Předchozí
1 z 2
Další

V červnu přemýšlela, co by mohla o prázdninách podniknout. Společně s přítelem ji napadlo absolvovat poutní cestu do Říma. Zhruba za měsíc se vydali vzhůru za dobrodružstvím. Samozřejmě po svých.

Pouť začali v západních Čechách. Jejich nohy ušly přes 1300 kilometrů během 48 dní. Nebyla to jejich první zkušenost s tak dalekou cestou.

„V loňském roce jsem absolvovala s kamarádkou poutní cestu do španělského města Santiago de Compostela. Právě zde jsem se potkala se svým současným přítelem, se kterým jsem vyrazila do Říma,“ říká Marie Bocanová.

Prozraďte, v čem byla pouť do Itálie jiná ve srovnání s poutí do Španělska…

Cesta do Říma je o dost náročnější. Na pouti do Španělska se člověk staral pouze o svou fyzičku. Na cestě byly ubytovny, sprchy a vše, co je třeba. Trasa do Říma ale není vůbec známá. Cestu jsme si museli plánovat každý den. Fyzická stránka pro nás nebyla vůbec tak těžká jako psychická, protože jsme nevěděli, kde budeme spát.

Vyšli jste v polovině července. Kde byla vaše první zastávka?

U známé od přítele. Hned první den jsme to přepálili. Ušli jsme třicet kilometrů, měli těžké krosny a byli jsme úplně mrtví. Další den jsme došli do Velhartic, kde jsme poprvé vyzkoušeli přespat na faře. Přivítal nás úžasný kněz, který nás přijal s otevřenou náručí. Poskytl nám postel, sprchu i večeři. Dodnes jsme s ním v kontaktu. Bylo to hrozně pěkné setkání. Každé další nás motivovalo, abychom šli dál.

Marie Bocanová
• Narodila se 28. prosince 1994 v Ostravě • Navštěvovala Wichterlovo gymnázium v Ostravě-Porubě • Studuje Učitelství pro 1. stupeň základní školy na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity, jejím snem je být dobrou učitelkou

Naznačte, jaká byla další …

V prvních dnech jsme došli na Kvildu, což je na Šumavě, a začalo intenzivně pršet. Schovali jsme se v restauraci. Přivítal nás velice milý číšník. Zajímal se, proč máme tak velké krosny. Zavolal manželce a domluvil s ní, že můžeme spát u nich. Pozvali nás dovnitř a dali nám najíst. Bydleli v jednopokojovém bytě. I přesto nám nabídli, že můžeme spát s nimi v jednom pokoji. Nakonec jsme si však ustlali na jejich zahrádce ve stanu. Byli pro nás záchranou. Oba působili šťastně a spokojeně. Myslím si, že když je člověk spokojený, pomáhá i dál.

Za jak dlouho jste došli do Rakouska?

Za pět dní. Přešli jsme Šumavu, půl dne jsme šli přes Německo a poté už následovalo Rakousko. Byla to hodně otevřená země. Na každé faře nám poskytli místnost, kde jsme si mohli rozdělat karimatky.

Bylo to u našich jižních sousedů jiné než u nás?

To se nedá říct. Je to o lidech. Díky pouti vím, že je nemůžu kastovat. Byli jsme na místech, kde by člověk čekal, že mu pomůžou, a nepomohli. Nechci však takové lidi pomlouvat. Vím, že člověk má přes den hodně věcí na práci. Navíc jsme si s nikým nic nedomlouvali. Chtěli jsme být otevření tomu, co nám den přinese.

Kde všude vás odbyli?

Na hodně místech. Těšili jsme se třeba do rakouského poutního místa Gurg, kde se naše cesta napojila na oficiální slovanskou trasu. Tam jsme však nemohli najít místo na stan. Volali jsme i do klášterní kanceláře, zda nám nemohou pomoci. Bohužel nepomohli. Oslovili jsme řádovou sestru, ale taky nic. Nakonec nám pomohla servírka v hotelu. Každý den byl jiný. Nikdy jsme nevěděli, co nás potká.

Spali jste na různých místech, v mnoha rodinách, na farách. Všichni oslovení vás nechali u sebe přespat zadarmo?

Ano. Za ubytování jsme platili pouze v Benátkách, kde jsme si dali denní pauzu. Pauzu jsme však měli předem naplánovanou. Poté jsme platili za ubytování v Arezzu, kde jsem dostala úpal, takže nebyla jiná možnost. Tam jsme strávili tři dny.

Úpal vás musel dost vylekat…

Jednalo se o nejhorší moment. V Arezzu jsem si sedla u katedrály na lavičku a přítel šel hledat ubytování. Vyčerpáním jsem usnula. Probudil mě až policista. Ptal se, co tam dělám, a okamžitě po mně chtěl doklady. Choval se strašně agresivně. Dokonce si zavolal posily. Policisté neuměli pořádně anglicky. Domluvila jsem se až s policistkou, která tam dorazila. Vysvětlila jsem jí situaci a naštěstí to pochopila. Uklidňovala mě, ať přestanu brečet.

Jak to dopadlo s léčbou úpalu?

