Do místa dění v korejském Pchjongčchangu se sice nevydal, přesto byl i letos jednou z tváří olympijského vysílání České televize. Populární komentátor Jaromír Bosák během sportovního svátku rozhodně nezahálel. Své tradiční rozhovory vedl tentokrát za pomoci moderní techniky z Olympijských festivalů v Brně a Ostravě, které si však, jak sám říká, moc neužil.
„Práce bylo hodně a nebyl čas někde poletovat, vyzkoušet si sporty nebo jít na pivo. Ale pokud jde o festivaly, je to výborný nápad,“ pochvaloval si Bosák.
Začněme tím nejpříjemnějším. Co říkáte na Ester Ledeckou?
Holka šikovná, to je marné. Že bude dobrá ve snowboardu, se vědělo, ale že i v super-G? To tušilo jen pár zasvěcených. Hlavně její tým, veřejnost asi moc ne. O to je to kouzelnější, prostě krásný příběh a jsem rád, že se takové stávají. Je to aspoň zase něco, na co lidé v Česku mohou být trošku hrdí. Jednak ta holka něco dokázala, nepotřebovala zásadní pomoc státu, vše má na krku její tým a jednak vám zároveň dělá dobře, když vidíte, že olympijská vítězka z České republiky úplně v klidu komunikuje v angličtině, jako by to byla její rodná řeč. To také není úplně obvyklé. Já jsem za to rád.
Po jejím druhém zlatu se objevily hlasy, zda to není víc než triumf hokejistů v Naganu…
Myslím si, že se to vůbec nedá srovnávat. Už třeba kvůli dvacetiletému rozdílu mezi akcemi. Jsem absolutní nepřítel anket a poměřování tohoto druhu. Podobné možná je, že tehdy na turnaji hráli ti nejlepší světoví hráči a ona také jela proti nejlepším ve svých disciplínách. Spíše jde však o to, že každý z nás na tyto úspěchy bude vzpomínat se svou náladou, jak vám v té době bylo, co jste prožíval, jak se vám dařilo… Jde prostě o subjektivní záležitost a objektivně to zhodnotit nelze.
Myslíte si, že se i díky těmto úspěchům daří k obrazovce a sportu dostat více divaček a třeba i laiků, kteří se chtějí pobavit?
Jsem stoprocentně přesvědčen, že sport sleduje víc žen než před patnácti lety. Více holek sportuje, chodí běhat, cvičit, zajímá je i hokej, fotbal a sledují pak olympiádu nebo šampionát v některém z populárních sportů, třeba i v biatlonu. Spousta žen na něj kvůli úspěchům začala koukat. Nebo rychlobruslení. Kde by bylo, nebýt Martiny Sáblíkové? Nikdo by o něm nevěděl. Holky nacházejí ke sportu vztah, což je fajn, protože pak k němu povedou své děti. Sport obecně je důležitý pro vývoj člověka.
Jak se za těch patnáct let změnila pozice sportovního komentátora?
Výrazně. Dřív myslím tím, když jsem byl mladý, za bolševika komentátoři neměli moc možností k získání informací. Potajmu jste tak sháněl zahraniční časopisy, abyste se něco dozvěděl. Dnes si zjistí kdokoliv o komkoliv cokoliv. Nepřeberná studnice, až je to možná na škodu. Ještě víc se to pak ukáže u některých fanatických fanoušků svého klubu, o němž vědí první poslední, což komentátor nikdy nemůže, protože musí nosit v hlavě informace třeba o dalších dvou stovkách takových týmů. Lidé jsou vám pak schopní vytknout vše. Někde řeknete, že fotbalista má rád vajíčkovou pomazánku, a divák vám napíše, že játrovku. „Jak takovou chybu můžete udělat? To je strašné.“ Trochu přeháním, ale je to tak. Ano, i my máme lehčí přístup k informacím, ovšem také jsme zároveň pod větším drobnohledem a chyby se neodpouštějí. Sám jsem zvědavý, jak to bude vypadat za dalších deset let.
