Zkušený Azurit z Ostravy v roli průvodce místní drogovou scénou, co se kde bere?

„Máš fajn bundu, já tu svou včera prodal. A spotřeboval pak v noci materiálu za sedmnáct stovek,“ prohlásil na uvítanou ve vítkovickém kontaktním centru pro uživatele drog třiatřicetiletý muž s vizáží napůl technaře/napůl člověka z ulice. Svého času tam rád chodil na ranní jídlo – asijskou nudlovou polévku – jež bylo stejné jako to odpolední, v jiném podobném středisku. Představil se coby Azurit; což prý stačí. Pod touto přezdívkou ho znají všichni. Včetně TOXI týmu (policejních protinarkotických expertů).

Maja, perníková máma

„Jsem perníkový! Začal jsem se střílet ve třinácti, s jehlou asi taky skončím,“ rozpovídal se šíře okolo decentní odér „Draka“. To byla legální omamná látka k snídani (laciné víno za třiatřicet korun litr). Azurit ve Vítkovicích vyrůstal přímo mezi feťáky. Jeho mámě říkali Maja, jako vystudovaná chemička se stala první vařičkou pervitinu v Ostravě. Až nakonec dostala za výrobu drog ve velkém rozsahu v organizované skupině s nadnárodní působností u soudu patnáct let vězení. Poté se prý dala na dobrou cestu. 

Baníkovské komando chuligánů, které napadlo fanoušky Opavy, míří k soudu

„Otce jsem viděl dvakrát v životě a pokaždé mu zlomil nos. Neměl být drzý…“ odtušil Azurit. K rodinným poměrům prozradil, že kdesi na Slovensku má „nějaké sestry“. Sám také počal tři potomky a je rád, že neví, kdo byl jejich tátou. Dospěl každopádně v domovech pro problémovou mládež a zkoušel se i vyučit. Stolařem, tesařem, malířem – natěračem, zedníkem ani opravářem obuvi se nicméně nestal. V osmnácti vyrazil do světa, protloukal se, byl i zavřený. Za drogy – jeho životní společníky – ale nikoliv.

„Já se už jako feťák asi narodil, nepamatuji si, že bych nevyčníval z řady. Ale, stejně jsme měli i v devadesátých letech opravdovější a lepší dětství, než dnešní děcka, co jen čumí do tabletů a dalších p…vin,“ nechal se slyšet. A vztah k omamným látkám komentoval: Co přede mne postavíš, to si dám! Snad až na heroin, s nímž měl trpkou zkušenost z Velké Británie a Irska. Z jeho spárů se vyprostil sám. Na rozdíl od kamarádky, jež zemřela na předávkování a byla mu i jakýmsi varováním před touto drogou.

Nejlepší drogou je láska

Byť to Azurit tvrdil, s tou svou se první březnovou sobotu rozešel. „Kali, kickboxerka, já jsem ji říkal Klíček. Znali jsme se od třinácti let. Samozřejmě, taky bere – a je pravda, že perník dělá z frajerů holky a z holek frajery. Byly dny, kdy jsem se nechal deset dvacet minut otloukat. Nejhorší, jak ve vztahu berou dva, to nejde,“ uvedl. A zavzpomínal, jak to bylo před časem v Plzni, kde měl partnerku, vydělával v automobilce sedmatřicet tisíc měsíčně a bydlel i jezdil ve vlastním. Dokud se i tento vztah nerozpadl. 

Zub času, voda a pohorky turistů jsou neúprosné. Kde příroda dostává zabrat?

„Během roku nemám nic. A jak chceš být střízlivý, když spíš třeba v Bělském Lese na lavičce jen pod tenkou dekou?“ pokračoval ve zpovědi. Své dny Azurit popsal jako shánění peněz na drogy a pití, a to různými službičkami či somrováním (žebrotou). Na pracovním úřadě a sociálce se údajně nepohodl kvůli papírování a potřeby jít do azylového střediska. Na koncertě, byť posluchač techna a nu-metalu, nepamatuje, kdy byl. Zato si dokázal udělal radost novými sluchátky ze zastavárny, byť se už pokazily.

Fetování je prý o hlavě…

„Kámo, máš problém, jsem si říkal na heroinu v Anglii. Jinak ne, je to o hlavě. Na perník potřebuješ mít hlavu, aby ses nezačal chovat jako trotl,“ filozofoval nadmíru zkušený uživatel. A jedním dechem si posteskl, že dnešní zboží od dealerů „okolo pervitinu málem ani neproběhlo“. Přiblížil i případ feťáka, co si koupil sůl… a za dvacet minut byl zpět pro další dávku. Anebo týdenní drogový dýchánek s těhotnou (!) narkomankou, co si píchala vodu. „Jela bomby, dokud jí neřekli, že žádný perník neměla,“ líčil Azurit.

Skončily už taktéž doby, kdy „si v pondělí ráno dal a fičel do úterka do večera“. Což začalo souviset se snahami asi nejen ostravských vařičů o co nejsnadnější výdělek. „Lidi riskují paragrafy jen pro var dvakrát dvacet minut rychlé reakce. Aby s tím mohli hned na ulici,“ vysvětloval Azurit. Ve vítkovickém Renarkonu si vyměnil „buchnu“, neboli injekční stříkačku, rychle pojedl a vrátil se obtěžkán batohy se svým majetkem ven a neopomenul se zeptat na nějaké drobné. „Víš, jak to je: Líná huba, holé neštěstí!“ loučil se.

V době, kdy povídání s Azuritem vznikalo, patřil ke stálé klientele Renarkonu. Tam ho už však delší dobu neviděli – může být mimo město i republiku, zavřený či ukrytý. Pokud by byl po smrti, určitě by se to v komunitě feťáků i mezi sociálními pracovníky profláklo, a o ničem takovém nikdo informace neměl. Azuritův mobil zůstal nicméně nedostupný.

K TÉMATU

Vězeňkyně s ďáblem v těle křivě obvinila dozorkyni ostravské vazební věznice