Během tří dnů jsem pořád jen spala a jedla vitaminy. Potom mě hrozně bolely klouby a bála jsem se, že to nezvládnu. Do Říma to bylo „jen“ 200 kilometrů. Bojovala jsem s myšlenkou, jestli to risknout. Přemýšlela, jestli nepoužít vlak. Nakonec jsem vyšla. Klouby mě bolely asi prvních deset kilometrů, poté bolest ustoupila. Takže to dobře dopadlo. (smích)

Kolik kilometrů denně jste urazili?

Asi třicet. Naše maximum bylo čtyřicet kilometrů za den. Musím však zdůraznit, že i když nás někdo kamkoliv zavezl, abychom u něj přespali, tak jsme si následně druhý den přáli vždycky zavézt zpátky na místo, kde nás daný člověk vyzvedl. Chtěli jsme opravdu celou trasu ujít pěšky. Věděli jsme, že by nás to později štvalo.

Chodili jste i v nočních hodinách?

Ano. Trasu jsme si občas rozdělili. Slunce mi nedělalo moc dobře. Ráno jsme ušli třeba 15 kilometrů. Poté jsme se přesunuli někam do stínu, kde jsme si zdřímli. Vyšli jsme asi v sedm večer a šlapali zhruba do jedenácti. Jednou jsme šli dokonce za tmy po hlavní cestě, která neměla okraje. To bylo celkem riskantní. Byli jsme špatně viditelní, avšak cestu nebylo možné obejít.

Co všechno jste v krosnách měli?

Přiznám se, že na začátku jsme nesli dost věcí navíc. Táhla jsem s sebou i šaty a říkala si, že se budou na procházku do města určitě hodit. Po třech dnech jsme velkou část poslali zpátky domů. (smích) Oba jsme si v batohu nechali dvě trička, kraťasy, tříčtvrťáky, dlouhé kalhoty. Přítel měl v krosně také stan. Samozřejmě jsme s sebou také nosili vařič, hygienické pomůcky, karimatky a léky.

Kolik kilo jste tedy na zádech nesli?

Přítel měl šestnáct a já čtrnáct.

Měli jste jen pár kousků oblečení. Jak jste oblečení prali?

Prali jsme v ruce. Většinou v umyvadle, klidně i ve studené vodě. Oblečení jsme nechali uschnout na krosně. Pračku jsme použili dvakrát.

Co denní hygiena? Zvládali jste ji bez problémů?

S ní to bylo horší. Musím říci, že sprcha byla pro nás opravdu luxus. Když jsme byli například na faře, tak jsme se umyli v umyvadle, ale pouze jednoduchým stylem, to znamená ruce a nohy.

Jak často jste se tedy sprchovali?

Snažili jsme se, abychom se každý den alespoň trochu s vodou setkali. Když člověk ujde třicet kilometrů denně, opravdu se zpotí, navíc ještě v takovém horku.

Šlo to vždycky?

Posledních pět dní před zastávkou v Benátkách jsme spali ve stanu. Měli jsme už dost neustálého dotazování se, jestli nemůžeme přespat. Člověk se opravdu někdy cítil jako bezdomovec. Poslední den jsem už fakt lepila a říkala si, že potřebuji sprchu a pračku.

Předpokládám, že jste se na vaší cestě domlouvali především anglicky…

Pouze když jsme potkali člověka, který jazyk ovládal. Přítel hovoří německy, takže se v Německu i v Rakousku jakžtakž domluvil. Nevím však, co bychom si v Itálii počali bez Google překladače. (smích) Italsky umíme jen pár slovíček, takže jsme naše sdělení napsali do překladače a dali jim ho přečíst. A pokud uměli anglicky, pokračovali jsme v angličtině.

Používali jste mobilní telefon. Jak jste to řešili s jeho nabíjením?

Přítel měl s sebou velkou power banku, která vydržela na tři až čtyři nabití. Když jsme byli dlouho bez zásuvky, šli jsme do restaurace, kde jsme pobyli trochu déle. (smích).

Putovali jste 48 dní. Máte spočítáno, kolik vás tento dlouhý výlet stál?

Zjistili jsme, že to bylo dražší, než jsme plánovali. (smích) Kupovali jsme si jenom jídlo, poté jsme týden strávili v Římě. Každého to vyšlo zhruba na třicet tisíc. Není to asi tak hrozné. Kdybychom jeli na dovolenou, částka by byla vyšší, přece jenom jsme byli 48 dní na cestě.

Jak jste se vůbec dopravili zpátky?

Letadlem. Letenku jsme si koupili v Benátkách. Bylo to zvláštní. Do Říma jsme šli 48 dní a zpátky doma jsme byli za méně než dvě hodiny.

Co byste poradila lidem, kteří plánují vydat se na poutní cestu?

Takový výlet rozhodně doporučuji. Je to obrovská zkušenost. Člověk pozná sebe úplně z jiné strany a dotkne se svých limitů. Myslím si, že jsme v dnešním světě velmi málo sami se sebou. Všichni používají ke komunikaci chytré telefony, neustále se za něčím honí. Všechno rychle utíká a mnohdy člověk ani neví, proč věci dělá. Člověk by měl vykonávat věci vědomě.

Na závěr se musím zeptat – kam máte v plánu se vydat příště?

Kdybychom se ještě někdy rozhodli pro pouť, tak asi do Japonska, kde vede poutní trasa kolem ostrova. Na trase je asi 88 buddhistických chrámů. Také jsme přemýšleli nad Amerikou. Momentálně je to však ještě ve hvězdách.