Městečko Espoo na břehu idylicky vyhlížejícího Bodomského jezera leží jen asi dvacet kilometrů od Helsinek a jako takové bylo vždy oblíbeným cílem piknikových výletů lidí, kteří si chtěli s přáteli dopřát hezký víkend. V červnu roku 1960 však pověst jezera navždy poskvrnila brutální vražda, kterou navíc obestřelo podivné mystérium jejího nikdy nevysvětleného motivu.
V podvečer 5. června 1960 si na břehu jezera vlezli do společného stanu (jediného, který měli) dva teenagerské páry, Seppo Antero Boisman s Anjou Tuulikki Mäkiovou a Nils Wilhelm Gustafsson s Mailou Irmeli Björklundovou. V obou případech bylo chlapcům osmnáct a dívkám patnáct let.
I když dnes se takový věk jeví trochu zvláštně, tehdy to byla jiná doba a podobné pikniky byly normální. Obě dívky se znaly ze společného učiliště a oba mladíci se zase společně učili na slévače.
K táboření si čtveřice vybrala poloostrov na jižní straně jezera a po postavení stanu si šli všichni společně zaplavat. Kluci pak ještě rybařili a také trochu popíjeli, jak je to ve Finsku obvyklé. Ke spánku všichni zalehli zhruba mezi půl jedenáctou večer a půlnocí.
Scéna jako z hororu
Co se dělo po zbytek noci, se nikdy nepodařilo beze zbytku objasnit. Jisté je jen to, že když na druhý den kolem jedenácté hodiny dopoledne vylezl z vody nedaleko tábořiště čtveřice místní tesař Johansson, jenž si byl zaplavat, uviděl před sebou scénu jako z hororu.
Béžová celta stanu, který si omladina předchozí den postavila, byla na mnoha místech probodaná, prořezaná a doslova zalitá krví. A když se Johansson podíval dovnitř, s hrůzou zjistil, že ve stanu leží čtyři krvácející a pomlácená těla. Na některých byly vidět ošklivé modřiny a podlitiny, ale i hluboké řezné a bodné rány, svědčící o tom, že je v noci někdo brutálně napadl přes stanovou plachtu.
Vraždy na Bodomském jezeře. Vyšetřovatelé si prohlížejí zakrvácenou stanovou plachtu
Zprvu se zdálo, že jsou všichni mrtví; pak se však jedno tělo lehce pohnulo. Nils Gustafsson ještě dýchal. Byl sice sotva při vědomí, měl přeraženou čelist a několik zlomených obličejových kostí, ale žil. Ve změti zakrvácených těl ležel spolu se svou přítelkyní Mailou Irmeli nejblíže ke vchodu, těla Boismana a Mäkiové byla uvnitř stanu. Stan byl zničený, prořezaný, roztrhaný a zřejmě vykradený.
Přivolaní policisté došli po prvotním ohledání místa činu k závěru, že k útoku došlo někdy mezi čtvrtou a šestou ráno. Jako vražedné nástroje posloužily neznámému pachateli s největší pravděpodobností nůž a nějaký tupý předmět, nejspíše kámen. Nikde v okolí však policie žádný odpovídající kámen ani zbraň nenašla. Nenašly se ani nikdy později. Dodnes se přesně neví, čím byli studenti zabiti.
A případ se zamotával stále víc. Například loupež, již policie považovala zprvu za pravděpodobný motiv zločinu, rozporovala skutečnost, že část zakrváceného oblečení patřícího ke skupině a odneseného ze stanu se našla pohozená jen asi o půl kilometru dál.
Policie si navíc zkomplikovala práci tím, že nezajistila dostatečně místo činu, jež okamžitě přilákalo spoustu zvědavců včetně novinářů. Část potenciálních stop tak mohla přijít vniveč.
