Před 15 lety vznikly v ČR nové kraje. Nejsou novinkou, byly tu už ve 12. století

Kraje jako územněsprávní jednotky nejsou u nás žádná novinka, v českých zemích byly vytvořeny již ve 12. století. Král Přemysl Otakar II. zrušil územněsprávní členění království z hradského na krajské. Byla tu jistá tahanice král šlechta o správu země.

Na Moravě vznikly kraje až v šestnáctém století, což bylo vynuceno organizováním obrany proti tureckým vojskům. Původně dočasné kraje se rozvinuly až po Bílé hoře, takže se země dělila na pět krajů: Brněnský, Olomoucký, Hradišťský a Znojemský, krátkou dobu existoval kraj Přerovský. Slezsko mělo tři kraje: Opavsko- -krnovský, Niský a Těšínský.

Od roku 1848 byly na Moravě dva kraje Brněnský a Olomoucký, Slezsko mělo jeden kraj se sídlem v Opavě (a sedm okresů). Stalo se tak na základě zrušení patrimoniální správy, tedy vrchnosti (panství), která byla nahrazena státní správou. Například vrchností mnoha obcí a měst v našem regionu, včetně Ostravy, bylo arcibiskupství olomoucké, vrchnostenské sídlo bylo na Hukvaldech. Ze zákona vyplynulo na základě dubnové ústavy to nejdůležitější: základem svobodného státu je obec. Vznikly okresy, v jejichž čele stál hejtman.

Ještě za Rakousko-Uherska byla v platnosti také zemská místodržitelství, například v Brně a Opavě. Od května 1855 vzniklo podle nové reformy na Moravě 13 krajů a 76 okresů, ve Slezsku byl jeden kraj a 22 okresů.

Snaha o moderní stát

Po roce 1918 se vedly velké debaty o vytvoření územněsprávních celků, vše se zdrželo kvůli sporům o Hlučínsko a Těšínsko. V popřevratovém chaosu vyhlásili němečtí poslanci v pohraničních oblastech samostatné celky, například Německé Čechy, Sudetsko, Německou jižní Moravu a tak dál.

Nová československá vláda zajistila územní integritu obsazením odbojných celků armádou. Bylo odmítnuto zemské uspořádání, stejně jako župy. Snahou vlády totiž bylo omezit v některých oblastech německou dominanci.

Teprve po roce 1923 vzniklo na několik let patnáct krajů (později devět), republika byla rozdělena na Zemi Českou, Zemi Moravskoslezskou, Slovensko a Zakarpatsko. Slezsko bylo pominuto zcela. Za protektorátu vytvořili Němci složitý územní aparát, jehož smyslem bylo potlačit český živel a připravit cestu ke germanizaci. Jak prohlásil Reinhard Heydrich, že Čechy a Morava jsou historická německá území „a Čech tu koneckonců nemá co pohledávat". Jen prohraná válka Německu zabránila své záměry uskutečnit.

Po válce se republika vrátila ke stavu před okupací, kdy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo devět krajů. Místo zemského zřízení prosadili komunisté v roce 1949 vytvoření krajů. Rudolf Slánský, generální tajemník, tehdy bouřil: Rozbijeme ty molochy, jakými byly zemské národní výbory. Nové kraje a okresy budou více pod kontrolou lidových zástupců. Komunisté ale potřebovali státní správu podřízenou centrálním úřadům v Praze, kraje a okresy měly pravomoci téměř nulové, přenášela se skrze ně pouze nařízení z vládních a stranických úřadů. Jenže ani vznik čtrnácti krajů nebyl ideální. V roce 1960 došlo k nové reorganizaci územního členění státu a vzniklo osm krajů, které „pospojovaly nespojitelné". Olomouc byla například připojena k Severomoravskému kraji, přičemž dlouholeté historické vazby na Prostějov byly přerušeny. Slezsko bylo v podstatě vymazáno.

Svoboda a nové kraje

Po roce 1989 bylo jasné, že komunistické krajské a okresní správní relikvie jsou pro nové podmínky nevhodné. Bylo nutné vytvořit funkční vyšší územněsprávní celky. Do tohoto úsilí přišly snahy o oddělení Slovenska. V té době některé moravistické politické skupiny v čele s Boleslavem Bártou žádaly pro Moravu a Slezsko více pravomocí, včetně moci zákonodárné i výkonné, společná měla zůstat jenom obrana a zahraniční politika. Právě všeobecné obavy z celkového zhroucení státu způsobily, že občané tento duální systém ve volbách zavrhli. Po smrti Boleslava Bárty se moravistické hnutí dostalo do rukou podřadných osobností a na politickou periferii. Pokud by moravské politické strany té doby nekopírovaly slovenské argumenty pro oddělení, nevnášely do debaty protičeské a protipražské argumenty, netvrdily, že Moravané ne-jsou Češi, ale svébytný národ s jinou řečí a kulturou, mohlo být vše jinak. Republika mohla být rozčleněna na pět zemí: pražskou, východočeskou, západočeskou, moravskou a slezskou.

Nakonec byl přijat návrh na vznik čtrnácti krajů, což byla varianta takzvaných malých krajů, platná v letech 1949 až 1960, jejich fungování se tedy rozeběhlo právě před patnácti lety. Došlo k menším změnám v názvech, Budějovický kraj se stal Jihočeský, Jihlavský Vysočina, Brněnský přijal název Jihomoravský a Ostravský byl definitivně přejmenován na Moravskoslezský kraj. Uskutečnila se také řada pozdějších úprav hranic krajů, například z Moravskoslezského do Olomouckého byly přesunuty tři obce Huzová, Moravský Beroun a Norberčany. K tomu je potřeba připomenout kuriózní stav, kdy zaniklé okresy nebyly zrušeny a jsou nadále spolu s obcemi základem územního členění státu.

I po patnácti letech se vůči současnému systému krajů objevují různé oprávněné výhrady: například v rámci tvorby vyšších územněspráv-ních celků byl nespravedlivě snížen význam Slezska a zejména Opavy, historické slezské území se neorganicky prolíná s moravskými územími, stejně jako nebyly dodrženy historické hranice mezi Moravou a Čechami. Také výrazná snaha odebírat krajským úřadům pravomoci a přenášet je na centrální úřady v Praze bude začas vyhroceným sporem. Jinak je ale nutné konstatovat, že kraje se osvědčily a fungují dobře.