Oceněny tak byly nejen teoretické znalostí Ing. Vladimíra Vlčka, Ph.D., MBA, ale i jeho dlouholeté praktické zkušenosti získané výkonem funkcí na okresní, krajské i celostátní úrovni. Vlček působil i jako velitel vyhodnocovacího a koordinačního týmu Monitorovacího a informačního střediska Evropské unie po ničivém zemětřesení a tsunami v Japonsku, v Jordánsku při humanitární krizi spojené s válkou v Sýrii, zúčastnil se i misí v Namibii či Tádžikistánu.

Co pro vás slavnostní akt vlastně znamenal?
Jde samozřejmě o uznání a ocenění nejen mé osobní, ale celého sboru. I když vím, že do jisté míry je to věc výjimečná, přijímám ho s pokorou a vnímám to tak, že je to výsledek práce desítek a stovek mých kolegů hasičů.

Chtěl jste být hasič už jako malý kluk?
To vůbec ne, k tomuto povolání jsem neměl žádný vztah, jako kluci jsme si hrávali asi jako všichni spíše na četníky a zloděje než na hasiče. Volba na „hasičinu“ vlastně padla po brzké smrti mého otce, bylo to rozhodnutí, které vyplývalo z momentální situace. U této profese jsem zůstal a musím říct, že jsem za tuto volbu rád, hasičská profese mě naplňuje.

Svou profesní kariéru máte spojenou téměř výhradně s Ostravou…
K hasičskému sboru jsem nastoupil po absolvování školy v roce 1984 v tehdejším Gottwaldově, protože tehdy v Ostravě nebylo místo, nicméně po čtrnácti měsících jsem přešel do Ostravy. Zde jsem kromě dvou let působení v Praze dosud, jsem velký patriot Ostravy i našeho kraje. V srpnu to bude již 37 let, patřím mezi služebně nejstarší hasiče, moc vrstevníků už v branži nezůstalo. I proto, že hasičský sbor se postupně omladil, došlo k posunům i na nižších velitelských funkcích, ale řadu kolegů ještě stále znám osobně, ať už z výjezdové činnosti, ze služeb, či z toho, že jsou zapojeni do specializovaných záchranných týmů USAR nebo WASAR. Jsou to chvíle, kdy jsme spolu i během výcviku, při zahraničních misích, takže zdaleka nejen na poradách.

Vzpomenete si na zásadní momenty těch téměř čtyřiceti let v hasičské uniformě?
Byla jich spousta, počínaje nástupem do Ostravy v roce 1985, kdy jsem opravdu začal od píky, poté rok 1990, tehdy po revoluci jsem byl hasiči zvolen – i když to dnes vypadá úsměvně – a nikoliv jmenován krajským náčelníkem sboru. Zmínit musím vybudování Centra tísňového volání Ostrava (CTV), které bylo první v republice a Integrovaného bezpečnostního centra (IBC), samozřejmě povodně v roce 1997, přesun agendy civilní ochrany a záchranného útvaru pod hasiče, ale také ekonomickou krizi z let 2009 a 2010, z níž jsme se jako hasičský sbor vzpamatovávali 10 let. No a naposledy samozřejmě Covid-19. Mám poněkud obavy, jaký ekonomický dopad to bude mít na hasiče nyní, během pandemie jsme dělali a stále děláme tisíc a jednu věc, ale na to se rychle zapomene, když chybějí peníze. Přitom je zřejmé, že hasiči jsou pilířem civilní bezpečnosti. Doufám, že si to uvědomí i politici a že 30 procent rozpočtu jako před deseti lety už nám chybět nebude.

Byl jste účastníkem několika záchranných misí v zahraničí. Která byla nejnáročnější?
Každá byla diametrálně odlišná, nicméně nejtěžší jednoznačně byla ta po nehodě v japonské Fukušimě. Po zemětřesení, tsunami a následné jaderné katastrofě v tamní elektrárně šlo o co nejrychlejší distribuci materiální a humanitární pomoci obyvatelstvu. Vždy to přináší spoustu nových výzev, jako velitel evropského týmu jsem si tehdy musel sáhnout na dno. Nejen fyzicky, ale i z pohledu splnění cíle mise a našeho humanitárního úkolu.

