Mnozí tušili, co chystá, 
i když tomu pořád nevěřili. Jen on sám už byl rozhodnutý. Věděl, že zítra zemře v plamenech. Těžko pochopit, kde k tomu vzal sílu a vnitřní odhodlání.

Ladislav Kulil, který tehdy na škole učil odborný předmět, si to ráno dobře pamatoval. „Mám ho před očima. Seděl ve druhé lavici před katedrou, a jen jsem vstoupil do třídy, začal diskutovat. Přede všemi kategoricky prohlásil, že po první živé pochodni Jana Palacha musí následovat druhá a další, aby se národ probudil k odvaze. Vůbec mě nenapadlo, že tím myslí sebe. 
I tak jsem mu ale oponoval, že takové sebeobětování nepovažuji za správný způsob protestu," vzpomínal před časem profesor a dodal: „Byl bych rád, aby si dnes mladí lidé uvědomili sílu jeho oběti."

V roce 1969 na průmyslovce externě učil také Petr Krill. 
S Janem Zajícem se ale nesetkal. „Osobně jsem Jana Zajíce neznal, ale velmi jsem vnímal tu bouřlivou atmosféru, která po jeho protestním činu ve škole zavládla. Tehdy nás to všechny šokovalo. Měli jsme jen málo informací, které jsme si předávali ústně a spíš šeptem, hned naproti škole byla sovětská kasárna. Dopis Jana Zajíce se tajně ručně opisoval, tehdy bylo zcela nemožné se dostat k nějakému kopírovacímu zařízení, všechna byla pod kontrolou
a používat je mohli jen prověření lidé," řekl Petr Krill.

Studenti vnímají čin rozporuplně

Každoročního pietního aktu se účastní také studenti střední průmyslové školy, čin Jana Zajíce ale vnímají většinou rozporuplně. Jak ale záhy zpravidla přiznávají, dobu začínající tvrdé normalizace si jen těžko dovedou představit. „Bylo to hodně odvážné, ale myslím si, že protest mohl řešit jiným způsobem. Bylo to velmi radikální řešení, avšak přijde mi, že po jeho činu se tehdy ve společnosti mnoho nezměnilo," řekla studentka Veronika Krejčí.

Její spolužák Jakub Ondráček je podobného názoru. „Musel mít velké přesvědčení a odvahu. Tu by asi dnes nikdo nenašel, já bych tedy do něčeho takového nešel. A také si myslím, že dobrovolně zemřít neměl," domnívá se student.

O činu Jana Zajíce se
v Šumperku nesmělo veřejně mluvit dlouhá dvě desetiletí. Jeho památku bylo možné připomenout až po roce 1989. Na šumperské průmyslovce byla v 90. letech umístěna pamětní deska s plastikou sochaře Olbrama Zoubka. Po Janu Zajícovi bylo také pojmenováno náměstí v areálu bývalých kasáren. Právě těch, v nichž sídlila sovětská okupační armáda.

Druhý po Palachovi

Jan Zajíc (1950) pocházel z Vítkova na Opavsku a od roku 1965 studoval železniční průmyslovku v Šumperku. Po smrti Jana Palacha, který se upálil 16. února 1969 na protest proti okupaci a ústupkům okupantům, se Zajíc zúčastnil protestní hladovky a tryzny u sochy sv. Václava. Přesně měsíc po Palachově pohřbu odjel do Prahy, v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí si pastou na parkety potřel celé tělo, polil se benzinovým čističem, vypil kyselinu a zapálil se. Na místě zemřel.

Jan Zajíc