Máte o tom představu?
Televize jako takové budou mít čím dál menší význam, protože sociální sítě a internet budou vstřebávat daleko více lidí, zároveň vzniknou další malé televize. Jako dnes má Seznam. Bude se zvyšovat konkurence, ale tyto televize budou pracovat za daleko menší peníze a ty větší budou obhospodařovat něco, co malé nemohou. Zahraniční i velké domácí zpravodajství a také sport. Přenosová práva jsou totiž strašně drahá. Výhodou sportu ale je, že vždy bude sledovaný, když se něco jede nebo hraje. Teď a tady. Nechcete se dívat zítra, až budete znát výsledek. Chcete prožít tu emoci, která přijde. A to je to, čeho by se televize měly držet, bude to ale čím dál složitější. Najednou si lidé budou muset zvyknout, že spousta akcí v normálních televizích už nebude. V tom se situace bude rychle měnit.
A vy? Kde budete za deset patnáct let?
Vzhledem k věku, tak v důchodu. Ale doufám, že někde v teple. Nemám totiž rád pocit zimy. Je ale nutné uvažovat tak, že za deset let už mé komentování nemusí lidi zajímat. Přijdou mladší, z generací, kterým je dnes deset, patnáct, dvacet let a vyrůstali na krátkých videích, počítačových hrách, mají jiný slovník, vnímání světa i poetiku. Těm už nemusím stačit, respektive nevím, zda chci.
Uvažoval jste podobně třeba před sedmi osmi lety?
Ne, to jsem ještě věděl, že se to dá stíhat. Ale vývoj jde rychle dopředu. Třeba když se bavím s mladými lidmi kolem čtrnácti patnácti let, zjišťuji, že mluvíme každý jiným jazykem. Moc si nerozumíme. Až to nepůjde, bude důležité to poznat v pravou chvíli. Nechci skončit jako brontosaurus, kterému se lidé smějí. Ale od toho mám kamarády, kteří mi, doufám, řeknou, že už stačilo. Už nechoď. (usmívá se)
Když jsme mluvili o sociálních sítích, na nich jste velmi aktivní. Na facebooku také před lety vznikla stránka „Hlášky Jaromíra Bosáka“. Sledujete ji?
S tím ale nemám nic společného, založili to tehdy nějací kluci z Olomouce. Lhal bych ale, kdybych řekl, že to není příjemné, když někdo něco takového vytváří, schraňuje a stará se o to. Je hezké se tam třeba jednou za měsíc podívat. Ale fakt je, že svět sociálních sítí je pro mě zajímavý, na twitteru a facebooku mám dohromady asi tři sta tisíc sledujících, což je poměrně velká síla.
Navíc loni jste si otevřel youtube kanál, kde vysíláte svou talk-show nazvanou Ušák.
Ano, už proběhl třetí díl a brzy budou další. V hlavě jsem to měl dlouho, protože mě baví rozhovor jako žánr, musím to však dělat po svém. Ne že mi dramaturg určí, kdo přijde, kdy přijde a jak se to má dělat. V posledních letech na to ale bylo málo času. Navíc to stálo dost peněz. Musíte nakoupit kamery, světla, mikrofony, jeden stojí třeba dvacet pět tisíc. Chtěl jsem si to ale udělat podle sebe. Proto si to sám točím, stříhám, zvučím, svítím, moderuju. Vše se ale ještě učím. A má to i své nevýhody, protože když moderujete, nevíte, že vám vypnula kamera. To zjistíte, až vám host odejde.
To se opravdu stalo?
