Zdeněk Beneš: Někdo řve a někdo mluví potichu

Uvelebujete se na křesílku s kožešinou a kouř z winstonek zdejšího vladaře dotváří atmosféru zašlé krásy.

Spočítal jste někdy, kolik obrazů zde máte?

Ne, opravdu ne. Na Hradci jich je nyní vystaveno kolem sedmdesáti.

Proč právě teď vystavujete svá díla?

Byl jsem požádán galerií na Hradci, sám bych se do toho nepustil. Víte, ony ty výstavy jsou jak pro koho. Mně připadají jako malý striptýz.

V dnešní uspěchané době jsou však důležitější než kdy předtím. Lidé se zastaví, dostanou se do jiného světa…

Jistě. Někteří potřebují umění, zamilují se do něho a podporují je. To má skutečně význam. Poznal jsem však i lidi bohaté, kteří se bez umění obejdou nebo si je pořizují z prestižních důvodů.

V Hradci nad Moravicí jste spoustu let pracoval…

Ano, v galerii na zámku, kterou jsem vedl a kde jsem bděl nad výstavní činností. Pak přišla škaredá léta, původní práci jsem musel opustit a dělal jsem tam dál výtvarníka.

Čí díla jste vystavoval?

Různých autorů, například Matala, Laciny nebo Širůčka. Důležité je, že jsme pořádali výstavy uměleckých škol, které souvisely s hudebním životem na Hradci. Odehrávaly a odehrávají se tam doteď soutěže hudebních škol. Jako protiváhu k nim jsme vystavovali výtvarné školy.

Brněnskou, bechyňskou školu, výbornou jabloneckou bižuterii nebo hořickou školu. Myslím, že byl dobrý nápad konfrontovat prostřednictvím těchto akcí mladé adepty z obou oborů. Z rádia slyšívám jména úspěšných lidí, kteří na Hradci začínali.

Kam pro názornost třeba Bohumíra Matala zařadit?

Je jedním z vrcholů naší poválečné tvorby, která se tehdy nikde nevystavovala. Jen v Ostravě, o což se staral doktor Holý, a na Hradci. Obě výstavy byly s nelibostí velmi ostře sledovány, ale dnes jsou tito lidé mimořádně uznáváni.

Byla pro výtvarníky prezentace na Hradci průlomová?

Určitě pro Zoubka, protože tam v roce 1970 poprvé souborně představil svá nejkrásnější díla. Sám výstavu považuje za rozhodující ve své umělecké dráze. Na nádvoří zámku stály figury v nadživotní velikosti a kolem nich proudily davy. Ohromný zážitek pro obecenstvo i autora. Plakát k výstavě jsem dělal já. Je na něm vyobrazena jedna ze soch, pro které je Zoubek ceněn.

Potkal jste na soutěžích i tehdejší slavné hudebníky?

Jistě, například Konvičného a také řadu vynikajících světových klavíristů.

Která z osobností, jež znáte blíže, vám dala nejvíc?

Bohdan Lacina. Jako tvůrce i jako člověk. A vzpomínám si ještě na jednoho člověka, který mne velmi zaujal. Mladý muž, myslím, že se jmenoval Libor David, v den zahájení prezentace svých děl utekl či zmizel do Francie a zmizel nadobro. Nic se o něm neví.

Někdo dostane píšťalku, mně dal strýc barvy

Vraťme se na začátek, do vašeho dětství. Kdy se zjistilo, že jste výtvarně nadán?

Něco jako talent nebo vlohy jsem si neuvědomoval, ale touhu po malování jsem měl v sobě odjakživa, stále.

Byl pro vás někdo z příbuzných inspirací k tvorbě?

K tvorbě přímo ne, ale k malířství mě přivedl strýc, bratr maminky, který byl miniaturista. Dal mi první barvy, jež v tehdejší době běžné nebyly. Představovaly pro mě velký objev a paletu od strýce mám dodnes. Znamenaly první popud k tvorbě. Jako někdo dostane píšťalku, tak já dostal barvy.

Projevoval jste sklony i v jiných uměleckých oblastech?

Velmi dávno, jako chlapec, jsem zpíval ve sboru Milosrdných bratří v Brně. Na to velmi rád vzpomínám, ale jak jsem zpíval, nevím.

