Kliknutím zvětšíteJednotky 118. pomocného policejního praporu Schutzmannschaftu obklíčily s podporou 2. brigády SS Dirlewanger běloruskou vesnici Chatyň v Minské oblasti v pondělí 22. března 1943 odpoledne.
SS Dirlewanger byla německá protipartyzánská jednotka složená nejčastěji z bývalých trestanců, která na východní frontě neblaze proslula masovými vraždami civilistů, páchanými s neuvěřitelnou brutalitou. Policejní prapor zase tvořili převážně kolaboranti různých národností (převážně Ukrajinci, ale také Bělorusové, Lotyši a Litevci), kteří se jako dobrovolníci přidali k německé armádě.
Po obklíčení celé vesnice, nacházející se jen zhruba 50 kilometrů od běloruské metropole Minsk, začali vojáci i dobrovolníci vyhánět všechny obyvatele z jejich domovů a hnali je všechny do velké místní stodoly.
Nehýbej se, synku…
Viktoru Andrejeviči Želobkovičovi bylo v té době sedm nebo osm let (různé prameny uvádějí nejčastěji jedno z těchto dvou čísel) a ve vesnici žil se svou matkou a bratrem Alexandrem. Zatímco Alexandr se ještě před vtrhnutím vojáků do domu stačil ukrýt – což se kromě něj podařilo už jen sourozencům Soně a Vladimiru Jackevičovým - Viktora s matkou už vojáci chytili a spolu s ostatními zavřeli ve stodole.
Desítky let po válce Želobkovič pro Smithsonian Magazine vzpomínal, jak v přítmí stodoly museli všichni asi hodinu čekat, zatímco venku se o něčem neustále tiše domlouvali nepřátelští vojáci.
„Všichni se snažili přesvědčit sami sebe, že se nás snaží jen vyděsit, ale lesknoucí se cákance benzínu nalévaného na hromady sena naznačily něco jiného. Lidé začali ze strachu panikařit, protože si uvědomili, že máme být upáleni,“ uvedl Želobkovič.
Vojáci skutečně celou stodolu zapálili, když ji předtím ještě obložili balíky slámy. Potom stodola vzplanula. Plameny vyrazily vzhůru a zachvátily střechu, která se propadla. Namačkaní zoufalí vesničané uvnitř následně vylomili zamčená vrata, aby se dostali ven. Jenže přímo na vstup do stodoly mířil kulomet, který spustil palbu. Lidi, kteří se dostali ven, pokosila nemilosrdná dávka.
Želobkovičovi zachránila ve stodole život jeho matka. „Chtěl jsem se zvednout, ale ona mi přitiskla hlavu k zemi a zašeptala: ‚Nehýbej se, synku, klidně lež.‘ Něco mě tvrdě udeřilo do paže. Začal jsem krvácet a řekl jsem to mámě, ale neodpověděla mi – už byla mrtvá.“
Pozabíjení civilní obyvatelé na východní frontě v Bělorusku poblíž Minsku
Chlapcovu paži a bohužel i jeho matku zasáhla nejspíše kulometná salva. Matčino mrtvé tělo Viktora částečně zakrylo, vrazi ho tak při kontrole svého „díla“ přehlédli a on díky tomu přežil. Neměl ale ani zdaleka vyhráno.
„Všechno kolem mě hořelo, vzplálo dokonce i matčino oblečení. Pak jsem si uvědomil, že trestná četa odešla a střelba skončila. Stejně jsem ale chvíli čekal, než jsem vstal. Stodola vyhořela, spálené mrtvoly ležely všude kolem. Někdo zasténal: ‚Pít!‘ Utíkal jsem, přinesl vodu, ale zbytečně. Chatyňští sousedé umírali před mýma očima jeden po druhém.“
Viděli mě, ale nechali
Kromě Želobkoviče přežil ve stodole už jen dvanáctiletý Anton Baranovskij, jehož střelba z kulometu zasáhla do nohy, ale vydržel nehýbat se a předstírat mrtvého, a pak ještě jediný dospělý z celé vsi, který zůstal naživu, a sice šestapadesátiletý kovář Juzif Kaminskij. Ten se zřejmě nadýchal kouře a upadl do bezvědomí. Popálený a zraněný se probral až po odchodu útočníků.
Dočasné štěstí měly také dvě dívky, Maria Fedorovičová a Julia Klimovičová, jimž se díky jejich drobným postavám podařilo z hořící stodoly dostat zadem a doběhnout do lesa. Obě byly popálené a vyděšené, ale žily. Později se jich ujali obyvatelé sousední vesnice Chvorosteni. Bohužel právě to se stalo oběma dívkám osudné. Chvorosteni totiž čekal stejný osud jako Chatyni: i tuto vesnici nacisté vypálili a tentokrát už dívkám štěstí nepřálo. Obě v ní přišly o život.