Při natáčení s Honzou Kollerem, proto konečná kvalita není úplně dobrá. Odešla kamera, do které šel zvuk, a já ho musel stahovat z foťáku, malého mikrofonu, což byla strašná práce a musel mi pomoci i jeden kamarád. Stejně tak jsem musel dělat trojí záběr z jedné kamery, když už to bylo natočené. To je fakt těžké a kvalita tím hrozně trpí. Navíc jsme druhou polovinu dotáčeli, když jsme spolu hráli fotbal. Má to své mouchy, ale strašně mě to baví. Proto doufám, že talk-show bude mít úspěch.
Říkám si, že jste mohl převzít pořad „Uvolněte se, prosím“ po Janu Krausovi, když přecházel před lety na Primu…
Česká televize má pořady tohoto typu. Karel Šíp dobře dělá Všechnopárty, v přímé konfrontaci porazil i Jana Krause, když šli proti sobě. Pak je Marek Eben, který vede jinou talk-show. Komorní, jeden na jednoho, bez diváků, zajímaví hosté. Takže prostoru pro třetí už moc není. Navíc jsem byl vázaný olympiádou, čeká mě třeba šest týdnů v Rusku, takže se mnou nelze plánovat pravidelné natáčení dílů, třeba každé úterý. Je pravda, že v případě Ušáku chci, aby to zrovna každé úterý bylo, ale kdy ho vyrobím, už je na mně.
Byla řeč o olympiádě. Jaký máte vůbec vztah k zimním sportům? Chtěl byste nějaký doprovázet svým hlasem?
Teď žádný zimní sport komentovat nemůžu, protože ony mají sezonu od října do března, kdežto fotbal se hraje do prosince a začíná už zase v únoru. To by nešlo dohromady. Kdysi jsem ale chtěl komentovat skoky na lyžích. Jsem však nezimní sportovec. Jen chodím běhat do lesa, po sněhu to je krásné, to jo. Přitom kromě skoků miluju i biatlon, nevynechám jediný přenos, rád se podívám na dobrý hokej. Naopak horší je to s horskými disciplínami, na sjezdovce jsem stál naposledy snad v sedmé třídě. Nemohu se tvářit jako odborník, ale v mnoha sportech jsem učený divák.
Na festivalech vás nelákalo si nějaký vyzkoušet?
Maximálně curling, ten by mi vyhovoval.
Ten má docela blízko ke golfu.
No, tak trošku k šachům. Je to zajímavá hra, která má zásadní specifikum. I když prohrajete, nemusíte mít vztek, protože na panáka zve vítěz. To je dobré. (směje se) Ale pokud jde o festivaly jako takové, tak výborný nápad. Důkazem toho je, že mnoho světových měst je chce kopírovat. To je určitě pro Český olympijský výbor potěšující. Každý byl trochu jiný, což tomu dodalo na zajímavosti. Nejdůležitější ale bylo, že jsme v Ostravě i Brně viděli spoustu dětí. Když si „čichnou“ ke sportu, je pravděpodobné, že zjistí, jak je dobré nějaký dělat. To je ta nejzásadnější zpráva. Vše další je jen drobnost.
Vy jste měl na starosti opět rozhovory se sportovci, tentokrát však právě z Brna a Ostravy, nikoli z dějiště her. Jaké to pro vás bylo, když jste zpovídaného neviděl?
Viděl jsem ho na monitoru, ale nebylo to ideální. Bezprostřední kontakt je nutný k tomu, aby rozhovor fungoval dobře. Já se s tím vyrovnám, jsem profík, který to dělá spoustu let, ale lidé, s nimiž mluvíme, mají občas potíž se zpožděním tří čtyř vteřin, takže mohou znervóznět. Úplně jim to nesedí a je to pro ně asi nezvyk, nevidět člověka, se kterým mluví.
I pro vás by bylo jednodušší, kdybyste v Koreji byl, že?
