Student olomoucké univerzity a externí spolupracovník Opavského deníku působí v Kangnungu jako hokejový zpravodaj. Exkluzivně přinášíme jeho zpověď:

Přesně si pamatuji ten den, kdy mi zazvonil telefon a šéf řekl:

„Ahoj Janku, pojedeš na olympiádu.“ Byl to šok. Já, tehdy třiadvacetileté ucho, mám jet na největší sportovní akci světa? ptal jsem se sám sebe. A proč ne! Dostal jsem nabídku, která se nedá odmítnout.

Teď už je to víc než týden, kdy jsem přímo v dějišti olympijských her. Jak to na olympiádě vypadá? Zkusím vám to přiblížit.

Když po více než desetihodinovém letu z Prahy dorazím na obří letiště Inčchon nedaleko Soulu, nemám energie na rozdávání. Podvědomě ale tuším, že budu muset řešit trable.

Už na letišti si vyzvednu akreditaci, bez které bych si jinak v dějišti ani neškrtnul. Dorazilo mi zavazadlo? Super! Teď zjistit, jak se co nejdříve dostat na rychlovlak třídy KTX.

Pokud jste organizátorům poslali informace k času příletu, máte v nich rezervované místo. Může se ale stát, že i přes dodané podklady pro vás sedadlo nemají. To byl i můj případ.

Co teď? Pomalu už vymýšlím alternativy, jak se do Pchjongčchangu, případně přímořského Kangnungu dostat. Pro usměvavé slečny na přepážce ale nic není problém.

„Kde bydlíte?“ ptají se. „V novinářské vesnici v Kangnungu,“ odpovídám. „OK, tady je váš lístek.“

S ANGLIČTINOU SI NETYKAJÍ, TAK JI NAHRAZUJÍ LASKOVOSTÍ

Po minutě je po starostech. Procházím chodbou, kde míjím první dobrovolníky v růžovošedivém stejnokroji. Vydávají se mi vstříc a ptají se, jak mohou pomoci. Po chvilce zjišťuji, že je to jen naučená fráze. Anglicky většina z nich moc nemluví, což je potíž.

Nebyli by to ale Korejci, kdyby si nevěděli rady. Prostě se snaží jednou tolik a sází na ochotu a přívětivost. A tak korejský dobrovolník prostě popadne můj kufr, doprovodí mě až do vlaku a korejsky popřeje šťastnou cestu.

Takhle aktivně se tady bojuje s problémy.

JÍDELNA V PARKOVACÍM DOMĚ A KUCHYŇSKÁ LINKA POD KRYTEM

Zhruba dvou a půl hodinová cesta moderním vlakem ubíhá rychle a brzy vystupuju na nádraží v Kangnungu. Před ním už stojí připravené autobusy, které mě a další zástupce médií odváží do novinářské vesnice.

KuchyněZdroj: Facebook Jan Šimek

Tu tvoří šedivé sídliště. Žádné krásné panorama, ale o to nejde. Uvnitř vysokých budov jsou stovky a stovky bytů či apartmá. Bydlí v nich většina ze třinácti tisíc zástupců médií, kteří dění na olympiádě pokrývají.

Zajímavostí je, že část vybavení bytu je schována pod plastovými fóliemi a kryty. Třeba v kuchyni lze použít pouze rychlovarná konvice a mikrovlnka. Proč? Aby se neponičilo interiérové vybavení.

Byty totiž najdou využití i po olympiádě, nastěhují se do nich první majitelé a nájemci.

NEMÁŠ ČAS? DEJ SI NUDLE. MÁŠ HLAD? DEJ SI NUDLE

Po počátečních rozpacích funguje docela dobře i doprava, kterou mezi sportovišti a novinářskou vesnicí zajišťují kyvadlové autobusy. Všechno má svůj řád, i když ten se občas bez varování změní.

Někdy se třeba prohodí i zastávky. Kde je v pondělí jedna, v úterý může být úplně jiná. Je třeba být flexibilní. Hlavní jídelna pro novináře sídlí na zvláštním místě – v podzemním podlaží budoucího parkovacího domu, ovšem stojí za to vyzkoušet i korejskou kuchyni.

Korejská kuchyně BulgogiZdroj: Facebook Jan Šimek

S mým parťákem Kubou, se kterým zpravodajsky pokrýváme zejména hokej, jsme v Soulu ochutnali pokrm bulgogi – grilované vepřové nudličky v pikantní marinádě. K tomu rýže, polévka, bambusové výhonky a další nezbytné přílohy.

Poprali jsme se také s tradičními hůlkami a skvěle jsme si pochutnali. Byl to luxus, ale pálil. Nejen na jazyku.

Když nestíháte, jsou tady instantní nudle. Stojí pár korun, občas natrefíte i na docela dobrou příchuť a hlavně – zasytí. Korejci je milují. Jedí je všude. Řidiči za volantem, cestující v metru i náhodní kolemjdoucí.

Už jsem se přistihl, že jsem jeden den přežil výhradně na této instantní pochoutce. Snad byl první a poslední.

Zleva český reprezentant Michal Birner, Mitch Marner z Kanady a Michal Kempný a brankář Petr Mrázek z ČR.
Michal Birner: Americe máme co vracet