Marta Hýžová vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a v roce 1968 nastoupila na stavební průmyslovku v Ostravě. A tam učila celý život. Český a ruský jazyk.

„Když jsem jako kantorka začínala, byla jsem pořád ustrašená, abych měla všechno v pořádku, abych nic neopomenula. Učila jsem více ruštinu, a to i ve večerní škole. Psal se rok 1968… Ale lidé byli inteligentní, pochopili, že jazyk za nic nemůže. Přece jen ruská kultura má svou bohatou tradici, své kořeny,“ říká Marta Hýžová. Ruský jazyk má podle ní budoucnost, především v obchodním styku.

„Miluji ji. Teď se ji učí můj šestnáctiletý vnuk a jde mu to báječně,“ říká paní Marta a pokračuje ve vzpomínání… „Mezi staršími kolegy-kantory a mladými, jako jsem byla já, to nebylo vždycky lehké. A tak jsem se zařekla, že se s postupem času ke svým mladším kolegům nebudu chovat povýšeně a nadřazeně, ale budu je brát jako sobě rovné,“ popisuje. A to se jí, jak po letech hodnotí, velmi vyplatilo.

STUDENTI

„Její stavaři“, jak o svých studentech na průmyslovce vypráví, byli sečtělí. „Dodnes, když se scházíme na školních srazech po mnoha a mnoha letech, umí recitovat básně, vyznají se v klasické literatuře. A to mě těší,“ pochvaluje si paní Hýžová a vybavuje si jména svých svěřenců. Je mezi nimi například renomovaný ostravský architekt Radim Václavík, v době studií tichý a nenápadný…

MARTA HÝŽOVÁ s manželem Václavem, rovněž bývalým pedagogem na Gymnáziu Ostrava-Hladnov.Od dob, kdy brázdila uličkami mezi lavicemi, se toho hodně změnilo. Mizí klasické tabule, na které se píše křídou a utírají se houbou, nahrazují je tabule interaktivní. Studenti využívají počítače, tablety…

„Každá doba s sebou přináší nějaký pokrok. Takže je to v pořádku. Například pro ty mé stavaře je počítač opravdu báječná věc, když na obrazovce během chvilky vyprojektují celý dům… Ale vklad učitele a jeho podání látky dosud nic nenahradí,“ říká a přidává historku: „Měla jsem ve třídě inspekci a tabule byla špatně smazaná. To bylo pro inspektora něco! Společně se studenty jsem se tomu zasmáli a pak už to byl takový rituál, vešla jsem do třídy a zahlásila: tabule, číslo hodiny, datum, okraje… Ano, to se ještě v sešitech dělaly okraje,“ směje se paní Marta.

Dostáváme se k jazyku českému, který rovněž vyučovala. Zajímá mě, jak na tom byli s mateřštinou studenti před lety a jak si myslí, že jsou na tom v současné době? „Ti moji byli ze základní školy připravení dobře. Znali gramatiku. A to je základ. Ostatní pak rozvinuli právě na střední škole,“ vzpomíná. A vzápětí se doslova chytá za hlavu, když ji informuji, že pro žáky prvního stupně základní školy v současné době je schváleno ministerstvem školství přes 190 druhů učebnic českého jazyka a literatury.

„To je šílenost. Osnovy by měly být pro všechny stejné. Pak už jen záleží na kantorovi, jestli svůj výklad nějak rozšíří,“ míní. „A obecně by se žáci a studenti neměli přetěžovat. Musejí absorbovat příliš mnoho informací z mnoha oborů. Jsem zastánkyní klasické výuky a taky jednotné maturity,“ říká paní Marta.

Na otázku, co by udělala, kdyby byla ministryní školství, odpovídá jednoznačně: „Kontaktovala bych kantory na všech úrovních a debatovala s nimi. Názory, které by převažovaly, bych prosazovala.“

„Víte, na kantořině je hezké, že po letech potkáte otce a matky od rodin a zjistíte, že z nich vyrostli kvalitní lidé, kteří vše to dobré, co ve škole dostali, předávají svým dětem,“ uzavírá naše povídání vitální Marta Hýžová.