověky“ od čtyř do dvanácti let. Vnímá jejich vlastnosti, které si v dospělosti ponesou a baví ho zachycovat je právě v emocích.
Vlastní emoce dokonale zná a vytočit ho dokáže prakticky cokoliv. Pokud své postoje nedokáže prosadit běžnou komunikací, reaguje výbušně. Rozhoduje se okamžitě i s rizikem, že nesprávně. Impulzivnost patří k jeho typickým povahovým rysům a žádná autorita mu kolena nerozklepe.
„Zjistil jsem, že slušnou formou mohu chtít všechno a stejně ničeho nedosáhnu. Jakmile však začnu jednat agresivně, hned bývám brán vážně. Považuji se za optimistu, nejsem tolerantní a odpustit dokážu téměř všechno. Žluč mi bouří i vědomá lež a v takovém případě bývám hodně zlý,“ hodnotí se umělec s fotoaparátem.
Dokud může tvořit, ví, že žije
Působí jako drsňák, ale to neznamená, že by neměl obavy. „Bojím se hlavně nemoci a na mysli nemám zrovna chřipku. Z doby, kdy jsem pracoval v dolech, jsem si jednu nemoc přinesl a není ani trochu příjemná. Bohužel dobře vím, o čem mluvím. Když se mi vrací, nutí mne přemýšlet o spoustě věcí, o kterých by člověk přemýšlet vůbec neměl,“ konstatuje Vojtěch Bartek.
Přeje si hlavně to, aby u jeho smrtelné postele stál alespoň jeden člověk, který by řekl: Ten Bartek nežil zbytečně.
Vojtěch Bartek se narodil 19. 10. 1942 ve Frýdku a vyučil se na hornickém učilišti. Patřil k prvním absolventům Institutu výtvarné fotografie SČF a navštěvoval i kurzy Ústavu pro kulturně výchovnou činnost v Praze, zaměřené na lektory a porotce v oblasti výtvarného umění a fotografie.
V letech 1981 až 1990 působil na opavském Okresním kulturním středisku jako odborný pracovník pro fotografii. V období let 1981 až 1992 byl hlavním organizátorem a komisařem národních i mezinárodních přehlídek audiovizuální tvorby Diafon Opava a místopředsedou Mezinárodního koordinačního výboru diaporamy.
Jeho publikační činnost obsahuje řadu příruček o audiovizuální tvorbě. Od roku 1990 pracuje jako tajemník Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a některé odborné předměty vyučuje.