Kliknutím zvětšíteŽivot Martina Luthera Kinga, zejména pak jeho aktivita v hnutí za občanská práva černých obyvatel Spojených států amerických, se zařadily mezi nejznámější příběhy světové historie. Jeho projev Mám sen (I have a dream) z 28. srpna 1963 je považován za jednu z nejinspirativnějších a nejdůležitějších řečí v dějinách USA.
Život jeho vraha Jamese Earla Raye tak známý ani zdaleka není. Kdo byl muž, který svým vražedným výstřelem ukončil na jaře 1968 Kingův život? Proč střílel právě na něj? Jednal sám, nebo ho k jeho činu někdo přiměl? Proč se ve svém životopisu, sepsaném za mřížemi, označoval jen za údajného vraha, i když se předtím k činu přiznal?
Martin Luther King mluví na shromáždění proti vietnamské válce na Minnesotské univerzitě v St. Paul 27. dubna 1967
Pachatel se přiznal, ale…
Polapit vraha Martina Luthera Kinga nebylo popravdě příliš složité. Na místě činu ho těsně po vraždě zahlédlo několik svědků a na vražedné zbrani, ponechané na místě, se našly jeho otisky prstů. Ty už měla FBI ve své databázi hledaných osob, takže věděla, po kom jde.
Jen pár týdnů po vraždě, 8. června 1968, byl James Earl Ray zatčen na londýnském letišti Heathrow. Policie předpokládala, že se zřejmě chystal odletět do tehdejší Rhodesie (dnešní Zimbabwe), kde se v roce 1965 zmocnila moci bílá menšina a začala uplatňovat svou vlastní obdobu jihoafrického apartheidu, díky čemuž se tato země stala v druhé půli 60. let minulého století významným útočištěm bělošských rasistů z nejrůznějších koutů světa.
Dne 19. července 1968 byl muž podezřelý z Kingovy vraždy eskortován do Spojených států, načež následovalo jeho vyslýchání a proces. K vraždě slavného černošského aktivisty se přiznal v březnu 1969 a byl odsouzen k 99 letům vězení. Trest si odpykával až do své smrti 23. dubna 1998, kdy zemřel na selhání jater v důsledku hepatitidy C. „Ne všichni ale byli přesvědčeni, že právě tam tento příběh tehdy skončil – zčásti proto, že Rayovo přiznání viny zastavilo pokračování procesu,“ uvedl před pěti lety u příležitosti 50. výročí vraždy americký časopis Time.
„V Memphisu bylo předloženo obrovské množství důkazů, které nebyly nikdy ukázány na žádném veřejném fóru,“ řekl reportérům tohoto časopisu Hampton Sides, odborník na dané téma a autor knihy „Pekelný pes na stopě: „Sledování Martina Luthera Kinga Jr. a mezinárodní hon na jeho vraha“. „Myslím, že to přispělo k pocitu spiknutí, k tomu, že celý případ začal být brán ve smyslu: ‚Co skrývají?‘.“
James Earl Ray:
Příběh vraha
James Earl Ray se narodil 10. března 1928 v Altonu ve státě Illinois jako syn Lucille Rayové, rozené Maherové, a George Ellise Raye. Měl irské, skotské a velšské předky a jeho rodiče ho podle jeho autobiografie „Kdo zabil Martina Luthera Kinga? Skutečný příběh údajného vraha“, kterou dal dohromady ve vězení, prý vychovávali v duchu katolické víry. Jeho otec měl nicméně déletrvající problémy se zákonem, proto se rodina v roce 1935 přestěhovala z Altonu do Ewingu ve státě Missouri a místo příjmení Rayovi začala používat Raynesovi.
Budoucí vrah byl nejstarší celkem z devíti dětí, z nichž se ale dospělosti dožilo jen osm, protože jeho sestra jménem Marjorie zemřela ještě jako malá holčička při požáru v roce 1933. Do školy chodil pouze do svých 12 let. Koncem druhé světové války vstoupil do armády a odsloužil si necelé tři roky v Německu, ale nebyl schopen se přizpůsobit vojenskému životu, takže byl v roce 1948 z armády propuštěn.
