V egyptských a mezopotámských hrobech nalezli archeologové důkazy staré až 60 000 let a od Bodamského jezera pocházejí přibližně stejně staré depoty semen dodnes používaného řebříčku obecného a ibišku lékařského. Nejstarší písemnosti o využitelnosti léčivých bylin pak pocházejí z Číny. Kolem roku 2700 př. n. l. císař Šen-nung, právem přezdívaný „božský pěstitel“ sestavil Knihy klasických bylin, v nichž představil 237 léčivek s příslušnými indikacemi. Účinky zkoumal sám na sobě – naneštěstí tak důkladně, že při jednom experimentu zemřel.

Z katalogu o dvaapadesáti svazcích léčivých rostlin Číňana Li Si-Shena (žil kolem roku 700 př. n. l.) se už dozvídáme o 1094 léčivkách a 11 000 bylinných recepturách. Z této knihy čerpají farmaceuti dodnes. Jen nepatrně mladší jsou nejstarší literární indické památky védy, v nichž popsal lékař Charaka dokonce 1500 léčivých bylin. Pak už šlo vše jak na drátku. Hippokrates, Plinius, Avicena, Galenos, Paracelsus… Co jméno, to přínos do „herbafilie“.

Návrat k přírodě

Od počátku středověku už byly léčivé byliny užívány běžně. Zcela cíleně je pěstovali hlavně v klášterních zahradách. Indikace byly zpočátku v celé Evropě uváděny jen latinsky. Po vynálezu knihtisku však začaly být překládané do jazyků národních, především němčiny, díky čemuž se bylinářství značně rozšířilo i u nás. Historik F. Bartoš roku 1892 psal: „Nejvíce léků v domácí lékárničce poskytuje rostlinstvo. Skoro v každé osadě jest nějaká žena, která zná léčivé zeliny a od které nemoci která jest. Nasbírá a nasuší si jich hojnou zásobu a udílí z ní v čas potřeby všemu sousedstvu, jež se k ní o radu obrací.“

Mnoho tehdejších kořenářek léčilo směsí „devatera druhů koření“. Obsahovala nejčastěji kopretinu, řimbabu, pelyněk, mátu, černobýl, routu, třezalku, přesličku a břečťan. Ještě počátkem minulého století vznikalo 80 až 90 procent léčiv na rostlinné bázi.

S rozvojem chemie, farmacie a hlavně byznysu pak došlo ke změně, ale v 70. letech minulého století se začalo bylinkářství vzpamatovávat z útlumu, byť zpočátku dost pomalu. Lékaři totiž účinky bylin příliš neznali a řadili je nanejvýš mezi potravinové doplňky. Před některými dokonce varovali. Málokdo však ještě popíral fakt, že léčebné používání bylin způsobuje daleko méně zdravotních problémů než některé léky syntetické.

Časopis Americké lékařské asociace například kritizoval, že roku 1996 došlo po aplikaci léků proti nachlazení a antibiotik ke 480 000 otrav a roku 1998 k 564 úmrtím po požití Viagry. V roce 2000 musel být stažen lék Prepulsid proti překyselení žaludku, který způsobil 80 úmrtí. Zcela zakázán pak byl uklidňující prostředek používaný těhotnými ženami Contergan, protože měl v Německu a Velké Británii na svědomí znetvoření nejméně 3000 novorozenců.

Podle stejného časopisu zemřelo během posledních 30 let jen v amerických nemocnicích na 160 000 lidí a 2 200 000 jich závažně onemocnělo v důsledku vedlejších účinků syntetických farmak. Přitom nešlo o chyby lékárníků ani lékařů, natož o přípravky rostlinné. Byly to „moderní léky“. I proto Americký ústav pro kontrolu léčiv (FDA) musel rostlinné přípravky uznat za bezpečnější. Léčba „darem bohů“ tak dnes prožívá v USA a tím i v Evropě zaslouženou renesanci.

Slavní bylinkáři

Samuel Thomson patří mezi nejslavnější bylináře USA 18. století. Léčitelské znalosti získal od kořenářek a Indiánů. Když mu však těžce onemocněla dcera, netroufl si ji léčit sám a povolal k ní zkušeného lékaře. Ten mu ovšem řekl: „Stav je beznadějný. Smiřte se s tím, že zemře.“ A tak se do kurýrování dcery pustil sám – a uzdravil ji bylinami. Po této zkušenosti se začal léčitelství věnovat profesionálně. Za jednu z nedůležitějších rostlin proti mnoha nemocem (zejména dýchacím potížím) považoval lobelku, přezdívanou indiánský tabák.

Jenže roku 1809 ho zatkli pro vraždu. V jednom případě totiž použil lobelky nadměrné množství a pacient prý proto zemřel. Nakonec ho ale museli propustit – o jedovatosti lobelky neexistoval jediný důkaz. Řadu léčebných metod si bylinkář nechal patentovat a podle dobové literatury měl roku 1839 už 3 miliony registrovaných pacientů. Založil Sdružení přívrženců bylin a první zásilkové bylinkářství na světě.

K legendám českého léčitelství a bylinkářství patří František Ferda (1915 až 1991). Absolvoval bohosloveckou fakultu a byl vysvěcen na kněze. Miloval přírodu, studoval staré herbáře a léčivými bylinami pomáhal nejen svým farníkům. Jenže roku 1951 ho komunisté zavřeli. V Jáchymově, Leopoldově a na Borech si odseděl 9 roků. Po návratu kněžské povolání vykonávat nesměl. Teprve po dlouhých 18 letech dostal povolení působit alespoň u řeholních sester v domově důchodců. Později se odstěhoval do Sušice, kde jeho úsilí pomáhat trpícím pokračovalo.

Byl vynikající diagnostik a bylinář, jehož mimořádné schopnosti potvrdili japonští, američtí i ruští vědci na dvou světových kongresech. Ve svých vzpomínkách píše, že ho během léčitelského působení navštívilo asi 100 000 nemocných. Léčil kardinála Tomáška, spisovatele Hrabala, spolupracoval se slavným ruským univerzitním profesorem Romašovem, s prosbou o život se na něj obrátil náš nejobávanější federální „církevní“ tajemník Hrůza. Nejvíce ho prý rozčilovalo, když bylináři předepisovali pacientům bylin celý pytel. Říkal, že po půl roce chemizují a stávají se neúčinnými. Uchovat je lze jen v lihu nebo v medu. A ještě něco – kategoricky odmítal paušální předepisování penicilinu. Už tenkrát.