Utkvěla vám v hlavě z působení ve sboru nějaká příhoda?

Jednou jsme jeli do Pyšelu, ležícího asi čtyřicet kilometrů od Brna, a tam jsme vystupovali v kostele. Pro mě to tehdy byl ohromný zážitek a spíš než hudbu jsem vnímal všechno kolem. V Pyšelu je také gotická tvrz. Dojmy se mi zmotaly a pamatoval jsem si tamější prostředí úplně jinak, než jak jsem ho znovu našel při návštěvě před pěti lety. Kdysi bych odpřísáhl, že to je ohromný kamenný kostel, ale kdepak. Čekalo mě něco jiného. Je zajímavé, jak mysl klame.

Zdokonaloval jste své malířské nadání při studiích?

Ano, vystudoval jsem uměleckou průmyslovku v Brně, grafiku a malbu. Vedoucí ateliéru byl profesor Bruckner, kterého řadím mezi vzácné lidi.

Kdy a proč jste odešel do Opavy?

Asi ve čtyřiapadesátém roce kvůli práci a hlavně možnosti bydlení. V Brně bylo tehdy nepředstavitelné sehnat byt a tady jsem jej dostal k zaměstnání v Pozemních stavbách Ostrava. Pracoval jsem tam jen krátce.

Nebylo vám líto opustit jižní Moravu?

To víte, že bylo. Navíc jsem vůbec nevěděl, kam jdu. Opavu, která bývala dříve v Německu, jsem neznal.

A nakonec jste zde strávil většinu svého uměleckého života. Jaké slohy, směry či styly ovlivnily vaši tvorbu?

Orfismus a abstraktní umění, v začátcích Zrzavý a Špála, což se s časem měnilo. Pro moji generaci nebo pro generaci brněnskou byla událostí výstava španělských emigrantů, kteří po válce odešli do Francie.

Autoři dobově okolo Picassa nás hluboce zasáhli a pro výtvarné umění měli obrovské důsledky. Část lidí akci považovala za skandalizující, pro nastupující umělce ale znamenala živý pramen.

Malovat potřebuji, měnit svět nikoliv

Chcete svými obrazy formovat dění ve světě nebo jimi promítáte navenek své nitro?

Nemám touhu svět obracet naruby nebo něco napravovat. Malovat zkrátka potřebuji. Nechci ukazovat na to nebo na ono, na ten a ten problém. A myslím, že druzí to také nepotřebují. Kdosi o Mozartovi řekl, že dělal jen hudbu. Nesrovnávám se s ním, ale já chci také jen malovat, ne řešit světové problémy.

V jakém stavu se nachází současné výtvarné umění na Opavsku?

Slyšel jsem názor, se kterým souhlasím, že pro současnou kulturu, konkrétně výtvarné umění, udělali obchodníci s obrazy víc než všichni ministři kultury. Obzvlášť pro náš malý region, naši malou zemi, kde se neodehrávají velké věci, je to důležité. V bezprostřední blízkosti zde žijí lidé, kteří sbírají umění.

Ne v obrovském, ale velmi solidním množství. Zmínil bych za všechny pana Zbyňka Řemelku, který se zaměřuje na místní současníky. Když zjistil, že už má slušnou sbírku, založil si na své farmě v Hlubočci galerii. Každý rok vystavuje díla jednoho z autorů, jejichž obrazy vlastní. Letos zrovna moje.

Když jsme u vašich obrazů, proč oplývají převážně hnědou barvou? Přikládáte význam její symbolice?

Nejde o barvu, ale o její původ. Je to přírodní asfalt, který má jedinečnou vlastnost. Vyskytuje se v přírodě v bohaté barevné škále. Od černé pasty po jemnou, téměř až akvarelovou, světlou, lehkou lazuru. Toho nedocílí žádná jiná barva. Pro tónovou rozmanitost jsem si hněď asfaltu oblíbil.

Vyhýbáte se naopak nějaké barvě?

Ne, ale moje obrazy neoplývají barevnou zářivostí, i když u někoho jiného mohou. Záleží na výrazu a názoru každého malíře. Tak, jako je někdo výbušný a použije barev, kolik jich na paletě najde, tak některé obrazy jsou monochromní. Někdo zkrátka řve a někdo mluví potichu.

