Jak zmínil, někteří vězni dokonce věnovali finanční příspěvek na konto postižených. Chválí i rychlou reakci věznice. Po vyřízení nezbytných formalit k možnému opuštění věznice vznikly pracovní skupiny. Ve městě Břeclav byly vysílány ve dvou směnách do meziskladu humanitární pomoci.

„V počtu až osmi odsouzených při směně na místě jsme se zapojili do přijímání, třídění a rozesílání materiální pomoci, která přicházela ze všech koutů země, i z ciziny,“ popisuje Marek.

Mezi dary bylo různé oblečení, náčiní, stroje, jídlo i pití. Pracovali takto týden, poté drželi pohotovost a vyráželi na vyžádání.

Ženy čistí cihly

Podle mluvčí Věznice Břeclav Martiny Michalicové se mohlo do těchto činnostech zapojit celkem 176 vhodných odsouzených v rotacích. „Kromě nakládání a vykládání kamionů s humanitární pomocí šlo ale i o uklízení venkovních ploch,“ doplnila s tím, že v akci byli kromě center v Břeclavi i v obci Dolní Věstonice, areálu Muna nebo střediscích pomoci v Hodoníně. „Jsme v kontaktu s členy z krizových štábů a jsme připraveni vyslat odsouzené na pomoc kdykoliv,“ poznamenala mluvčí.

Jak podotkl Marek pomáhat nemohli všichni vězni. „Někteří odsouzení nemají volný pohyb, ty to určitě mrzí doteď. Myslím, že taková přírodní katastrofa dokáže v člověku probudit pudy pomoci jeden druhému, bez ohledu na to, zač za mřížemi tráví trest,“ dodal.

Do pomoci postiženým oblastem a likvidaci následků pohromy na jižní Moravě i na Ústecku se podle zástupců Vězeňské služby České republiky zapojily kromě Věznice Břeclav také Nové Sedlo a Oráčov. Pracovní skupiny se zformovaly také ve Věznicích Brno, Kuřim či Rapotice. Vichřice lámala stromy i v okolí Věznice Oráčov. Tam pomáhali odsouzení muži s odklízením popadaných stromů a úklidem obce.

Deset odsouzených žen z Věznice Nové Sedlo, objektu Drahonice na přelomu měsíce června a července dobrovolně pomáhalo bezprostředně po kalamitě postižené obci Stebno s úklidem veřejných prostor. „V současné době se odsouzené ženy vracejí opět do Stebna na akce, které organizuje tamní obec pod záštitou organizace Člověk v tísni. Čistí a třídí cihly, nakládají větve z pokácených a zkrácených stromů a pokračují v úklidu. Odsouzené pracují pod dohledem zaměstnance věznice,“ informovala Vladimíra Tošnarová z kanceláře generálního ředitele Vězeňské služby.

Práce u firem? Méně možností

Co se týká pracovní činnosti odsouzených v České republice, absolutní i procentuální čísla zaměstnaných v posledních třech letech klesají. Loni byl celkový počet vězňů 18 606, zaměstnanost 53,74 procenta. Odsouzení pracují v provozovnách a režii věznic, ale někteří i mimo jejich zdi.

Firmy měly v roce 2020 zájem pouze o tisícovku odsouzených, kterým daly práci. „Hlavní příčinu omezení spolupráce s podnikatelskými subjekty v této formě zaměstnávání jsou dopady pandemie Covid-19. Dopady se projevují ve dvou směrech, a to v omezených možnostech Vězeňské služby ČR zajistit odpovídající epidemiologické podmínky při zaměstnávání mimo naše objekty a současně v omezeních ze strany zaměstnávajících, jako je omezení odbytu či váznoucí dodávky materiálu,“ vysvětlila Tošnarová.

Svědectví odsouzených - dobrovolníků z věznice Břeclav

Život se s člověkem nemazlí - Zbyněk J., bývalý učitel

Zažili to mnozí z nás. Člověk se dostane do situace, kdy si řekne: „Proč zrovna já?“ Někdy si za to můžeme sami, jindy zasáhne cosi „vyššího“. Já patřím do první kategorie, kdy jsem se vlastní nezodpovědností ocitl na místě, které v mnohých vyvolá už jen při vyslovení odpor. Tím místem je vězení.