Hlavně bych nenastydl a nepřišel o hlas. Zůstat v Česku, to ale mělo i své výhody. Jdete za roh spát do hotelu, nemusíte luštit nápisy v korejštině, neztratíte se, ale v globálu je to vlastně asi jedno, protože stejně nejste osmnáct dní doma. Takže je to skoro šumák. (smích)
Styl vašeho vedení rozhovorů i komentování se líbí ženám, které je rády sledují, byť sportu třeba neholdují. Zaznamenal jste takový ohlas?
To se pěkně poslouchá. Pokud to tak je, mám kliku, že ne kvůli vizáži. (pousměje se) Sám si to ale hodnotit netroufnu a ani nemůžu. Třeba to je tím, že se vždy ženy snažím přivítat. To je primárně slušnost a za druhé chlapská divácká skupina už je holt vyčerpaná. Musíme lovit jinde. Navíc pokud se někdo dívá na sportovní přenos nebo rozhovor, a není úplně insider, tak by z toho stejně měl mít nějaký požitek a něco si z toho odnést. Důležité je nedělat chytrého a snažit se do toho diváka vtáhnout.
Povídejte…
Rozhovory se snažím dělat pro širokou veřejnost. Musím být maximálně odborně připravený, na druhé straně nesmíte být suverén ve stylu „všechno vím, všechno znám, všude jsem byl“. To bych nikomu nedoporučoval, katastrofa. Prostě když budete mluvit s někým, kdo je mistrem ve snowboardu, je dobré přiznat, že jsem laik a nikdy jsem na prkně nestál. Nebudu si hrát v té chvíli na odborníka, to bych byl spíš za vola. A ten druhý s vámi hned bude také komunikovat jinak, když ví, že s ním mluvíte na rovinu. Zároveň si myslím, že je dobře, když se lidé o sportovcích dozvědí víc než jen to, že to jsou sportovci. Proto se do toho snažím vložit i něco mimo ten sport, jehož prizmatem jsou vnímáni. Jsou to prostě ti, kteří se zpotí a vytvoří nějaký výkon, ale pak už tu fanouškovskou populaci nezajímají. To je podle mě chyba. Jsou to lidé, kteří něco dokázali, a díky nim je tato republika v mnoha koutech světa známá. V žádném případě kvůli politikům, ale právě zásluhou Nedvědů, Kollerů, Ledeckých, Jágrů… Proto je třeba vnímat je i jinak než jen jako sportovce.
Který ze sportovců na vás za ty roky zapůsobil nejvíce?
To je těžké, ony jich byly stovky. Příznačné ale je, že nejlépe se komunikuje se zástupci těch takzvaných malých sportů. Vodáci v létě, biatlonisté v zimě, i když biatlon už přestal být malý. Tito lidé přicházejí do studia, aby prezentovali nejen sami sebe, ale i jejich sport. Jsou bezprostřednější a příjemnější, protože většina fotbalistů a hokejistů má za sebou stovky rozhovorů a už je to spíše otravuje, i když český nároďák musím pochválit za profesionální přístup. Obvykle to tak ale bývá.
Absolvoval jste už nespočet velkých akcí. Kde si je dnes užijete víc v místě konání, nebo doma u televize?
To se takhle nedá říct, protože hlavně při fotbalových šampionátech je to honička, pořád někam cestujete. Ale patří to k profesi, je to její nedílná součást a spíše si to užijete potom, když zavzpomínáte. Při turnaji je to těžké, ale zároveň není to tak, že bych si řekl: „Hele, budu radši doma.“ Je hezké poznat kus světa jinak než z televize. Navíc je to profese, kterou jsem chtěl dělat.
Už jste zmínil, že vás čeká fotbalové mistrovství světa v Rusku. Jak se těšíte?
Netěším se na problémy s dopravou, které přijdou. O tom jsem stoprocentně přesvědčený, stejně jako na potíže s pořadateli. Ale zase je to mistrovství světa ve fotbale, největší akce, kterou můžu dělat, a nejsledovanější událost, takže se těším.
Bude tradiční Deník Jaromíra Bosáka?
Bude.