Dne 27. června roku 1950 byli za časného jitra na dvoře pankrácké věznice oběšeni čtyři lidé. Kromě české političky a právničky Milady Horákové šlo o bývalého strážmistra SNB a národního socialistu Jana Buchala, novináře a někdejšího ostrého kritika moskevských politických procesů z druhé poloviny 30. let Záviše Kalandru a právníka a podnikatele Oldřicha Pecla.

Národní kýč o Miladě Horákové

Trest smrti na nich byl vykonán i přesto, že četné osobnosti světové politiky, vědy i kultury (mimo jiné Albert Einstein, britský premiér Winston Churchill, vdova po zesnulém americkém prezidentovi Eleanor Rooseweltová nebo profesoři historie Harvardské univerzity) žádali prezidenta Klementa Gottwalda o milost pro odsouzené.

Další čtyři odsouzení z celkem třináctičlenné skupiny obviněných představitelů nekomunistických stran, konkrétně bývalí představitelé národních socialistů Antonie Kleinerová, Josef Nestával, Jiří Hejda a František Přeučil (otec herce Jana Přeučila) byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí, zbytek trestů se pohyboval v rozmezí od patnácti do 28 let těžkého žaláře.

Trýznivá smrt

Kolem půl páté ráno 27. června začali dozorci vyvádět odsouzené na dva popravní dvorky věznice. Na každém z nich stála u zdi šibenice. Jako první byl oběšen Záviš Kalandra, Milada Horáková byla popravena jako poslední.

Popravený musel podle předpisu viset půl hodiny. Kat se dvěma pomocníky se mezitím přesunuli na druhý popravčí dvorek.

Před soudem. Výslech Záviše Kalandry proběhl počátkem června 1950.
Žádám o jídlo, abych neměl hlad, prosil před popravou historik Záviš Kalandra

Popravy měly pevný řád, vypracovaný politickým sekretariátem ústředního výboru komunistické strany. Poprava probíhala primitivní formou na šibenici zvané „prkno“, tedy dlouhotrvajícím škrcením, v jehož průběhu zjišťoval lékař fonendoskopem, zda odsouzený ještě žije. Šlo o mimořádně trýznivou formu trestu smrti, na niž krutě doplatila i Milada Horáková, která umírala bezmála čtvrt hodiny.

Podle historika vězeňství Aleše Kýra byla Horáková předána katovi k výkonu rozsudku v 5:35, výkon popravy oběšením proběhl v 5:38 a lékař konstatoval smrt v 5:43. Oprátku, na níž byla odvážná politička oběšena, vhodili po její smrti k jejímu tělu do rakve a vše spálili v krematoriu.

Jako poslední slova před smrtí Milada Horáková pronesla: „Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to, přeji vám…“

Otazníky kolem kata

Katem určeným k vykonání rozsudku byl podle většiny historických pramenů Vladimír Trunda, který provedl vyúčtování za popravu. V této souvislosti se objevila některá svědectví lidí, jimž se prý Trunda svěřil, že ženu popravit nechtěl, ale za danou odměnu nakonec svolil.

Průkazy popravených studentů
Hrůzy politických poprav: první oběti dostal na šibenici provokatér, zemřel také

Podle dalších nepotvrzených svědectví se Trunda koncem 60. let bránil obvinění, že popravu vykonal osobně on, a tvrdil, že za ni sice vyinkasoval odměnu, ale provedl ji jeho pomocník. Nikde však není žádný záznam o tom, kdo by tímto pomocníkem měl případně být (druhým popravčím v tehdejším Československu byl v té době bývalý úředník holešovických jatek Josef Trojan, ten se však stal katem jen krátce před popravou, 23. června 1950, a na jejím výkonu se s největší pravděpodobností nijak nepodílel).

Poprava Milady Horákové a dalších tří odsouzených se zařadila mezi největší justiční vraždy totalitního Československa a také nejvýraznějším symbolem bezpráví páchaného vládnoucí komunistickou stranou. Dvacátý sedmý červen se stal na počest popravených v kalendáři České republiky významným dnem, nazývaným „Den památky obětí komunistického režimu“.