Když jsem ale své ostravské kamarádce nadšeně referovala, že se vydávám na sever, jen zalapala po dechu a vyjmenovala řadu „objektivních“ důvodů, proč jsem se rozhodla špatně.

Nicméně i tak jsem byla plna očekávání. Sehnali jsme s přítelem levný podnájem a rychle zjistili, že cena bytu v Přívoze byla přímo úměrná jeho poloze – sídlištní 1+1 se nacházelo jen kousek od ghetta (o kterém se teprve o pár let později v souvislosti se zbouráním začalo v médiích intenzivně mluvit).

Za pár týdnů vyšla v celostátním tisku podrobná studie o znečištění ovzduší v zemích střední Evropy. Naše ulice trůnila na jednom z čelných míst seznamu.

Práci jsem na rozdíl od bytu sháněla výrazně déle, nakonec zasáhla náhoda, a já po pár měsících nastoupila do Divadla Petra Bezruče. Jestli mě něco na severu drželo, byla to právě práce, výjimeční kolegové a… Vlastně, jak to říci? Něco, co dodnes neumím úplně přesně popsat.

Možná i mne samotnou ostravská anabáze změnila. Nešlo jen o subjektivní pocit, když jsem se po třech letech stěhovala zpátky do Prahy, zkracovala jsem všechny vokály a používala spoustu typických místních výrazů i rčení, které mě ze začátku nebetyčně iritovaly.

 „Helter skelter“, nebo „region razovity“?

Čím je Ostrava výjimečná a proč existují lidé, kteří na ni přes výše zmíněné nedají dopustit? Těžko říci, bavit se v Ostravě o Ostravě může být velmi ošemetné. Velká část Ostraváků se dělí na ty, co své město bezvýhradně milují, a osoby, jež „region razovity“ z duše nenávidí. Lhostejno, zda jde o starousedlíky, či náplavy, obdiv a zlost procházejí napříč oběma skupinami.

„Ostrava má pro mě vůni domova. A i když je ta vůně někdy hodně zvláštní, poznala bych ji mezi tisíci. Je to takové ‚helter skelter‘ město. Neučesané. Originální. Žádný ‚fake‘. Sláva jeho industriálního dědictví se hvězd dotýká. Z mnoha míst ve městě na vás vykoukne nejvyšší hora Beskyd, třeba včera na mě na parkovišti u jednoho z ostravských hobby marketů. Pořád máte co objevovat,“ říká ostravská novinářka a redaktorka České televize Helena Dohnalová.

I kytarista a zpěvák známé ostravské heavymetalové kapely Malignant Tumour Martin „Bilos“ Bílek má Ostravu spojenou s domovem: „Kdysi špinavé město, které ušlo velký kus cesty a míří ke sebezdokonalování. To je, řekl bych, i jisté ostravské specifikum, život tady tepe a nestagnuje. Samozřejmě je tu i specifická ostravská mentalita, lidi jsou přímí, tvrdí a rovní, tedy většina. Prostě tvrdé město s tvrdou muzikou. Nikdo vám tady nic nedá zadarmo.“

Přesto se snaží nevnímat severomoravskou metropoli černobíle: „Oceňuji lidi, kteří berou životy do svých rukou, jsou aktivní a přínosem v jakémkoli směru, který Ostravu a život v ní zlepšuje. Lidi, kteří to dělají nezištně a ne pro prachy. Na druhou stranu mi vadí lidská blbost, které je Ostrava taky plná. Tady ovšem nepomůže nic jiného než ‚makat‘ a ‚učit se‘“.

A potvrzuje to i Radim Hamrosi, barman známého baru Modrá Myš na Stodolní ulici: „Čím je Ostrava specifická? Na to jsem měl kdysi jasný názor. Dnes se mi zdá, že především lidmi, jejich charakterem a vůlí dělat věci odspodu.“

Helena připouští, že to, co jiní na Ostravě kritizují, se jí naopak líbí! „Mě fascinuje zatvrzelost a přímost. Nikdo tady nechodí kolem horké kaše. Tvrdá povaha, drsný humor. Dirigent a skladatel Petr Kotík jednou řekl, že v Ostravě nejste rozptylován starožitnostmi. Z Ostravy se totiž pořádné město stalo až v devatenáctém století.“ A naopak jí vadí, že některé věci trvají dlouho a že s rozvojem Ostravy už přece mohli být mnohem dál. „Třeba ty nekonečné tanečky kolem nové vědecké knihovny. Obrovský obchoďák uprostřed města. Toho už se nezbavíme.“

Přednosti černé Ostravy

Jednou z těch, kteří před pár lety odešli do Prahy, je i úspěšná česká beachvolejbalistka Barbora Hermannová, nedávná jednička světového žebříčku, společně s Markétou Nausch Slukovou, s níž tvoří dvojici. V Ostravě se narodila, vyrůstala a i dnes se sem ráda vrací: „Mám s Ostravou spojenu spoustu hezkých vzpomínek, které mi vždycky naskočí do hlavy, když se tam objevím.“