Z velké rodiny Jackevičových se konce války nakonec dožil jen Vladimir Antonovič Jackevič, kterému bylo v roce 1943 třináct. Za přežití vděčil jedné velmi zvláštní okolnosti: když oddíly SS a Schutzmannschaftu vtrhly do obce, schoval se v jámě sloužící k uskladnění brambor a doufal, že si ho nikdo nevšimne. Tato naděje se ale ukázala být lichá – po chvíli se na dně jámy objevily stíny mužů, a když chlapec bázlivě pozvedl zrak, uviděl nad okrajem jámy stát dva vojáky a hledět na něj. Srdce se mu prudce rozbušilo, protože čekal, že ho okamžitě zastřelí.
Pak se ale stala podivnost; vojáci odešli, aniž by vystřelili. Neupozornili na něj ani nikoho ze svých spolubojovníků. Jednoduše ho nechali být, zatímco všude kolem zuřilo peklo. Po zapálení stodoly totiž nacisté vypálili do základů úplně celou obec.
Zapalování civilních domů patřilo na východní frontě bohužel k běžně používaným metodám Waffen-SS. Na snímku dům poblíž Charkova. Dne 22. března 1943 nahnali vojáci Waffen-SS všechny obyvatele běloruské vesnice Chatyň do stodoly, kterou zapálili
Potom konečně všechno utichlo a Vladimir se pomalu odvážil z jámy vylézt. Byla už tma. Vojáci byli pryč. Před sebou uviděl zřízené ohořelé trosky domu své rodiny. Doufal, že jeho rodiče i se sourozenci utekli do lesa, ale když přišlo ráno, spatřil i shořelou stodolu a mezi zhroucenými zuhelnatělými trámy uviděl ohořelé lidské kosti. Mezi spálenými těly pak našel i tělo svého otce, bratrů a sester.
Jeden z mnoha masakrů
Masakr v Chatyni měl být údajnou odvetou za útok běloruských partyzánů na německou jednotku, při němž zahynul i německý olympijský šampion ve vrhu koulí Hans Woellke. Spíše však šlo o brutální akt bezohledného násilí vůči civilistům, který nebyl na východní frontě, zvláště pak v Bělorusku, vůbec ojedinělý.
Podle některých historiků vypálili nacisté v Bělorusku bezmála 5,5 tisíce vesnic, přičemž v případě 629 vesnic spojili vypalování i s vyvražděním všech místních obyvatel, v ostatních povraždili alespoň část vesničanů. Podle bývalého vedoucího historika amerického Muzea paměti holokaustu (Holocaust Memorial Museum) Petera Blacka měly tyto bestiální represivní operace vydláždit Němcům cestu k novému osídlení rozsáhlých území německými osadníky a k využití tamějších bohatých přírodních zdrojů ve prospěch německé „třetí říše“.
Pozoruhodné přitom je, že hrůzné masakry na východní frontě se do globálního povědomí dostaly po válce daleko méně než obdobné zločiny spáchané v západní Evropě nebo v protektorátu. Zatímco o Lidicích nebo o vypálené francouzské vesnici Oradour-sur-Glane se okamžitě vědělo a dodnes jsou tyto masakry široce známé, stejná nebo horší zvěrstva spáchaná v nesrovnatelně větším měřítku na východní frontě (zejména na Ukrajině a v Bělorusku) se tolik nepřipomínají.
„Tragédie v Chatyni zanechala v širším příběhu nacistické invaze do Sovětského svazu hlubokou jizvu, jež rezonuje dodnes. Tato událost – a to, jakým způsobem se stala symbolem v poválečné éře – nepředstavuje ani zdaleka jen zřetelné vyprávění o dobru a zlu, o nacistickém zvěrstvu a sovětské statečnosti, ale tvoří také úhel, z něhož lze nahlížet a zkoumat sílu nacionalismu, patriotismu a historické paměti,“ uvádí šéfredaktorka digitální sekce Smithonian Magazine Meilan Sollyová.
Sto mrtvých civilistů za mrtvého Němce
Když Německo vtrhlo 21. června 1941 do zemí Sovětského svazu, vydal tehdejší náčelník vrchního velení wehrmachtu Wilhelm Keitel zlověstný pokyn: „Protože nemůžeme každého sledovat, musíme zavést hrůzovládu.“
Pro nacisty totiž představovala jen samotná velikost Sovětského svazu obrovský problém. I když postupovali, na řadě míst to nebylo nic jiného než přesun po prašných cestách uprostřed stepi, kde nic nebylo a kde neměli jak doplňovat zásoby.