Dobrá grafika je jako hra na housle. Buď tón zazní, nebo ne

K malování si často pouštíte hudbu…

Mám rád moderní vážnou. Ačkoliv se dnes mluví o Janáčkovi, Stravinském jako o moderních, ve skutečnosti jsou už historií. Za vrchol modernosti v hudbě se považuje Martinů. Mladší skladatelé bohužel nejsou veřejně známí. Člověk má nyní možnost se setkat více s výtvarným uměním než s hudebním. Dříve to bylo přesně naopak. Mozart hrál svoje věci, Beethoven měl svoje koncerty. Ale možná si hudební a koncertní minulost v tomto směru idealizuji.

Co ve vás vyvolává například hip hop? Jde ještě o hudbu?

To bych si netroufal nikdy posuzovat. Popravdě nevyznám se v nových stylech, nerozumím jim, jdou mimo mě. Člověk všechno neobsáhne. Ale mám rád surový jazz. Nelíbí se mi hudba spojovaná až s jakýmsi artismem. Představte si světelné gejzíry a zpěváka na scéně. Pro mě jsou zajímavé buď ty gejzíry, nebo ten zpěvák.

Dávám přednost čistému projevu. V mnoha případech podle mě míchání prostředků různých uměleckých oblastí zakrývá neumění. Na druhou stranu musím říct, že mnoho lidí v abstraktním umění skrývá neumění také.

Dovedné propojení hudby a jiných druhů umění však uznáváte. Pracoval jste pro opavské divadlo…

Ano, vytvářel jsem inscenaci Lišky Bystroušky, na kterou rád vzpomínám, Hubičky a dalších. Divadlo je svět sám pro sebe, vtáhlo mě. Hostoval jsem v něm u jednotlivých oper, pracovat nastálo bych tam nemohl, protože to zabere spoustu času. Tvorba je hotová, ale musíte dál chodit na zkoušky, což jsem nechtěl. Spolupráce s divadlem však pro mě byla velmi objevná.

Vyzkoušel jste si více profesí. O které můžete říct, že je vaší srdeční záležitostí?

Malba, protože na ní jsem zainteresován jen já. Zodpovídám za dílo od napnutí plátna až po skončení a nikdo mne neomezuje. U grafiky, která je závislá na reprodukci, trnete, co s dílem nakonec bude. Obraz je celý na mně.

Která práce vás jako člověka či umělce prověřila?

Grafika. Ta je čistá, velmi náročná, musíte být precizní. Kdybych ji měl připodobnit k hudbě, podobá se hře na housle. Jakmile zahrajete tón na housle, nesmažete ho, prostě tam je. Totéž mohu říct o grafice. U malby chybu přetřu, mohu dále obraz dotvářet, kdežto v grafice nasadím a je to tam. A nebo není.

Co plánujete do budoucna?

Podněty přicházejí průběžně, každá událost člověka nutí přemýšlet, co zkusit ještě udělat. Rád bych rozšířil cyklus o Leoši Janáčkovi Po zarostlém chodníčku, na kterém jsem už dříve pracoval. Rozdělal jsem dílo Vozová cesta a chystám se restaurovat ten obrovský obraz, který stojí v předsíni.

Žil jste na Opavsku i Brněnsku, vnímáte rozdíly v povaze obyvatel obou regionů?

To mohu těžko hodnotit, protože když jsem žil v Brně, byla jiná doba. Také můj pohled se za léta změnil. Musel bych srovnávat Brno a Opavu dneška, Brno a Opavu tehdy. Opava po devětaosmdesátém je něco zcela jiného, než když jsem do ní přišel. Je teď ale pěkná, Opava je krásné město.

Ale v centru, především o víkendech, hodně vylidněné…

Ve velkých městech je situace ještě horší, centra nežijí. Ale zpět k Opavě. Bydlel jsem kdysi na Ostrožné, kde byla nádherná kavárna s rondelem. V neděli tam chodili lidé, pulzoval v ní život. Kam se poděl? Byl vytěsněn do sídlišť a hypermarketů.

(dar)