Zapálí svíčku a položí ji na zem před nemocnicí. Tento výjev se opakuje stále a stále dokola. Na dvě narychlo vzniklá pietní místa každou minutou přibývají nové a nové svíčky. Někdy od jedinců, jindy celých hloučků.

„Jsem tady ze soucitu. Nikoho z obětí neznám, ale na ‚fakultku‘ ve svém věku sama už dost často chodím, a nelze tady těm nebohým lidem svíčku nepoložit,“ vykládá postarší paní. „Je to hrozné. Člověk to vidí v televizi a říká si, že u nás se to nemůže stát. A může.“

ZDRCENÍ POZŮSTALÍ

Není nikdo, kdo by na ta místa nepohlédl. Krátce se nad svíčkami, které lze pomalu počítat na tisíce, zastaví téměř každý. Ve chvílích volna je zde houfně přicházejí zapalovat i sestřičky z nemocnice. Při návratu otírají z tváří slzy.

Když se krátce po poledni rozléhá vedle jednoho z pietních míst srdceryvný pláč, nejednoho napadne, že může jít o pozůstalé po obětech tragédie. „Jedna z těch mrtvých žen byla naše dcera,“ potvrzuje starší muž, patrně otec. „Zavraždil nám dceru!“ opakuje zlomeným hlasem. Pohled na plápolající svíce dohání jeho paní k opakovaným záchvatům pláče. Na místě je také bratr oběti a další tři rodinní příslušníci.

Den druhý po střelbě ve Fakultní nemocnici Ostrava (FNO), 11. prosince 2019 v Ostravě.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

ČEKÁRNA HRŮZY

I okolo projíždějící a houkající sanitky, které tudy jindy jezdí téměř bez povšimnutí, dnes vyvolávají zvýšenou pozornost. Ve vestibulu polikliniky je jeden ze sloupů decentně obalen černým hávem a doplněn o červenou růži. Ještě dnes tady bude položena kondolenční kniha.

Čekárna traumatologické ambulance ve třetím patře budovy polikliniky je oddělena policejní páskou s informací o dočasném přesunu ambulance. Chodba zeje prázdnotou.

Přes skleněné dveře je na podlaze čekárny vidět zakroužkovaná místa, která nejdou vyčistit, a podle pracovníka úklidu patrně bude třeba dlaždice vyměnit. Ve vzduchu je cítit silné aroma dezinfekčních prostředků, které brzy začínají dráždit nosní a krční sliznice.

„MAMI, UŽ JSI DOMA?“

Brzy po nás přichází sestra ze sousedního bloku v domnění, že zde vzniklo pietní místo. „To je hrozné,“ říká při pohledu na čekárnu a slzy se jí derou do očí. O úterním masakru se dozvěděla od syna. „Celý vystrašený mi ráno cestou do školy volal, jestli už jsem se vrátila z noční. ‚Mami, už jsi doma?‘ ptal se. Když odcházel, ještě jsem tam nebyla,“ vypráví žena a zavádí debatu na téma uniklé fotografie s těly obětí. „Vypadá to na mladé lidi. V takovém věku mám syna, hraje fotbal, neustále má nějaký úraz, a klidně tady mohl sedět on,“ vykládá, stále ještě rozhozeným hlasem, zdravotnice.

I další pracovníci přemýšlejí v podobném duchu. „Měla jsem noční, byla jsem tu ještě krátce před tou střelbou,“ říká pracovnice kartotéky ve druhém patře, která se nachází přímo pod místem šestinásobné vraždy. Právě tady a do sousedních zubních ordinací podle některých zdravotníků prchalo nejvíce vyděšených lidí ze třetího patra. Pocit hrůzy, zděšení a soucitu odtud jen tak nevymizí, přestože ve středu se má traumatologická ambulance znovu otevřít.