Dnes sedmaosmdesátiletý Dalibor Norský z Frenštátu pod Radhoštěm, bydlel v srpnu roku 1968 v Mariánské ulici. Pracoval v Tatře v Kopřivnici a ve středu 21. srpna měl jet na pracovní cestu do pobočného závodu v Bratislavě.

„Už dostat se do Kopřivnice nebylo snadné, a než jsem došel na místo srazu, už jsem věděl, že nás obsadili,“ vzpomínal na letní ráno Dalibor Norský, jenž měl velké obavy, že sovětská vojska obsadí také Frenštát pod Radhoštěm. V té době již sovětští vojáci okupovali mošnovské letiště, objevili se v Bílovci, Příboře i v Novém Jičíně.

To ovšem v té době málokdo věděl, neboť Sověti se snažili o důsledné informační embargo.

„Informačním zdrojem se stal jen rozhlas, televize byla obsazená. Ale spontaneita bez politických či náboženských rozdílů byla udivující. Všude se vyvěšovaly národní vlajky, někde černé. Jenže v rozhlase pak šlo, že Rusové je považují za anarchistické a střílejí do oken,“ pokračoval Dalibor Norský.

Sovětští vojáci se nakonec objevili i v Kopřivnici, kde, jak kdysi uvedl pro týdeník Region Josef Filipík, člen vládní komise historiků, v 15 hodin vjela bránou číslo 1 do Tatry malá skupina sovětských vojáků a obsadila stanoviště Lidových milicí.

Ve městech na Novojičínsku, podobně jako v celé republice, se začaly objevovat nápisy odsuzující okupaci.

„Ve Frenštátě během noci ozdobila sloupy otázka ,Proč?' Vzpomínám si, jak jsem stál na zastávce u kostela. Na lavičce tam seděl tatrovácký právník Bulawa. Přijížděl autobus a jeho žena mu říkala: Vstávej. On jen řekl: Proč? Ona na to, že jedou do práce. A on zase jen řekl: Proč? Měl nepřítomný pohled. Nakonec skončil s mozkovou příhodou v nemocnici. Až po letech jsem si uvědomil, že to vše asi mělo souvislost,“ přiblížil jeden z osudů Dalibor Norský.

Srpen 1968 na severní Moravě a ve Slezsku: demonstrace, zaťaté pěsti a nadávky

Okupanti stříleli a zanechávali za sebou nevinné oběti, na velký odpor si proti ozbrojencům nikdo netroufl, a tak se lidé snažili příjezd okupantům alespoň ztížit a znepříjemnit.

„Zamazávali jsme nebo otáčeli směrové cedule,“ poznamenal Dalibor Norský.

Ve Frenštátě pod Radhoštěm se sovětští vojáci objevili v září, počátkem dalšího roku se začali stěhovat do frenštátských kasáren. Čeští vojáci se stěhovat nechtěli, ale museli poslechnout rozkaz.

„Ti kluci tam aspoň všechno porozbíjeli, aby jim to co nejvíce znesnadnili,“ dodal Dalibor Norský.

Nastala doba normalizace. Počet sovětských vojáků, důstojníků a jejich rodin i dalších zaměstnanců se rozrostl v desetitisícovém městě ke čtyřem tisícům. Rvačky mezi „domácími“ a okupanty byly zcela běžné, podobně jako černý obchod s pohonnými hmotami a se zbožím z Východu. Kolaborace byla běžný jev.

Staré části Frenštátu pod Radhoštěm mizely a původní zástavbu nahrazovaly panelové domy, aby „(vs)tupci“, jak je kdysi pojmenoval novinář Vladimír Škutina, měli kde bydlet. Sovětská kultura byla zřetelná již při pohledu do oken, které místo záclon překrývaly výtisky novin Komsomolskaja pravda či Pravda.

Naštěstí přišel listopad 1989, jenž přinesl celoevropskou změnu politického klimatu a s ní spojený odchod okupačních vojsk. Z Frenštátu pod Radhoštěm vyjela první souprava naložená tanky a další technikou 26. února 1990. Byli to vůbec první vojáci, kteří odjížděli pryč z bývalého Československa a zřejmě i Evropy.

Dalibor Norský byl tehdy již tajemníkem na městském úřadě. Při nástupu do funkce si dal za úkol odsun Sovětů z města. S pomocí dalších spolupracovníků se mu to podařilo ve velmi krátké době. Poslední sovětští vojáci a technika opustili město 26. března 1990. Odešli po 21 letech.

V přiložené fotogalerii najdete snímky z archivu společnosti Arcelor Mittal Ostrava a spolupracovníků Moravskoslezského deníku.