Záhadný blondýn
Naděje svitla, když se jako svědci přihlásili dva mladí kluci, kteří se vydali k jezeru kolem šesté ráno pozorovat ptáky. Vypověděli, že zahlédli zdálky zhroucený stan a blonďatého muže, který odcházel směrem od něj. Nenapadlo je ale, že jde o něco zvláštního – považovali to za běžný důsledek divokého nočního mejdanu s vodkou.
Záhadného blondýna si brzy po ránu povšiml také syn jednoho místního rybáře, který ho viděl brzy ráno projít kolem po cestě a byl schopen poskytnout jeho bližší popis.
Mohl být tento světlovlasý muž vrah? Když se na něj policie zeptala přeživšího Gustafssona, připustil, že jeho tvář na okamžik zahlédl, ale nedokázal ji popsat. Přesto se tento moment stal později jednou z nejzáhadnějších okolností případu, protože údajná vrahova tvář, otištěná do chlapcova podvědomí, se zjevila znovu, a to za velmi zvláštních okolností.
Vyšetřovatelé pátrají na místě činu po stopách, které by je dovedli k pachateli vražd od Bodomského jezera
Gustafsson uvedl, že vrah jej napadl jako prvního, a na ostatní zaútočil až poté, co nabyl dojmu, že ho zabil.
Pitva mrtvých těl ukázala, že vrah si počínal nejsurověji vůči Maile Björklundové, kterou bodl nejvíckrát a posmrtně do ní ještě sekal. Vůči ostatním obětem postupoval s podstatně menší brutalitou.
Tento fakt způsobil, že se policisté začali dívat na Gustafssona nejen jako na svědka, ale i jako na možného podezřelého, protože o něm bylo známo, že s Mailou chodil. Mohl ji napadnout a potom zabít i ostatní? Podezření, že právě Gustafsson byl vrah, vedlo dokonce ke znovuotevření případu ještě po více než 40 letech, v roce 2004. A závěr šetření byl překvapivý…
Zatím jsme však stále v roce 1960 a nejpravděpodobnějším pachatelem zůstává onen neznámý plavovlasý fantom. Aby tohoto muže našla, spustila policie rozsáhlé kontroly na silnicích i v lesích okolo Helsinek, zastavovala všechny blondýny a žádala jejich doklady. Podařilo se jí tak dopadnout neuvěřitelných 88 hledaných osob – bohužel ale ani jeden ze zadržených u jezera nevraždil.
Policisté se tedy znovu vrátili ke Gustafssonovi. Jestli nelhal, byl jediným, kdo viděl vrahovu tvář zblízka. Co když hrůza, kterou prožil, potlačila vzpomínku na jeho podobu v mladíkově mysli? A dala by se tato vzpomínka znovu vyvolat při změněném stavu vědomí?
Vyšetřovatelé se rozhodli sáhnout k trochu riskantnímu pokusu a nechali uvést přeživšího učně do stavu hypnotického spánku. A on jim v hypnóze skutečně nadiktoval popis načesaného muže s podivně výraznou dolní čelistí, masitými rty a vystouplými lícními kostmi, který se podobal popisu, jaký uvedl i rybářův syn.
Policisté nechali podle tohoto hypnotického vylíčení vrahovy podoby sestavit identifikační portrét a přišlo další překvapení. Při pohřbu jedné z obětí Bodomského masakru pořídil fotograf snímek shromážděných smutečních hostů a v jejím středu se nacházel neznámý muž s pozoruhodně asymetrickou a trochu hrůzně působící tváří, jenž jakoby vypadl z oka namalovanému portrétu. Nikdy se však nezjistilo, kdo tímto tajemným hostem byl.
Spousta podezřelých
Vyšetřovatelé začali prověřovat desítky podezřelých. Někteří z nich se dokonce k masové vraždě u Bodomského jezera sami hlásili. K žádnému jménu se však nepodařilo shromáždit dostatek důkazů.
Prvním slibným zadrženým podezřelým se stal Pauli Kustaa Luoma, jenž den po vraždě oslovil v lese nedaleko místa činu jednoho místního tesaře a chtěl cigaretu. Muž mu jí poskytl, ale všiml si přitom krvavých skvrn na rukávech a na prsou Luomovy košile.