Zásobovací cesty se prodlužovaly a ztenčovaly a neustále je ohrožovali partyzáni, kteří německou nevýhodu správně přečetli. Keitel pochopil, že partyzáni představují pro německou armádu na východní frontě zásadní ohrožení, a aby jejich odpor zastavil, vydal rozkaz, že za každého nacistu zabitého partyzány bude zabito 50 až 100 civilních sovětských občanů.
Vedle potlačování ozbrojeného odporu sledovala brutální německá politika na východní frontě ještě jeden cíl, a sice vyvraždění všech Židů a po nich i slovanských etnik, které rasová politika tzv. třetí říše považovala za méněcenné.
„Hitler dal velmi jasně najevo, že to, co se odehrává na východní frontě, je jiný konflikt než na západě. Dění na západě Němci říkali ‚normální válka‘ a starali se více o to, aby tamější poražené země udrželi v područí Německa, ale nehodlali vyhladit jejich obyvatelstvo,“ říká švédsko-americký historik Per Anders Rudling.
Na druhé straně právě v Bělorusku spustili Němci prakticky genocidu. Její obětí se stalo odhadem až 2,2 milionu Bělorusů, tedy přibližně čtvrtina celé tehdejší populace. Tento úbytek původního obyvatelstva země byl podle historika Davida R. Marplese mnohonásobně vyšší než prakticky na jakémkoli jiném dějišti druhé světové války.
Partyzáni v akci
Rudling připisuje tuto mimořádnou brutalitu běloruské okupace dvěma faktorům - Bělorusko bylo domovem prosperující komunity aškenázských Židů, která byla z 90 procent vyhlazena během holokaustu, a navíc běloruská krajina, tvořená rozsáhlými lesy a bažinami, představovala téměř ideální terén pro partyzánský boj.
Po celém běloruském území tak neustále probíhaly partyzánské akce, jež vyvolávaly drastickou a nesmírně krutou odvetu na civilním obyvatelstvu, jako třeba právě v Chatyni.
Voják Waffen-SS před sebou žene dva spoutané muže označované za sovětské partyzány
Podle Rudlinga byl chatyňský odpolední masakr pomstou za ranní přepad hlídky 118. praporu Schutzmannschaftu, který provedla skupina asi 75 běloruských partyzánů. Prapor přitom netvořili Němci, ale kolaborující ukrajinští dobrovolníci. Na běloruské frontě to bylo běžné: podle Rudlinga připadalo na jednoho německého vojáka nasazeného v Bělorusku 15 až 20 dobrovolníků, pocházejících převážně ze západní Ukrajiny, Litvy a Lotyšska. V jejich motivaci hrál sice velkou roli nacionalismus a dost často i antisemitismus, ale také fakt, že neměli žádný důvod být ke stalinskému režimu Sovětského svazu loajální.
Vedle stalinských čistek, které velmi tvrdě dopadly i na široké vrstvy těchto národů, měla konkrétně Ukrajina také drastickou zkušenost se strašlivým, 17 měsíců trvajícím uměle vyvolaným hladomorem, který si vyžádal miliony obětí. Řada Ukrajinců (ale i Bělorusů a příslušníků pobaltských národů) tak skutečně byla nakloněna tomu vidět v Němcích spíše osvoboditele před sovětským terorem než nové okupanty. Bohužel však hitlerovská vojska svobodu opravdu nepřinášela.
Ranní přepad hlídky Schutzmannschaftu se neobešel bez boje, v němž padli na německé straně celkem čtyři muži. Tři z nich by možná německé velení tolik nezajímali, protože šlo o Ukrajince, tím čtvrtým byl ale šampion Woellke, miláček celého Německa: na olympiádě v Berlíně v roce 1936 vytvořil nový světový rekord ve vrhu koulí a získal zlatou medaili, celkem sedmkrát se stal mistrem Německa.
Po útoku se partyzáni stáhli na Chatyň, kde si krátce odpočinuli a odešli. Vesnici tím ale nezachránili, naopak zažehli její zkázu.
Woellkeho smrt rozzuřila velitele praporu Ericha Körnera do té míry, že poslal do Chatyně nejen všechny své lidi, ale vyžádal si i posily z již zmíněné trestanecké brigády Dirlewanger, přičemž je prakticky jisté, že o ně stál právě kvůli jejich pověstné brutalitě. Když ve vsi žádné partyzány nenašli, obrátili svou zuřivost proti místním. Než aby pronásledovali ty, kdo je skutečně napadli, rozhodli se podle ředitele Chatyňského státního památníku Artura Zelského přistoupit raději „k bezpečnější, ale strašlivější práci – k rabování a likvidaci nevinných lidí“.