Kriminálníkem recidivistou se stal dlouho před vraždou Kinga: už rok po vyhazovu z armády skončil za mřížemi usvědčený z vloupání v Kalifornii. V roce 1952 byl odsouzen podruhé, tentokrát za to, že se zbraní v ruce okradl taxikáře v Illinois. V roce 1955 dostal další čtyři roky ve federální věznici za krádeže na poště, a jen co byl propuštěn, putoval znovu do vazby, protože byl přistižen při ozbrojené loupeži, kterou spáchal v obchodu Kroger v St. Louis, kde uloupil 120 dolarů.
S opakovanými a stupňujícími se zločiny došla americké spravedlnosti trpělivost, takže od dalšího soudu odešel s rozsudkem dvacet let za mřížemi. Trest nastoupil ve státní věznici v Jefferson City. Vypadalo to, že od něj bude na dlouho pokoj. Jenže v roce 1967 z vězení utekl.
Na prvním útěku z vězení
K útěku se odhodlal pravděpodobně poté, co se rapidně snížila jeho naděje na podmínečné propuštění. V roce 1966 se totiž na vlastní žádost podrobil psychologickému vyšetření, které mu mělo pomoci „ztišit hlasy v jeho hlavě“. Vyšetřující lékař ho ale charakterizoval jako neurotického obsedantně-kompulzivního paranoika a jeho propuštění na podmínku nedoporučil.
Rayovi se nicméně podařilo získat práci ve vězeňské pekárně, která pekla chléb nejen pro samotnou věznici, ale také pro četné odlehlé farmy, na nichž vězni pracovali. Tento chléb rozvážel každé ráno náklaďák, který opouštěl brány věznice a pak mířil daleko za město. Recidivista Ray o něm věděl. A vytkl si za svůj cíl se do něj dostat.
Brzy pochopil, že na takový plán nestačí sám, ale potřebuje spolupachatele, který by ho pomohl ukrýt. Jednu ochotnou duši nakonec nalezl, takže si jednoho dne vlezl do velké přepravky na chleba o rozměrech čtyři x čtyři metry a jeho komplic ho zaházel bochníky chleba. Přepravka skončila na náklaďáku, který ji 23. dubna 1967 vyvezl za brány věznice. James Earl Ray se ocitl na svém prvním útěku.
Po opuštění náklaďáku zamířil nejdříve do St. Louis, ale brzy mu tam začala být půda horká, protože v tomto městě ho přece jenom jako lupiče a násilníka už znali. Proto ho opustil a vydal se na trochu bludnou pouť po severu Spojených států a po Kanadě, při níž postupně navštívil Chicago, Toronto a Montreal. Na trochu delší dobu zakotvil teprve v Birminghamu v Alabamě, kde se zdržel proto, že si tam potřeboval zřídit řidičský průkaz a obstarat auto.
Nakonec si skutečně pořídil relativně nový Ford Mustang (podobného typu, jaký už zanedlouho proslaví film Bullitův případ v hlavní roli se Stevem McQueenem), který záhy poté využil k cestě do Mexika. V říjnu roku 1967 se usadil v Puerto Vallarta.
Kariéra pornorežiséra mu nevyšla
V Mexiku se Ray zkusil prosadit jako režisér pornografických snímků a dával se najímat na fotografování a natáčení místních prostitutek. I taková práce ale vyžaduje nějakou odbornost, zručnost a schopnost empatie, takže násilnickému recidivistovi se v ní příliš nedařilo. Když se navíc rozhádal s prostitutkou, s níž začal krátce předtím chodit, sbalil se a přesídlil do Los Angeles, kde se objevil v druhé půli listopadu 1967.
V hlavním městě amerického filmového průmyslu se pak pokusil trochu zlepšit a rozšířit svou odbornou kvalifikaci, takže se začal učit na barmana a bral i taneční lekce. Současně se přihlásil jako dobrovolník do štábu prezidentského kandidáta George Wallace, protestujícího proti rovnoprávnosti černých a bílých a prosazujícího návrat k segregaci.
Právě v té době začal zřejmě poprvé uvažovat o emigraci do Rhodesie, která v roce 1965 vyhlásila jednostranně nezávislost na Spojeném království. Mezinárodně neuznaný stát s rasistickou vládou se jevil být vhodnou destinací pro podobné typy.
