O osudu jazzového muzikanta rozhodl šílený Mengele. Na osvětimské rampě

Psalo se datum 28. září 1944, svátek svatého Václava, a z Terezína do Osvětimi přijel další transport. Vezl dva a půl tisíce lidí ve věku od osmnácti do padesáti let, kteří nevěděli, kam jedou. Od Němců se dozvěděli pouze to, že byli zařazeni do pracovního transportu.

Kdo aspoň trochu viděl z okna „hitláku“, tedy krytého a zabedněného nákladního vozu, podobného poštovním, jaký se k převozu vězňů používal, snažil se lidem dovnitř podávat hlášení. Dokud vlak směřoval na sever, zdálo se to dobré, to znamenalo šanci být nasazen na práci v Říši. Pak se ale stočil na východ, a to byla zlá zpráva. I když se o vyhlazovacích táborech „na východě“ nevědělo v terezínském ghettu dost (vlastně téměř nic), přece jen o nich zhruba od poloviny roku 1944 prosakovaly určité zlověstné zprávy, spíš pověsti, velmi neurčité, ale přesto znepokojivé.

Pokusy na lidech i pochody smrti. Osvětim? Nepopsatelné peklo, říkají přeživší

Osvětim neboli Auschwitz pak každý vlak uvítala děsivou září plamenů z krematoria. Ačkoli transportovaní nevěděli, že jde o pece na spalování lidí, a domnívali se, že přijíždějí k nějaké fabrice, vyvolávala tato záře spolu s dopadajícím popelem z komínů další strach a tíseň.

Následovala první selekce na rampě, u níž občas figuroval i věhlasný „doktor Smrt“ Josef Mengele, nejvyšší lékař hlavního tábora v Birkenau (navzdory rozšířené představě však nebyl hlavním lékařem celé Osvětimi, jímž byl pevnostní lékař Eduard Wirths).

Terezín nebyl dar Vůdce, ale zastávka do Osvětimi, vzpomíná člen Aufbaukommanda

„Při vyvedení z vlaku nás rozdělili, neměl jsem kolem sebe nikoho známého, ale najednou se přede mnou objevil jeden výbornej jazzovej trumpetista z Terezína jménem Fricek Weiss. Dostal se před Mengeleho, a ten ho poslal doleva. Já jsem chtěl jít za ním, protože byl jedinej, koho jsem tam v tu chvíli znal, ale Mengele mě zarazil a ukázal na druhou stranu: Tam máte jít. Tak jsem šel doprava a Fricek doleva,“ řekl autorovi tohoto textu Jaroslavu Krupkovi v roce 1992 divadelní režisér Jan Fischer, jeden z osvětimských vězňů, který přežil vyhlazovací tábor i lednový pochod smrti a dožil se osvobození. Fricek Weiss bohužel ne. Zařazení do levého zástupu znamenalo cestu do plynových komor. Jedno gesto rozhodlo o tom, že jeden přežije a druhý ne.

Zlákal ho jazz

Fritz Weiss se narodil 28. září 1919, do Osvětimi se krutou hrou osudu dostal právě v den svých pětadvacátin (v témže transportu doputoval do Osvětimi údajně i jeho otec, jehož se „Fricek“ rozhodl provázet).

Koncem 30. let působil Fritz Weiss, pražský Němec přezdívaný svými kamarády Fricek, jako trumpetista v kvintetu složeném ze žáků a odchovanců Prague English Grammar School, který hrál na tanečních hodinách pro studenty.

Jiří Richter přežil Osvětim a pochod smrti: Když usnu, jsem zpátky v lágru

Současně ho jako řadu jiných mladých muzikantů té doby zlákal nový a provokativní hudební směr, tedy jazz (jeho vliv na tehdejší dospívající generaci dobře zachytil jiný tehdejší začínající muzikant, jenž se později proslavil zejména jako spisovatel – Josef Škvorecký).

Weiss hrál na první trubku v jazzovém big bandu pianisty Milana Hally a začal také aranžovat pro orchestr Emila Ludvíka. I s ním v roce 1939 několikrát vystupoval střídavě jako první trumpetista, pianista a klarinetista, po příchodu Němců však musel jako Žid s veřejnou prezentací kvůli nově zavedeným rasovým předpisům skončit. Nadále ale dělal aranžmá swingových skladeb, kromě Ludvíkova orchestru i pro orchestr Karla Vlacha.

Pravda o prvním transportu do Osvětimi: vezl ženy ze Slovenska, vláda je prodala

„Weiss nebyl pro orchestr Emila Ludvíka jen trumpetistou. Podle svědectví Zdeňka Nováka se stal vlastně hudebním vedoucím souboru. Vedl zkoušky, dělené podle jednotlivých sekcí, učil hudebníky společnému frázování, hovořil s nimi o improvizaci a výstavbě sól. A především: aranžoval značnou část repertoáru, a dodával tak orchestru jeho vlastní tvář. Přitom bydlel ve stísněných podmínkách ve společném bytě ve Smečkách s několika příbuznými – jeho rodinu vystěhovali nacisté z většího bytu na Smíchově,“ uvedl v textu „Jazzman Fritz Weiss navzdory osudu“, publikovaném u příležitosti vydání CD s unikátními Weissovými nahrávkami před devíti lety, publicista Lubomír Dorůžka.