Byl jsem odsouzen za podvod a k výkonu trestu zařazen do břeclavské věznice v Poštorné. Pro mne, jakožto bývalého učitele, je pobyt zde velmi náročný a ještě před pár týdny jsem si říkal, co může být horšího. Vše se ale změnilo před pár dny, a to tím nejneuvěřitelnějším způsobem, jaký si dovedu představit – jižní Moravu zasáhlo tornádo!

Na ten den si vzpomínám velmi dobře. Byl čtvrtek a já jsem byl po práci na vycházkovém dvoře, když náhle kolem 13. hodiny přišla krátká, ale intenzivní bouře, která přinesla kroupy rozměrů nevídaných. A to, co jsme spatřili ve večerních a zejména pak ranních zprávách následující den, byl šok. Tehdy jsem si uvědomil, jak malicherné jsou mé problémy zde. Jen těžko si představit, co prožívali lidé v zasažených obcích.

Mezi odsouzenými okamžitě vznikla dobrovolná skupina, která vyjádřila svou ochotu pomoci v zasažených oblastech ve svém volném čase, a to bez nároku na jakoukoliv odměnu. Nutno také podotknout, že vedení věznice zareagovalo velmi pohotově a vstřícně.

Bylo vytvořeno několik skupin, které na různých místech okresů Břeclav a Hodonín pomáhali s tím, co bylo potřeba. Jedna skupina se v břeclavské firmě Racio podílela na nakládání, vykládání a balení darů pro postižené obce, další skupina prováděla něco obdobného na zimním stadionu v Hodoníně.

Moje osobní zkušenost je z Dolních Věstonic, kde na rekreačním středisku vzal vítr část střechy. Bylo nutné odstranit střešní krytinu z poloviny objektu a následně položit novou. V zahradě bylo spoustu vyvrácených stromů, které bylo rovněž nutno zlikvidovat. Pomáhali jsme i na několika sousedních objektech a zahradách. Společně s námi, vězni, pracovali i civilní zaměstnanci vězeňské služby.

Pro mne bylo v tu chvíli velmi pozitivní zjištění, že se na nás v tu chvíli nikdo nedíval jako na spodinu společnosti. Všichni bez rozdílu jsme pracovali na společném cíli. A já si moc přeji, aby to ve společnosti takto fungovalo pořád, nejen v dobách živelných pohrom.

Připadal jsem si jako člověk, ne vězeň - Martin K.

Jsem odsouzeným ve výkonu trestu. Svůj trest vykonávám ve Věznici Poštorná. Byl jsem odsouzen za majetkovou trestnou činnost.

V den, kdy se uskutečnila katastrofa v podobě tornáda, u nás byly pouze velké kroupy, které poničily místní skleník. Vůbec by mne v tu chvíli nenapadlo, že jen o pár kilometrů dál se stala obrovská katastrofa, kterou znám pouze z televize. Co to způsobilo, jsem zjistil až z ranních zpráv. Celé to bylo jako ze špatného a tragického filmu. První pocity byly hrozné. Byť jsem vězněm, hned jsem soucítil s postiženými lidmi. Pořád jsem přemýšlel, jak si, například, staří lidé dokáží pomoci. Odpověď zněla, že nijak. Musel to pro ně být hrozný pocit. V té chvíli mě napadlo, že bych možná mohl nějak pomoci.

Nabídl jsem tedy vedení věznice svou pomoc. Hned další den byly vypsány brigády, kde jsem byl napsán i já. Byl jsem přidělen na přijímání a třídění humanitárních darů pro poničené obce. Toto místo se nacházeno v areálu bývalého cukrovaru v Břeclavi. Po příjezdu na místo jsem byl mile překvapen, co vše a jaké množství lidé přinášejí. Tolik soucitu a pomoci jsem u nás dlouho nezažil. Lidé nosili úplně vše, na co si lze vzpomenout. My jsme vše přijímali a odnášeli do prvního patra. V tu chvíli jsem si připadal jako člověk, nikoliv jako vězeň. I lidé nás tak brali, byl to příjemný pocit.

Další den jsme museli vše roztřídit, naskládat na palety a připravit do každé vesnice to, co zdejší lidé potřebovali. Byl to nekonečný kolotoč. Vše ale bylo děláno v dobré náladě a s myšlenkou, že to někomu pomůže.

Jsem velmi rád, že mi věznice umožnila pomoci alespoň touto formou a mohl jsem být nějak užitečný těm nejpotřebnějším.