Po letošním roce se jí prý do srdce zaryla ještě víc, protože se jim podařilo vyhrát jeden z kvalitně obsazených světových turnajů, který se konal přímo v železárnách v oblasti Dolních Vítkovic. „Líbí se mi, že se Ostrava snaží být moderní, čistší a pro život jednodušší. Má vše, co člověk k životu potřebuje.“

Z jejích slov by měl radost zejména Martin Chovanec, technický ředitel Dopravního podniku Ostrava. Připomíná, že historicky nejde o typické město, ať již z pohledu demografie, tak i uspořádání. Jiná města se vyvíjela stovky let, Ostrava byla ještě před dvěma sty lety vesnicí, do které lidé teprve přicházeli za prací, a vývoj se podřizoval přirozeným potřebám průmyslu.

„Proto jsou různorodí i obyvatelé, k čemuž jistě také přispěl blízký polský a dříve i německý živel. Právě tato pestrost mi přijde na Ostravě zajímavá. A stejně zajímavá je historie dopravy spojená s rychlým vývojem města a průmyslem. Město se v rámci veřejné dopravy daleko rychleji mění a stává se velice moderním, aniž by si to jeho obyvatelé uvědomovali. Porovnání potvrdí spíše návštěvníci přicházející z větších, mnohdy i evropských měst,“ myslí si Chovanec.

Barbora jako člověk, jenž se vrací do svého rodného města jen občas, vnímá skutečně zejména pozitiva: „Ostrava byla vždy specifická svou hornickou pověstí, železárnami, radnicí v centru města, Stodolní ulicí, baníkovskými a vítkovickými chuligány. Lidi si budou ještě dlouho pamatovat stadion Bazaly. Vybaví se mi i Zlatá tretra, koncerty a festivaly (Beats for Love, Colours of Ostrava) a řada divadelních inscenací. A taky je to velké univerzitní město se spoustou studentů. “

Baník spojuje lidi různých názorů

Opravdu existuje něco jako ostravský kulturní fenomén? Helena Dohnalová uznává, že v umění je Ostrava vskutku originálem, nikoho nekopíruje, nepodléhá módním vlnám a kultuře se tady skvěle daří. „Je až neuvěřitelné, co všechno tu za posledních deset let vzniklo. Možná proto, že kdo v Ostravě dělá do umění a do kultury, dělá to opravdu srdcem. Protože tady na umění rozhodně nezbohatnete a ani se neproslavíte.“

A dodává, že ostravští diváci mají štěstí, že je nerozptylují různé komerční umělecké produkce muzikálového typu s rádoby hvězdami nebo jiné pochybné hudební a scénické produkce. „Tady si nikdo nemůže dovolit improvizovat a něco si zkoušet. Jedeme naostro. Ostraváci jsou totiž nesmírně odvážní. Proto tady máme třeba festival Dny nové opery nebo Ostravské dny, jednu z nejlepších fotografických galerií v zemi, i když jen na pár metrech čtverečních, nebo Arénu, scénu, která se stala čtyřikrát Divadlem roku.“

Martin Bílek se přiklání se k tomu, že jde trochu o mediální klišé: „Pokud jde třeba o festival Colours of Ostrava, tak je to přece klasický komerční festival, tak jakýpak fenomén. Tím bychom mohli nazvat třeba Baník Ostrava, protože opravdu spojuje lidi různých názorů a dávno přesáhl pouze sportovní význam. Pro někoho je fenoménem třeba můj skoro soused Jarek Nohavica, pro jiného naše kapela a pro dalšího třeba dolní oblast Vítkovic. Řekl bych, že celá Ostrava je jistým fenoménem.“

Ostrava, silný příběh, no ni?

Mnoho lidí z Ostravy utíká za lepší prací i čistším ovzduším. Nechce se jim žít ve stínu komínu ocelárny a řešit dennodenně smogovou situaci či polétavý prach. Chtějí zmizet. Nabízí se otázka, jak často člověka taková otázka napadne. „Někdy bych raději vyměnil podzimní plískanici za příjemnější klima Středomoří, podruhé prostředí města za samotu na horách. Ale zase to zanedlouho pomine,“ usmívá se Martin Chovanec.

Martin Bílek to vidí stejně: „Bydlel jsem leckde, i když jsem jednu dobu myslel, že se tu už neobjevím, tak za tři roky v Evropě jsem se s chutí vrátil. Teď by mě už nenapadlo odstěhovat se jinam. Mám tady vše, co mám rád. Daří se mi tu a hlavně jsem tady doma.“

„Tož je to, jaké je, ale je to doma,“ říká Radim Hamrosi. „Tady jsem se vyučil a tady to dělám. Všude se všechno vyvíjí a jde kupředu. A já kromě cestování byl vždycky svázaný s Ostravou. Dělat řemeslo je vždycky dřina a je jedno, jestli mlátíš dvacet let šejkrem v Ostravě nebo kdekoliv jinde.“ Helenu Dohnalovou totiž nikdy ani nenapadlo, že by mohla měnit. A lakonicky dodává: „Ještě pořád mě to tady hodně baví.“