Kliknutím zvětšíteNebylo mnoho zemí na světě, které na tom byly po konci první světové války hůře než Německo. Válečné reparace nutily německou vládu tisknout více peněz a kdysi pevná německá marka se začala vůči zahraničním měnám řítit strmě dolů. Spolu s ponížením německé armády to byl jeden z důležitých aspektů, proč Němci později tak snadno kývli nástupu fašismu: silnou německou marku a silného německého vojáka vnímali vždy jako významnou součást své identity a jejich pád brali jako národní pokoření.
Hyperinflace zasáhla významně také do života muže, který dříve než jiní před nástupem fašismu varoval: geniálního fyzika a autora teorie relativity Alberta Einsteina. Ač původem Švýcar, v té době žil v Berlíně a všeobecná hospodářská krize samozřejmě významně ovlivnila také jeho domácí hospodaření. Nobelovu cenu, na níž byl opakovaně nominován, začal potřebovat z ryze existenčních důvodů.
Alimenty splatím z Nobelovky.
Einstein v té době neprožíval šťastné období. Jeho manželství s Milevou Marićovou se rozpadlo v roce 1919. Einstein musel platit výživné na své dva syny, Hanse-Alberta a Eduarda, které ani nevídal, protože manželka se s nimi po rozvodu vrátila do Švýcarska. Život v této zemi byl drahý, a Einsteinova finanční situace se tak stávala neudržitelnou, proto v rámci porozvodového vyrovnání přislíbil, že na výživné obětuje i případnou odměnu z Nobelovy ceny.
Jistou naději, že ji dostane, opravdu měl, protože na ni byl pro svou revoluční teorii relativity během posledních deseti let opakovaně navrhován. Stejně tak to ale dlouho vypadalo, že bude jen věčný kandidát, protože výbor pro udílení Nobelových cen shazoval jeho nominaci opakovaně ze stolu. Zdůvodňoval to tím, že platnost teorie relativity nebyla prokázána.
To se změnilo v onom pro Einsteina jinak krizovém roce 1919. Cambridgeský astrofyzik Arthur Eddington využil úplného zatmění Slunce ke změření odchylky hvězdných pozic nacházejících se ve sluneční blízkosti, a ta byla přesně taková, jak Einstein v teorii relativity předpověděl. Eddingtonovo měření tak potvrdilo Einsteinovu hypotézu, že gravitační pole Slunce může ohýbat světlo.
Zpráva vyvolala okamžitě obrovský mezinárodní ohlas a teorie relativity si získala velký obdiv a zastání. Zdálo se, že udělení Nobelovy ceny nic nestojí v cestě. Ale zase to nevyšlo. Tentokrát však nebyla na vině věda, ale politika.
Nobelovu cenu Židovi? Nikdy
V německé Výmarské republice byl na vzestupu antisemitismus. Německý národ hledal obětního beránka za prohranou válku a Einstein byl jako Žid, demokrat a pacifista viditelným terčem. Jeho odpůrci, jako například konzervativní akademici Ernst Gehrcke a Philipp Lenard, tak začali teorii relativity znovu zpochybňovat.
"Pod honosným názvem ‚Arbeitsgemeinschaft deutscher Naturforscher‘ (Pracovní sdružení německých vědců, pozn. red.), shromáždila se pestrá společnost, smyslem jejíž dočasné existence zdá se být úsilí degradovat v očích nevědců teorii relativity, a stejně tak mne jako jejího původce… Mám dobrý důvod se domnívat, že skutečné důvody tohoto podniku spočívají v něčem jiném než v hledání pravdy (být Němec nacionalista s hákovým křížem nebo bez něj, namísto toho, že jsem Žid s liberálními mezinárodními názory, pak…)," psal v roce 1920 do liberálního německého deníku Berliner Tageblatt trpce Einstein.
Vedle protichůdných politických postojů vedla oba nacionalisticky orientované vědce proti Einsteinovi také osobní a profesní rivalita. Například Lenard sám byl laureátem Nobelovy ceny za fyziku a zdálo se mu, že Einstein jako teoretický fyzik na sebe strhává příliš velkou pozornost, která je experimentálním fyzikům upírána.
V srpnu 1920 proběhla ve velkém hledišti Berlínské filharmonie (s kapacitou více než 1600 lidí) série přednášek, odsuzujících Einsteina jako podvodníka a propagandistu.
Vědec navzdory této kampani odmítal Berlín opustit, zejména proto, aby nezradil ty, kteří mu nadále vyslovovali podporu: "Kdybych se v této době plné úzkosti a ponížení obrátil k Německu zády, byl by to zraňující čin vzhledem k velké laskavosti, které se mi neustále dostává ze strany mých německých kolegů i úřadů. Že jsem Švýcar s mezinárodním rozhledem, na tomto osobním vztahu nic nemění. Proto považuji za svou povinnost setrvat na svém místě," psal koncem prosince 1920 svému příteli, psychoanalytikovi Ernestu Pickworthu Farrowovi.
