Město Hlučín tento trend využilo jako jedno z prvních a dalo podnět ke vzniku své městské policie. Člověk, který tehdy před lety vzal velký díl nově vzniklé instituce na svá bedra, byl Jindřich Maša. Dnes jedenašedesátiletý dlouholetý vedoucí strážník už ale uniformu definitivně odložil. A užívá si první týdny svého zaslouženého důchodu.

Vzpomenete si, jak to v Hlučíně všechno začalo?

Městská policie v Hlučíně byla jednou z prvních vůbec. V době, kdy jsme ji začali tvořit, ještě nebyl parlamentem odsouhlasen potřebný zákon, který by činnost této složky upravoval. Vše bylo, jak už jsem naznačil, v plenkách. Neměli jsme možnost někde se inspirovat, okouknout, jak se to dělá, a sbírat zkušenosti. Vezměte si jen uniformy. Nikdo nevěděl, jak mají vypadat, a tak jsme si je navrhli sami. Ušila je jedna z místních podnikatelek.

Proč tedy v tak nejisté doběvznikla?

Doba po revoluci přinesla nejen tak vysněnou svobodu jedněm, ale i možnosti pro ty druhé. Objevila se tak spousta nových problémů v oblasti trestné činnosti. Proto se nejspíš někdo inspiroval v cizině azačaly se ve městech a obcích zřizovat nové policejní jednotky. Ty si zřizovalo město za účelem prevence a udržovaní veřejného pořádku na jeho území.

Jak jste v Hlučíně začínali?

Zpočátku jsme byli pouze čtyři. Dobrými pomocníky nám od začátku byli služební psi. To nám tehdy umožnilo sloužit i po jednom. Pes zajistil potřebný respekt. Lidé si na novou uniformu postupně zvykali, ale nebylo to jednoduché. Různé řeči o tom, že tohle nesmíme a tamto nemáme v pravomoci jsme si vyslechli mockrát. Ale časem se ukázalo, že městská policie své opodstatnění má a u lidí si respekt získala svou prací.

Jaké jste měli tehdy vybavení?

Různé, jaké tehdy bylo. Všechno se dělalo na koleně. Sami jsme si nainstalovali i vysílačky, to byla velká finanční úspora. Jako vůbec jedna z prvních městských policií jsme ale třeba měli zakoupený monitorovací radar. To je podle mě jedna z velmi dobrých věcí, protože ze zkušenosti vím, že každý řidič, jestliže ví o jeho přítomnosti, opravdu alespoň zpomalí. Postupně se vybavení a zázemí zlepšovalo.

Velký kus práce odvádí kamerový systém v Hlučíně. Jak ten vznikal?

Znepokojivá byla hlavně stoupající tendence pouliční kriminality. Krádeže, kapesní krádeže, vykrádání aut a podobně. Přemýšleli jsme, jak tomu zabránit. A kamery se zdály jako dobrý prostředek a pomoc. Nebyly ale potřebné peníze. Svolali jsme proto místní podnikatele a snažili jsme se je přesvědčit o účelnosti kamer a systému. A získat od nich finanční pomoc k jeho instalaci. Většina neprojevila zájem, jen tři z asi pětadvaceti byli ochotni pomoci. Nepovedlo se.

Ale kamery dnes Hlučín hlídají…

Někdy v roce 1996 jsme zprovoznili pult centrální ochrany. Postupně se na něj napojilo přes osm desítek městských i dalších institucí. Třeba všechna školská a zdravotnická zařízení.

Jak systém funguje?

Při narušení objektu například zlodějem dojde ke spuštění alarmu v objektech a na služebnu přijde signál. Objeví se číslo objektu, a strážníci tak vědí, kde se to děje. Samozřejmě okamžitě vyjíždějí na místo. Do konce mého působení ve funkci vrchního strážníka v roce 2006 byl dvanáctkrát hlášen nedovolený vnik do objektů. V devíti případech se podařilo pachatele zajistit.

Na co vzpomínáte nejraději?

Ať se to možná veřejnosti nezdá, práce u městské policie je hodně pestrá. Většina případů je zajímavých, vždy můžete za tím vidět i zajímavý osud člověka. Je to hodně velký díl psychologie a smyslu pro právo a pořádek. Přesto ale nejraději vzpomínám na to, když jsme mohli pomoci zvířeti. Vím, že strážníci jsou nejznámější odchytem toulavých psů, ale pamatuji si i odchyt ovcí, koně nebo nutrie. Za ta léta lidé navíc donesli na městský úřad i spoustu zraněných holubů, ježků. Dokonce i rorýse, se kterým si nikdo nevěděl rady.

Co se s nimi pak dělo dál?

Většinu těch menších jsem vzal domů a vyléčil. Doslova jsem je vypiplal. Já jsem totiž dítě přírody. Všechny moje koníčky nějak souvisí s přírodou. Jsem chovatelem výstavních holubů, náruživým rybářem a hodně času trávími na zahradě a prací kolem domu. A doufám, že v důchodu budu mít na tohle všechno daleko více času. Nudit se určitě nebudu.