Otázka viny
Oficiální ruský výklad historie (který přebírají a intenzivně šíří také čeští proruští aktivisté) má zvlášť po ruské invazi na Ukrajinu tendenci obhajovat tuto invazi tím, že ukrajinští kolaboranti s Německem byli ničeho se neštítící fašisté a současná Ukrajina se prý hlásí k fašistickému odkazu. Naopak běloruští partyzáni jsou v ruském státním historickém výkladu chváleni jako vlastenci hrdinové. Takový výklad je ale hodně jednostranný a ne úplně pravdivý.
Podle politoložky Alexandry Goujonové z Burgundské univerzity ve Francii totiž ani partyzáni nebyli k místním civilním obyvatelům příliš vlídní a některé jejich aktivity také představovaly v podstatě jen drancování, znásilňování a vraždy. Při trestání skutečných i domnělých kolaborantů docházelo někdy k přehmatům, takže jim padli za oběť i nevinní, a partyzáni navíc všechny své akce podnikali s vědomím, že civilistům hrozí za jejich aktivitu pomsta. „Věděli, že pokud se ukryjí ve vesnici, může být tato vesnice vypálena,“ uvedla pro Smithonian Magazine Goujonová.
Protože hrůzy války zasáhly Bělorusko opravdu strašlivě, upadl chatyňský masakr na dlouhá léta v zapomenutí jako nevýznamný. Většina ze zhruba 250 mužů, kteří ho spáchali, nebyla nikdy potrestána. Dopadeni a popraveni byli po válce pouze tři jednotlivci, z toho dva Ukrajinci.
V polovině 60. let minulého století se však stal ústředním tajemníkem běloruské komunistické strany (a tedy v podstatě hlavou Běloruska v rámci Sovětského svazu) Pjotr Mašerov, sám bývalý partyzán. Ten začal zdůrazňovat partyzánský válečný boj jako ústřední znak běloruské identity a dohlížel na stavbu pomníků oslavujících partyzánské hrdinství – což byla strategie, jež podle Rudlinga zdůrazňovala legitimitu jeho vlády.
Také přepad a vypálení vesnice Chatyň zdůvodňovali příslušníci Waffen-SS předchozí partyzánskou palbou (na snímku zajetí chlapce označovaného za partyzána na východní frontě
Narativ o hrdinských a bezpříkladně obětavých partyzánech převzali od Mašerova i další běloruští politici včetně současného prezidenta Alexandra Lukašenka. Reálné válečné zkušenosti Bělorusů, zahrnující i partyzánské násilí vůči civilistům (a na druhé straně to, že i mezi Bělorusy existovali nacističtí kolaboranti), ale tento výklad moc neodráží. Vlastně naopak, všechny tyto skutečnosti zamlčuje.
„Jakýkoli pokus vytvořit komplexnější obraz běloruské partyzánské války považuje současná běloruská vláda za hrozbu,“ tvrdí Goujonová.
Chatyň, nebo Katyň?
To, že se Chatyň nakonec proměnila v jeden z hlavních symbolů běloruského utrpení, mohlo podle Goujonové souviset s tím, jak se vytvářel a etabloval sovětský mýtus o Velké vlastenecké válce – mýtus, v němž genocida sovětských Židů prakticky splynula s vyvražďováním etnických Slovanů, které ji zcela zastínilo. Oficiální státní doktrína zdůrazňovala německý teror proti „sovětskému lidu“ a nijak nezohledňovala jednotlivá etnika. Obyvatelé Chatyně se proměnili ve vzorové občany Sovětského svazu, hájící svou zem proti nepříteli.
Proč byla k tomuto účelu vybrána ze stovek vypálených a vyvražděných běloruských vesnic právě Chatyň, je předmětem debaty. Podle některých vědců v tom sehrála svou roli podobnost tohoto jména s polskou Katyní, místem, kde Sověti povraždili více než 20 tisíc polských válečných zajatců a přisoudili tento zločin Němcům (k odpovědnosti za něj se Sovětský svaz přihlásil ústy Michaila Gorbačova až v roce 1990). Není vyloučeno, že zdůrazněním chatyňského masakru chtěly sovětské orgány dosáhnout toho, aby si lidé oba masakry zaměňovali a jasně si pamatovali jen to, že v Katyni či Chatyni „vraždili Němci“. Podle Rudlinga není tato hypotéza nepravděpodobná, ale ani doložená.
4
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