Situace dosáhla krizového bodu v roce 1921. Einstein měl Nobelovu cenu za potvrzenou teorii relativity převzít na podzim, ale komisi pro udílení cen natolik paralyzovala nerozhodnost, až se nakonec rozhodla, že bude lepší neudělit cenu vůbec, než ji udělit právě za teorii relativity.
Odložená cena za něco jiného
Spory ohledně slavného fyzika pak zuřily celý další rok, než se konečně podařilo dosáhnout kompromisu - pro Einsteina opravdu trochu trpkého. Na návrh švédského teoretického fyzika Carla Wilhelma Oseena byl Einstein vyznamenán "odloženou" Nobelovou cenou za rok 1921 o rok později, ale nedostal ji za relativitu, ale za své vysvětlení podstaty fotoelektrického jevu, které publikoval v roce 1905: šlo o fyzikální jev, při němž nějaká látka (nejčastěji kov) vyzařuje v důsledku elektromagnetického záření elektrony, označované pak jako fotoelektrony, případně fotony.
Tato práce měla velký dopad pro biofyziku, významně se uplatnila například při diagnostických radiačních vyšetřeních. Rentgenové snímky vznikají na principu obráceného fotoelektrického jevu, kdy se povrch ostřeluje elektrony a uvolňují se paprsky X. Různé tkáně mají jinou absorbci, proto můžeme na snímcích rozeznat vnitřní struktury lidského těla.
Podle zastánců Oseenova návrhu tak měla tato Einsteinova práce větší dopad než jeho obecná teorie relativity, což je ovšem dodnes sporné - řada vědců se dodnes přiklání k názoru, že teorie relativity, nabízející klíč k chápání vesmíru jako celku, je dodnes nejcennějším Einsteinovým intelektuálním dědictvím.
Podle komise získal vědec Nobelovu cenu za "své služby, které prokázal teoretické fyzice, a zejména za objev zákona o fotoelektrickém jevu". Odkaz na teoretickou fyziku se sice mohl na první pohled jevit jako skryté uznání teorie relativity, ale jak upozorňuje Einsteinův životopisec Stuart Clark, komise současně uvedla, že cena byla udělena bez toho, aby zohledňovala "význam, jenž bude v budoucnu přiznán teoriím relativity a gravitace poté, co budou potvrzeny".
"Mnohým i Einsteinovi samotnému to připadalo jako facka do tváře. Copak Eddington tuto teorii neprokázal? Ano, ale problém byl v tom, že Eddingtonova pozorování nebyla dokonalá a že ze své konečné analýzy vyřadil data, která považoval za špatná. Některým, jako třeba členovi komise Jeffreymu Crelinstenovi, se to jevilo jako nadržování a podezřívali Eddingtona, že upravuje údaje v Einsteinův prospěch. Ve skutečnosti šlo ale o dobrou vědeckou praxi," uvedl Clark před časem v britském Guardianu.
Podle něj lze sice přístup komise pro udílení cen vnímat také tak, že si chtěla nechat otevřená zadní vrátka pro to, aby za teorii relativity mohla Einsteinovi udělit cenu v budoucnu, ale zda tomu tak opravdu bylo, se už nikdy nedozvíme. V každém případě Einstein Nobelovu cenu za relativitu nikdy nedostal.
Ve stínu antisemitského vraždění
Slavnostního předání ceny v roce 1922 se Einstein nezúčastnil, odmítl přerušit své přednáškové turné po Japonsku. Zčásti to mohlo být proto, že si ceny za fotoelektrický jev tolik nevážil, hlavním důvodem ale bylo jeho osobní ohrožení.
Dne 24. června 1922 zavraždili pravicoví extrémisté z organizace Consul německého ministra zahraničí Waltera Rathenaua, jednoho z předních německých liberálních politiků s německo-židovským původem. Rathenau byl zavražděn dva měsíce poté, co podepsal Rapallskou smlouvu se sovětským Ruskem, kterou zfanatizovaní němečtí antisemité vnímali jako součást světového židovsko-komunistického spiknutí proti Německu.
Berlínská policie začala tento zločin vyšetřovat a zjistila, že Einsteinovo jméno je na seznamu dalších cílů vraždící skupiny. Vědec byl neprodleně varován, takže se nejdříve ukryl v severním Německu a následně rád přijal nabídku k cestě na Dálný východ. "Přichází ekonomicky a politicky temné časy a já jsem rád, že se od toho všeho dostanu," napsal v srpnu 1922 v ručně psaném dopisu své milované mladší sestře Maje, v němž ji varoval před hrozbou narůstajícího nacionalismu a antisemitismu.
Dopis napsal v severoněmeckém přístavu Kiel předtím, než vyplul na turné. Nejezdit do Stockholmu, jenž by byl pro případné vražedné komando určitě dostupnější než vzdálené Japonsko, se v tomto světle jevilo docela prozíravé.
"Nakonec asi to nejlepší, co z Einsteinovy Nobelovy ceny vzešlo, byly peníze. Šlo o to, aby byla Mileva a chlapci v bezpečí, což se ukázalo jako nezbytné poté, co se u Eduarda během dospívání rozvinula schizofrenie a musel být hospitalizován," uzavírá Stuart Clark.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
