Tehdy bylo jasno, že i v dnešní době, kterou bral člověk jako víceméně mírovou, bude podobná zkušenost velmi užitečná. O to víc jsem si cenil, když nám naši instruktoři, mimochodem opravdoví experti, kteří si prošli několika konflikty posledních let, sdělili, že si při výcviku sáhneme nejenom na psychické, ale i na fyzické dno. A měli pravdu.

Ukrajinští vojáci v obci Buča u Kyjeva
Zeman schválil zapojení 103 Čechů do ukrajinské Mezinárodní legie

Na to psychické dno jsem si, coby cvičený spáč, jenž nepohrdne ani dvanáctihodinovou směnou v posteli, sáhl už krátce po nafasování zeleného mundúru a přejezdu do srubového městečka. Tam si celá naše parta složená z novinářů a humanitárních pracovníků opravdu mohla uvědomit, že den má vskutku čtyřiadvacet hodin.

Noční můry

Zkušenost je sice nepřenositelná a kvůli tomu, aby si další zájemci také prošli krásným „peklem“, nemůžu zabíhat do detailů. I tak ale mohu říci, že spánek je opravdu to poslední, co na kurzu člověk zažije. A když už oči zamhouří, musí očekávat to, že jej o sny připraví třeba nenadálý poplach.

Stalo se to i nám. A pro mě to byla i bolestivá zkušenost. Po jednom z takových poplachů jsem se opět zachumlal do spacáku a chtěl ještě pár minut spát. Po chvíli mě však probudila bolest nohou. Spadl jsem totiž z postele. „Tys něco vykřikl, přeskočil mě a upadl jsi vedle mě,“ osvětlovala mi moji noční můru kolegyně Kačka.

Od té doby jsem se od svých nočních můr držel raději dál. První dny pak, kromě nevyspání, byly vyhrazeny nejen taktické, ale i psychické přípravě. Větší peklo přišlo mnohem později. Tedy alespoň pro mě, který je zvyklý na túry chodit nejdál sto metrů. A to z domu do hospody a zpět. Z pozdějšího hlediska tak byla průprava, kdy jsme museli s plynovou maskou projít hořícími překážkami, takřka procházkou růžovou zahradou.

Ředitel Krajského vojenského velitelství Pardubice plukovník Petr Holý promlouvá k nastoupeným vojákům.
Plukovník Petr Holý: Zájem o vstup do české armády se ztrojnásobil

Jakmile jsme se jen trošku vydýchali, čekaly nás pochody, plnění nejrůznějších bojových úkolů a spaní venku. A spát pod hvězdami bylo opravdu krásné. Rozhodně hezčí než několikakilometrové denní túry. Počasí bylo sice nádherné, ale ne pro výšlapy v plné polní, s balistickou vestou na sobě a přilbou na hlavě. Vše se opravdu pronese a teď už také vím, že má spotřeba vody do kopce se dá vyjádřit poměrem dva litry na jeden kilometr.

Jako v akčním filmu

Při takové túře je pak znát každý gram zbytečností. Nebylo tak výjimkou, že jsme jídlo, na které skutečně nebyl čas, ale zabíralo místo v krosnách, rozdávali na potkání. Fyzické ani psychické pohodě nepřispívaly ani výslechy, které jako by z oka vypadly akčním filmům. Sice každý z týmů věděl, že je to jen hra na realitu, ta ale byla více než reálná.

Ale všichni jsme to zvládli a s klidem můžeme říci, že jsme přežili. I já, tedy člověk, na kterého i kamarádi vsázeli, že to nemůže přežít a za tři dny bude doma.