Samotný Ludvíkův orchestr podle něj vlastně vznikl jako důsledek muzikantských přesunů, k nimž došlo kvůli atmosféře rostoucí rasové nenávisti.

Aloise Holuba esesáci ušetřili díky jeho zručnosti, sám pak zachránil životy

„V Hallově orchestru Swing Rhythm spolu hráli Češi, Němci i Židé. Jejich první saxofonista, Němec Hugo Bayer, odešel, protože nechtěl hrát v jedné kapele s Židy. Němec Hans Ebert, první saxofonista orchestru Young Fellows, v němž hrál Weissův budoucí kolega trumpetista Zdeněk Novák, orchestr opustil, protože mu jeho pronacistická rodina zakazovala hrát ve společném orchestru s Čechy. Nastalo velké přesouvání – a z toho vznikl i orchestr Emila Ludvíka, válečné sdružení těch nejpravověrnějších swingařů,“ napsal Dorůžka.

V roce 1941 se situace v protektorátu ještě přiostřila. V pondělí 24. listopadu 1941 odjel z tehdejšího Hybernského nádraží (dnes Masarykovo) první židovský transport do Terezína. Zařazeno do něj bylo 342 mladých židovských mužů, jejichž úkolem bylo vybudovat z tohoto pevnostního městečka sběrné ghetto. V něm měli být soustředěni všichni protektorátní Židé, aby byli postupně odesláni na východ. Jako jeden z prvních se do ghetta dostal i Fritzův bratr a on sám jej následoval ještě koncem roku 1941.

Přestupní stanice Terezín

Terezínské ghetto však oproti dnešnímu vnímání nebylo po celou dobu své existence neměnný monolit, ale vyvíjelo se – a to i pokud jde o přístup německých úřadů, které v něm potřebovaly udržet lidi „v klidu“.

V některých obdobích tak povolily volnější organizaci volného času, v níž se hrálo divadlo, pak se znovu utáhly šrouby. Slavnou se stala inscenace opery Brundibár, jejíž premiéra se uskutečnila 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách. Představení mělo obrovský úspěch a hrálo se až do podzimu 1944, kdy Terezín opustily poslední transporty do vyhlazovacích táborů. Celkem proběhlo asi 55 repríz.

Máma neplakala. Příběh Asafa Auerbacha a dalších dětí z kindertransportů

Fritzi Weissovi se podařilo propašovat do terezínského ghetta klarinet a pro operu Brundibár navrhl jazzovou parafrázi.

S pomocí českého četníka se mu navíc dařilo udržovat spojení s pražskými orchestry a vytvářet pro ně hudební aranžmá na základě dodaných předloh. Některá z nich vytvořila základ pro pozdější nejúspěšnější nahrávky Orchestru Karla Vlacha.

Potěmkiáda pro Červený kříž

K tomu, že se Terezín v některých fázích války jevil zdánlivě „liberálněji“, výrazně přispěla jednodenní kontrola komise mezinárodního Červeného kříže, jež se uskutečnila 22. června 1944. Červený kříž usiloval o povolení návštěvy některého z koncentračních táborů už od jara 1943 a německá nacistická mašinerie rozhodla o tom, že jako „vzorové židovské město“ předvede jeho zástupcům právě Terezín.

Od konce roku 1943 tak docházelo k jeho „zkrášlování“ po vzoru Potěmkinových vesnic – v ghettu se dočasně objevily obchody, kavárny, lázeňský hudební pavilon, dětské hřiště, jesle, školka, škola a podobně.

V Ústí uctili památku obětí holokaustu a připomněli si tragické osudy Židů

K účelům německé propagandy byla zneužita i opera Brundibár, vybraná jako představení, jež se komisi Červeného kříže předvede (její závěrečné scény se objevily i v propagandistickém filmu Theresienstadt, známějším pod názvem Vůdce daroval Židům město).

Fricek Weiss nicméně mohl díky této potěmkiádě dočasně působit i ve swingovém orchestru Ghetto Swingers. Ve zmíněném filmu je tento orchestr krátce vidět, jak hraje v dřevěném hudebním pavilonu postaveném na centrálním náměstí (kam jinak neměli Židé přístup).

Skutečnost však byla jiná. Od začátku ledna 1942 do konce října 1944 odjelo z Terezína 83 transportů, v nichž se na cestu do vyhlazovacích táborů vydalo více než 88 tisíc Židů. Většina z nich už se nikdy nevrátila. Mezi nimi i talentovaný jazzový muzikant Fritz Weiss.