S návratem do Spojených států se ovšem zvýšilo riziko Rayova dopadení, protože byl od svého útěku na seznamu mezinárodně hledaných zločinců a policie o něm měla k dispozici veškeré údaje, identifikačními snímky počínaje a otisky prstů konče. Aby toto riziko snížil, podrobil se v březnu 1968 trochu pokoutně provedené operaci nosu s cílem změnit svůj vzhled.
Poté opustil Los Angeles a zamířil do Atlanty v Alabamě. Do města, v němž byl až do roku 1967 guvernérem právě George Wallace. Velký zastánce rasové segregace, jenž proslul mimo jiné tím, že se osobně postavil do vchodu Alabamské univerzity, aby každému černému studentovi či uchazeči o studium zabránil vstoupit. A také velký odpůrce stále slavnějšího aktivisty za občanská práva Martina Luthera Kinga, který v Atlantě bydlel a spolu se svým otcem působil jako pastor v baptistickém kostele.
James Earl Ray na policejním identifikačním snímku, pořízeném 8. července 1955
Cesta k vraždě
Po příjezdu do Atlanty, kam dorazil 24. března 1968, si Ray našel dočasný azyl v jedné z místních ubytoven a koupil si mapu města, v níž si zakroužkoval polohu baptistického kostela, v němž King kázal, a také jeho adresu. Mapu objevili později po vraždě agenti FBI při prohlídce Rayova pokoje.
Dne 30. března si Ray koupil v Birminghamu v Alabamě pušku Remigton a k ní i puškohled Redfield, jenž si nechal hned namontovat, a dále krabici s dvaceti náboji. Majitelům obchodu řekl, že se chystá s bratrem na lov. Při nákupu použil jméno Harvey Lowmeyer.
S nakoupeným arzenálem se vrátil do Atlanty a začal v místních novinách studovat Kingův program. Dozvěděl se, že aktivista se chystá odcestovat 1. dubna do Memphisu. A rozhodl se ho předejít. Znovu využil svého auta, sbalil si věci a ještě tutéž noc se přemístil. Pak už mu nezbývalo než čekat. A o čtyři dny později se opravdu dočkal.
King se po příjezdu do Memphisu ubytoval na své obvyklé adrese v motelu Lorraine v pokoji 306, který byl jeho přítomností vyhlášený. Podle pozdějšího vyjádření Kingova přítele a kolegy reverenda Ralpha Abernathyho před Sněmovním výborem pro vyšetření atentátu zůstávali oba v tomto pokoji v motelu Lorraine tak často, že se mu přezdívalo King-Abernathyho apartmá. Pro případného vraha ovšem znamenala taková předvídatelnost chování jeho oběti nemalou výhodu.
V motelu Lorraine, kde byl zavražděn Martin Luther King, je dnes zřízeno Národní muzeum občanských práv
Smrtící výstřel
Ray se podle pozdějšího závěru vyšetřovatelů ubytoval v penzionu naproti motelu, odkud měl přímo z okna výhled na balkon pokoje 306, nacházejícího se ve druhém patře motelu.
King vyšel 4. dubna na balkon v doprovodu reverenda Jesse Jacksona, zatímco už zmíněný Abernathy zůstal v pokoji. Právě Abernathy později poskytl o vraždě první svědectví. Smrtící výstřel podle něj zazněl v 18:01, v některých pramenech je uváděn také čas 18:05. King se v tu chvíli údajně nakláněl přes zábradlí balkonu a mluvil s Jacksonem. Střela ráže .30-06 ho zasáhla do pravé tváře, zlomila mu čelist, přetla krční žílu i hlavní tepny, prošla až do páteře, kde mu přerazila několik obratlů, a nakonec uvázla v rameni. King upadl v bezvědomí po zádech na balkon.
Abernathy po výstřelu vyběhl na balkon, kde našel Kinga v krvi. Jackson vypověděl, že si k postřelenému druhovi klekl a vzal jeho hlavu do dlaní, což ale další svědci zpochybnili, takže později změnil svou výpověď jen na to, že se Kingova těla dotýkal. Další Kingův společník Andrew Young zjistil, že postřelený kazatel má stále hmatatelný puls, takže zalarmoval pohotovost. King byl převezen do nemocnice Svatého Josefa, ale nikdy už nenabyl vědomí a krátce po sedmé večer zemřel.
