Sedmnáctý duben 1945 se stal dnem, na nějž spojenecké velení naplánovalo jeden z největších náletů na území střední Evropy, kde ještě operovaly bojeschopné německé síly. Cílem nočního strategického bombardování Plzně bylo likvidovat plzeňský železniční uzel, jenž umožňoval odesílat přímo na frontu produkci plzeňských Škodových závodů.

Britský nálet na Plzeň

Ty fungovaly během druhé světové války jako německá zbrojovka (v dubnu 1945 byla Plzeň spolu s Prahou už posledním místem, schopným zásobovat německou armádu těžkou válečnou technikou). K náletu odstartovalo 222 těžkých čtyřmotorových Lancasterů a 11 lehkých dvoumotorových Mosquitů britského královského letectva (RAF), jež se dostaly nad západočeské průmyslové centrum 17. dubna, 20 minut před čtvrtou ráno.

Těsně po čtvrté pak vypuklo dvacetiminutové inferno, během nějž spadlo na město bezmála 900 tun bomb, z toho čtyři tuny bomb zápalných. Britské letectvo uspělo zejména na železnici, kde se mu podařilo vyřadit z provozu hlavní i seřaďovací nádraží a zničit kolem 60 kilometrů kolejí, 2000 vagónů a 85 lokomotiv. Dalších 75 lokomotiv bylo vážně poškozeno. Zásah dostalo také lokomotivní depo a několik budov v bezprostřední blízkosti nádraží.

Škodovy závody, které představovaly během války nejobvyklejší cíl celkem 11 spojeneckých náletů proti Plzni, nebyly 17. dubna prakticky nijak zasaženy, místo nich si to "vybraly" Měšťanský pivovar a Plzeňský akciový pivovar, kam dopadlo dohromady na 200 bomb. Oba pivovary byly vážně poškozeny, v prvním se nicméně podařilo obnovit výrobu ještě den před koncem války, 7. května 1945. Druhý, vážněji poškozený pivovar, se podařilo opětovně uvést do provozu až na podzim téhož roku.

Nálet bohužel přinesl i řadu civilních obětí, jednak v důsledku zásahu kolonie Cikánka ležící v blízkosti seřaďovacího nádraží (domky v kolonii Cikánka byly nezasklepené a její obyvatelé, většinou z řad sociálně slabých, se tak neměli před náletem kam schovat), jednak proto, že na hlavním nádraží v Plzni byla právě v tu dobu soustředěna velká skupina uprchlíků snažících se uniknout před postupující válečnou frontou z východu na západ. Celkem ten den v Plzni zahynulo 650 až 800 civilistů.

Do útoku šli i Američané

Souběžně s britským leteckým útokem začal i americký. Jeho hlavním cílem byly sice opětovně německé Drážďany, ale kromě toho se zaměřil i na řadu strategických objektů v protektorátu. Americké bombardéry napadly konkrétně nádraží v Ústí nad Labem, skladiště pohonných hmot u Roudnice nad Labem a železniční objekty v Karlových Varech, v Sokolově, Kladně a v Berouně.

Bombardéry doprovázela 503. peruť 339. stíhací skupiny 8. letecké armády, která měla za účel odklízet létajícím pevnostem z cesty německé stíhače, zejména moderní Messerschmitty Me-262 Schwalbe ("vlaštovky"), jejichž hlavní předností byla obrovská rychlost. Tou převyšovaly i americké stíhačky P-51 Mustang, v nichž jim hodlal čelit ochranný doprovod bombardérů. 

Stíhači 503. perutě napadli německá letiště Eisendorf a Klatovy, kde se pokusili zneškodnit nepřátelské stroje už na zemi, načež se přemístili do vzdušného prostoru kolem Prahy. 

Velitel perutě, osmadvacetiletý kapitán Raymond F. Reuter, si v tomto prostoru všiml dvou nepřátelských stíhaček (byly to právě obávané "vlaštovky"), které odstartovaly z pražského ruzyňského letiště. Spolu s druhým stíhačem, jedenadvacetiletým Williamem R. Preddym, na ně zaútočil. Němečtí stíhači souboj nepřijali, spolehli se na svou rychlost, vyvázali se z boje a zamířili k jihu. Oba Američané se pustili za nimi. Schylovalo se k poslednímu dějství dramatu, na jehož konci čekala bohužel oba americké piloty smrt.

