V NDR ( někdejší Německá demokratická republika) a zejména v Polsku se politických změn v Československu obávali. Vždyť Poláci na každé manifestaci volali: „Chceme svobodu! Kde je polský Dubček?“ V Německu a Maďarsku utopily v padesátých letech sovětská vojska odpor v krvi. Skrytý zájem SSSR byl jiný: chtěli mít v Československu vojenské základny včetně atomových zbraní.

V přiložené fotogalerii najdete snímky z archivu společnosti Arcelor Mittal Ostrava a spolupracovníků Moravskoslezského deníku.

Jak to začalo?

Invaze do Československa nezačala až v srpnu 1968. Když o měsíc předtím skončilo velitelsko-štábní cvičení Šumava, kterého se zúčastnilo přes 40 tisíc vojáků SSSR, NDR, Polska a Maďarska, zůstaly tyto jednotky na našich hranicích. V té době zasedalo předsednictvo krajského výboru KSČ v Ostravě a jednalo o možném vpádu „spřátelených armád“.

Srpen 1968 na severní Moravě a ve Slezsku: demonstrace, zaťaté pěsti a nadávky

Generál G. P. Jaškin, velitel „ocelové divize“ dislokované v Polsku, ve svých pamětech potvrzuje vstřícné kontakty s mnoha osobami z Ostravy. Byl to například tajemník Městského výboru KSČ Vladimír Brovják nebo tajemník krajského výboru KSČ Leopold Kovalčík, případně ředitel Vítkovických železáren Rudolf Peška. Za Jaškinem přijel i Jaroslav Hrbáček, náčelník StB severomoravského kraje. Všichni předali sovětům „fascikly s důležitými údaji“. Nabízeli i pomoc při invazi.

Obsazení Ostravy

Když 21. srpna ve dvě hodiny ráno překročily sovětské a polské tanky most v Českém Těšíně, seděli na čelních strojích čeští navigátoři, takže se v Ostravě rychle dostali ke strategickým místům, například k Nové radnici, k rozhlasu, televizi, hlavním ostravským podnikům jako třeba Vítkovické železárny, Nová huť, chemička v Mariánských Horách, ke kasárnám na Hranečníku.

Srpen 1968 na severní Moravě a ve Slezsku: demonstrace, zaťaté pěsti a nadávky

Jedna kolona obsadila letiště v Mošnově, rozhlas a televize přestali vysílat. Když ráno vyrazili do ostravských ulic demonstranti, bylo už vše rozhodnuto.

Boj o informace

V těchto chvílích plných zmatků byly nejdůležitější informace. Noviny sice v to ráno nevyšly, ale skupina redaktorů Nové svobody začala vydávat Spojené deníky (zpočátku jako prosté letáky), kde byly výzvy ke klidu, zprávy o tom, že představitelé státu byli odvlečení do Moskvy k vynuceným jednáním, nebo jak na události v Československu reaguje svět.

Srpen 1968 na severní Moravě a ve Slezsku: demonstrace, zaťaté pěsti a nadávky

Srpen 1968 na severní Moravě a ve Slezsku: demonstrace, zaťaté pěsti a nadávky

Noviny roznášeli dobrovolní kolportéři. Lidé byli nesmírně vděční za každou zprávu. Když obsadily tanky vysílač v Hošťálkovicích, tamní technici (velmi často radioamatéři) si zapůjčili od naší armády radiovozy a spustili náhradní vysílání. Proto bylo možné naladit Svobodný vysílač Petr Bezruč, na signál se napojovaly i svazarmovské a soukromé vysílačky, které šířily signál na další území.

Mnozí radioamatéři pak přišli o licence, někteří dokonce museli emigrovat.

Opuštění zrádci

Postupně začínala takzvaná normalizace. Ke starým komunistům se přidávalo stále více osob, které napadaly „kontrarevoluční sdělovací prostředky,“ žádaly očistu v podnicích, úřadech a podobně. Vpád vojsk nazývali bratrskou pomocí. Lámaly se charaktery. Komunismus prokázal, že je nereformovatelný.

Staří ostravští komunisté se dokonce vydali do Prahy, aby si na ústředním výboru KSČ vynutili proti ostravským kontrarevolucionářům vojenský zásah.

I Vasil Biľak se od nich distancoval, splnili svou úlohu a už je nikdo nepotřeboval. Sověti u nás měli svá vojska včetně atomových zbraní. Ale právě staří skalní bolševici způsobili, že v Ostravě byla normalizace z celého Československa nejtvrdší. Svá místa muselo opustit 69 procent učitelů, 44 procent technicko-hospodářských pracovníků v továrnách, 41 procent lékařů, 40 procent kulturních pracovníků a 76 procent novinářů. Tak tvrdé to nebylo nikde v republice. Důsledky tehdejšího rozpadu společnosti pociťujeme dodnes.