Vedle zástupců města, OKD, báňské záchranné služby dorazili také zástupci kroužků krojovaných horníků dolu Barbora, dolu Dukla i krojovaní horníci ze Stonavy. Mezi oficiálními hosty a uniformovanými, mezi nimiž nechyběl, ani Jaroslav Gongol, poslední žijící pamětník požárů, kterému se tehdy na odpolední směně podařilo spolu se 63 chlapy včas vyfárat, bylo i mnoho pamětníků a pozůstalých.

Jaroslav Gongol pracoval na Dole Dukla v Havířově a začínal jako revírník. Osobně prožil těžkou důlní havárii, kdy zde 7. července 1961 zahynulo 108 horníků.
Dukla, už je to 60 let. Bývalý štajgr a ředitel Gongol hlásil metan, pak...

Například čtyřiašedesátiletý Bronislav Šymša přišel při neštěstí na Dole Dukla o otce. „Měl ten den zrovna narozeniny, bylo mu šestadvacet. Až s ubíhajícím časem si člověk uvědomuje, jak byli ti kluci mladí,“ zamyslí si Šymša.

Jeho sestře bylo tehdy sedm, jemu čtyři roky. Pamatuje si že tehdy 7. července bylo krásně, tak jako dneska. „Zrovna když jsem sem dnes jel, tak jsme na to myslel,“ dodává s tím, že na hrob otci i k památníku chodí každý rok právě 7. července.

Největší rána to byla samozřejmě pro manželku. „Bylo to pro ni těžké, třeba i proto, že o manžela přišla i její sestra. Maminka ze samých starostí zešedivěla,“ říká Šymša o své už nežijící matce. A co mu z toho dne zůstalo v paměti? „Jak přijela ´šestsettřináctka´ a lidi ze šachty řekli mamince, že táta je mrtvý. Vidím to jako dneska,“ vzpomíná Bronislav Šymša, který nosí jméno po svém otci a pojmenovat tak i jednoho ze svých synů.

Zavzpomínat nejen na toto důlní neštěstí, ale i na léta strávená v práci přišla i paní Ludmila Jakešová. Na Duklu nastoupila půl roku po této události do mzdové účtárny a do důchodu šla v roce 1996.

„Znala jsem několik chlapů, kteří tam tehdy zůstali. Třeba tatínek od mé kamarádky Věrky Znišťalové tehdy zahynul,“ říká ženy, které hornická práce a tradice učarovaly natolik, že je dodnes členkou klubu hornických důchodů při Dole Dukla.

Poslední vozík s uhlím. Darkov se uzavírá.
Důl Darkov vyvezl poslední vozík uhlí, nastalo zvláštní ticho


Čtyřikrát stěhovaný pomník

Památník požáru na Dole Dukla ze 7. července 1961 se objevuje se jmény 108 všech obětí nejprve na hřbitově v Dolní Suché. Pak se kvůli chátrajícímu stavu tohoto pohřebiště stěhuje na šachtu, k dějišti tragédie – a stává se mementem pro horníky, kteří tu fárají.

Časem s proměnami areálu Dukly potřetí střídá pozici. Po útlumu a likvidaci dolu a proměny okolí v průmyslovou zónu přestává být umístění pomníku vhodné i důstojné. Proto i na popud Jaroslava Gongola mu havířovský magistrát vyhledává čtvrté: na hřbitově v Šumbarku.