Několik svědků zahlédlo nedlouho po vraždě muže, jenž prchal z penzionu přes ulici. Policie pak objevila odhozenou pušku i s dalekohledem, na obojím byly Rayovy otisky. Po pravděpodobném pachateli bylo okamžitě vyhlášeno mezinárodní pátrání, jež vyvrcholilo o dva měsíce později Rayovým zatčením na londýnském letišti.
Plakát FBI upozorňující na podobu James Earla Raye, jenž byl v té době nejhledanější osobou, po níž FBI pátrala
Stál někdo v pozadí?
Jak ale upozorňuje časopis Time, od samého začátku se v černošské komunitě šířila myšlenka, že nešlo o čin jednoho pachatele, ale že se King stal obětí rozsáhlejšího spiknutí. Kingova rodina i jeho kolegové poukazovali v této souvislosti na to, že aktivistu i jeho doprovod dlouhodobě sledovala FBI, která prý měla za cíl hnutí za občanská práva zdiskreditovat a zničit.
Ray navíc po zatčení své výpovědi neustále měnil. Tři dny poté, co se přiznal, své přiznání opět odvolal a dalších 28 let tvrdil, že je nevinný. Nejméně v jednom případě, při rozhovoru s novinářem Williamem Bradfordem Huiem, Ray tvrdil, že zabít Kinga mu přikázal muž jménem „Raul“. Nikdy se ale neobjevil žádný důkaz, že by někdo takového jména či přezdívky vůbec existoval.
Huiemu se Ray také svěřil, že počítal se zvolením bývalého guvernéra Wallace za nového amerického prezidenta a že doufal v milost, kterou od něj dostane. Tyto plány mu ale nevyšly. Od soudu odešel s trestem 99 let za mřížemi, což se v jeho případě rovnalo doživotí, a Wallace ve volbách prohrál.
Recidivista to vyřešil stejně jako už jednou a v červnu roku 1977 z vězení podruhé utekl, tentokrát při hromadném organizovaném útěku šesti vězňů. Všichni však byli dopadeni už tři dny po útěku a Rayovi přibyl k jeho trestu další rok.
O dvacet let později podlehl za mřížemi dlouhodobým zdravotním problémům, přičemž na smrtelné posteli řekl Dexteru Kingovi, synovi své oběti, že jeho otce nezabil. Kingova rodina se poté pokusila vyvolat nové vyšetřování případu, ale to vedlo jen k závěru, že důkazy proti Rayovi byly jednoznačné a dostačující a že různé teorie o zapletení dalších osob do Kingovy vraždy jsou nedůvěryhodné. Pro oficiální místa tak nezůstaly žádné otázky.
Pravda je, že násilník Ray, který vždy obdivoval rasisticky zaměřené politiky a pohrdal černochy, Kingovu vraždu s největší pravděpodobností opravdu spáchal. Přesto však není úplně jasné, co ho k ní přimělo, a vlastně ani to, jak to celé provedl. Kde vzal peníze na ty dlouhé cesty, jež podnikal autem, na ubytování a na zbraň?
„Myslím, že mu přece jenom někdo pomáhal, ale nikdy jsem nenašel žádný důkaz, že by mu pomohla nějaká skupina,“ řekl reportérům Time Hampton Sides. „Našel jsem v jeho pohybech mezery, které jsou záhadné a vy prostě nevíte, s kým se scházel. Největší otázkou ale zůstává, kde bral peníze.“
Řada lidí v USA tak dodnes nevěří, že Ray je jediný zodpovědný za Kingovu smrt. „To, že někteří Američané nevěřili – a stále nevěří – vládní verzi o Kingově vraždě, vypovídá hodně o dění v Americe 60. a 70. let, kdy válka ve Vietnamu a Watergate torpédovaly důvěru Američanů ve vládu. Zdá se, že teorie o spiknutí v dohledné době pravděpodobně nezmizí,“ uzavřel před pěti lety svou reportáž časopis Time.
4
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