Jste schopen sledovat filmy nebo seriály z hasičského prostředí? Znáte například Skleněné peklo nebo Chicago Fire? A co Hoří, má panenko?
Formanův kultovní film se vztahuje spíše k dobrovolným hasičům, je výborný, chytá nás za srdce i dnes, i když vychází z reality v dané době. Film rozhodně neberu jako dehonestaci našeho cechu. A jsem si jistý, že téměř všichni mi dají za pravdu při tvrzení, že hasičské plesy odjakživa byly a možná ještě jsou nejlepší. Dobrovolní hasiči fungují v 6 500 obcích, jsou nedílnou součástí jejich společenského života, mají členy od nejmenších až po důchodce. Síla každé profese spočívá i v umění dělat si sami ze sebe legraci. Neřku-li u nás, kteří se potkáváme denně s lidským neštěstím, pracujeme v neustálém stresu. Je to výborná forma, jak vypnout mozek, myslet na něco jiného. A to Skleněné peklo? Nevnímal jsem ho zcela z profesního pohledu, my hasiči víme, že tyto filmy se točí i tak trochu „pro oko diváka“, jsou v nich užity neortodoxní metody, ale někdy toto i skutečný život prostě vyžaduje. Princip nebezpečí výškových domů však platí obecně, alfa a omega při mimořádných událostech je faktor času, musíme mít časový prostor pomoci lidem.

Co říkáte na to, že mrakodrap vyroste i v Ostravě?
Je to určitá výzva i pro nás hasiče, a musíme udělat vše pro to, aby byl bezpečný pro uživatele, ale i pro zasahující jednotky. Říká se, že hasiči zdražují stavbu, protože chtějí, aby obsahovala spoustu požárně bezpečnostních zařízení. Ale my musíme mít jistotu, že uživatel domu se dokáže v případě mimořádné situace evakuovat a my zasáhnout. Obecně platí, že základní atributy bezpečnosti nesmějí chybět u žádné složitější stavby, i proto je naše iniciativa k projednávanému stavebnímu zákonu taková, že hasiči nemohou být subjekt, který dává pouze nezávazná stanoviska.

Dá se zásah v mrakodrapu cvičit i v našich podmínkách?
Máme vycvičené jednotky, také i týmy pro zásahy ve výškách a nad volnými hloubkami. Pokud by měl být ostravský mrakodrap 12. nejvyšší v Evropě, i když v konečném výsledku možná plánované výšky nedosáhne, k reálnému nácviku však moc možností není. Naše týmy cvičí například na vysílači v Hošťálkovicích, na různých silech či výškových objektech nad 100 metrů. Ovšem zásah vypadá jinak z venkovního pláště a jinak zevnitř v případě budovy se stovkami či tisíci obyvatel. Stejně jako tomu bylo např. při stavbě tunelu v Klimkovicích - nakonec si musíme vše ověřit až při cvičení před uvedením objektu do provozu, zda funguje to, co je naprojektováno.

V mnoha povoláních není nic neobvyklého, že po letech se projeví určitá profesní deformace. Jak je to u vás? Vytahujete třeba v hotelu při odchodu z pokoje šňůru od varné konvice ze zásuvky?
To ne, ale jdu se podívat, kde je úniková cesta, případně se podívám, zda má hotel elektrickou požární signalizaci či sprinklery. Nevím, jestli jde o úchylku, ale všichni bychom si podobných věcí měli všímat, požárů v hotelích totiž není málo. Jen tak na okraj, v USA se státním zaměstnancům při služebních cestách v zahraničí nedoporučuje ubytování v hotelu, který nemá automatické sprinklerové hasicí zařízení, o elektrické požární signalizaci ani nemluvě

Je snadné být hasičem? Pořád se ještě hlásí více uchazečů, než můžete přijmout?
Určitý přetlak uchazečů je stále, nemáme jejich nedostatek. Za minulého režimu naše profese nebyla patřičně doceněna, společensky ani finančně. Byli jsme bráni spíše jako jakási součást technických služeb, odpovídalo tomu i naše vybavení, ochranné prostředky. Dnes je to výrazně jiné, důvěra lidí v hasiče činí až 97 %, což je neuvěřitelné číslo, především pro politiky. I během pandemie jsme ukázali, že vždy odevzdáme maximum, že umíme být těmi „děvečkami“ pro všechno. To je v pořádku, ale musíme mít k tomu techniku, prostředky, zázemí - tedy i finance.

Co považujete v profesi hasiče za nejtěžší?
Skloubit, abych byl šťastný v práci, rodinném životě, a byl zdravý, vše musí být dokonale vyvážené. Bez podpory rodiny, zázemí, se naše práce dělá těžko. My víme, co to je, když v době volna zazvoní telefon a musíme nastoupit. Nároky jsou obrovské, na fyzickou kondici i na psychiku, pro nás, i naše nejbližší. Být hasič není povolání, ale poslání.