Pohřešováni v akci

O tom, co se dělo dál, se dochovaly mimo jiné záznamy v Americkém leteckém muzeu v Británii a v knize P-51 Mustang, obsahující databázi všech amerických pilotů, kteří během války na těchto strojích létali.

U muzejního hesla William R. Preddy najdeme následující záznam: "Zabit v akci, havaroval v P-51 nedaleko Prahy (příčina neznámá). Bill letěl jako doprovod kapitána Raye Reutera, když oba pronásledovali dvojici stíhaček Me-262. Doufali, že je dostanou ještě před přistáním, ale kdyby se jim to nepovedlo, byli rozhodnuti ostřelovat německé letiště v Budějovicích v Československu. Oba byli sestřeleni nepřátelskou protiletadlovou palbou. Nikdo z jejich perutě však nevěděl, co se přesně stalo, proto byli uvedeni jako pohřešovaní v akci při posledním bojovém úkolu, jímž byl let 339. stíhací skupiny."

Záznam dále zmiňuje, že Američané se o skutečném osudu obou pilotů dozvěděli až po pádu železné opony, v roce 1991. "Češi jim oběma postavili památníky, protože je pomohli osvobodit od nacistů," uvádí záznam.

A popisuje i tragédii Preddyho rodiny, protože William nebyl jediným jejím příslušníkem, který ve válce padl. "Poručík Preddy byl bratrem poručíka George Preddyho, který byl zabit ´přátelskou palbou´. George patřil k 352. stíhací skupině a byl špičkovým leteckým esem," uzavírá záznam. (Přátelská palba je vojenské označení pro nešťastné incidenty, kdy omylem dojde k útoku na spřátelené jednotky, které si útočník zmýlí s nepřítelem nebo na ně vypálí v důsledku špatného zacílení nebo selhání zbraně, pozn. red.)

Záznam o veliteli letu Raymondu Reuterovi je ještě stručnější: "Neúspěch při doprovodné misi 17. dubna 1945 v P-51. Zasažen flakem při ostřelování letiště, letadlo explodovalo nedaleko Prahy, v Čechách. Zabit v akci."

Fakt, že Američané dlouho nevěděli, co přesně se s oběma piloty nad českými Budějovicemi stalo, zachytila i zmiňovaná kniha P-51 Mustang, vydaná v roce 1987.

"Dne 17. dubna 1945 zahlédli Bill a jeho velitel letu kapitán Reuter při plnění hlídkového a útočného úkolu poblíž Prahy dvě nepřátelská letadla a pronásledovali je. Od té doby už se nikdy neozvali. Později se našly důkazy, které naznačují, že oba byli sestřeleni protileteckým flakem, když ostřelovali nepřátelské letiště. Bill byl ještě řadu měsíců po válce veden jako pohřešovaný v akci," uvedla také tato publikace.

Velitel zahynul hned, druhý stíhač po třech dnech

Osud pilotů se tak podařilo plně objasnit až po listopadu 1989, kdy mohli se svým svědectvím vystoupit na veřejnost i svědci tehdejšího souboje.

Dvojice německých Messerschmittů skutečně zamířila k letišti v Českých Budějovicích, přičemž jejich piloti pravděpodobně stihli uvědomit rádiem obranu letiště. Pak se prohnali nad jeho plochou a oba Američany budějovickému protileteckému flaku doslova naservírovali.

Reuter se po zásahu zřítil na zem kilometr od Boršova nad Vltavou (dnes tam opravdu stojí pomník, jímž je alegorická socha motýla) a zahynul při výbuchu letadla po dopadu. Preddy se s těžce poškozeným strojem pokusil nouzově přistát, podvozkem ale zachytil o koruny stromů a převrátil se. Havárii sice přežil, ale upadl do bezvědomí. Německé gestapo ho nechalo dopravit do nemocnice, tam však mladý pilot podlehl po třech dnech zraněním.

Tělo kapitána Reutera bylo nejdříve pochováno na hřbitově v Boršově nad Vltavou. Po válce pak byly jeho ostatky převezeny a pohřbeny na vojenském hřbitově v Lorraine ve Francii. Perryho zprvu pochovali ve vojenské části městského hřbitova v Budějovicích, ale i jeho tělo bylo po válce převezeno do Francie. Spočinulo na hřbitově v St. Avold, kde odpočívá společně s bratrem Georgem.