Stopa ale vedla do prázdna. Luoma byl uprchlík z nápravného zařízení a krev na oblečení pocházela s největší pravděpodobností od šrámů, které si způsobil při útěku. Jeho přítomnost na místě činu se nepodařilo prokázat. Neodpovídal ani pořízenému portrétu, protože byl silně zarostlý.
Jedním z těch, kteří se za jezerního vraha označovali sami, byl psychopatický násilník jménem Pentti Soininen. Když si v polovině 60. let odpykával ve vězení jeden ze svých protizákonných kousků, prozradil svému spoluvězni, že prý má na svědomí i ty vraždy od jezera.
Policie Soininena vyslechla, ale i jeho jako možného pachatele nakonec vyloučila. V době činu mu táhlo teprve na patnáct let, takže se nezdálo příliš pravděpodobné, že by si dokázal poradit se čtveřicí vrstevníků včetně dvou mladíků, kteří byli starší a silnější než on. Rozhodující však bylo především to, že se vyšetřovatelům nakonec podařilo vyloučit jeho přítomnost na místě činu. Soininen nicméně přispěl k mystériu celého případu tím, že se v den devátého výročí vraždy, 6. června 1969, z neznámých důvodů oběsil.
Velmi dlouho byl podezříván také Karl Valdemar Gyllstrom, místní útočný cholerik, o němž se vědělo, že nenávidí děti a táborníky. Několik svědků vypovědělo, že ho vidělo na jeho zahradě lít pár dnů po vraždě beton do studny, což vedlo k hypotéze, že se tímto způsobem zbavoval vražedných předmětů. Policie však prý studniční dno nikdy neprověřila. Pár místních lidí také dosvědčilo, že se Gyllstrom vracel 6. června časně ráno odněkud domů.
Také tento muž se k činu údajně neoficiálně přiznal. V roce 1969 se prý svěřil svému příteli, jehož celé jméno nebylo zveřejněno, že teenagery zabil, a ptal se, co by měl udělat. „Jestli je to pravda, měl by ses utopit, protože jinak strávíš zbytek života ve vězení,“ odpověděl mu prý tento přítel. O několik hodin později se Gyllstrom vrátil k Bodomskému jezeru a opravdu se v něm utopil. Jeho podíl na vraždách zůstává opět neprokázaný…
Bodomské jezero ve Finsku, které se v roce 1960 stalo dějištěm jednoho z nejzáhadnějších zločinů v dějinách kriminalistiky
Mimořádně zajímavým potenciálním pachatelem byl také muž jménem Hans Assmann, Němec a bývalý nacista, který po válce emigroval do Finska a byl považován za špiona KGB. Vyšetřovatelé zjistili, že Assmann přišel 6. června 1960 na chirurgickou pohotovost helsinské nemocnice v podivně zbědovaném stavu – jeho oblečení bylo poseto červenými skvrnami a za nehty měl cosi, co vypadalo jako černá špína. Mluvil z cesty a pokoušel se předstírat bezvědomí, aby byl ošetřen přednostně. Když to nezabralo, začal být sprostý a personál ho z nemocnice vyhodil.
Právě Assmann odpovídal ze všech podezřelých asi nejvíce popisu a identifikační kresbě tajemného blonďáka, protože v době vraždy opravdu nosil světlé vlasy. Také jeho oblečení plus minus sedělo k popisu podezřelého.
Navzdory všem těmto indiciím však prokázal pro inkriminovanou dobu alibi, protože tu noc trávil se svou milenkou a několika dalšími lidmi, kteří dosvědčili, že neopustil dům.
V roce 1997, krátce před svou smrtí, převyprávěl Assmann svůj životní příběh finskému novináři Mattimu Paloarovi a patřičně ho „vyšperkoval“. Uvedl například, že byl esesáckým dozorcem v Osvětimi, že ho kvůli nedovolené lásce k židovské vězeňkyni poslali na východní frontu a tam že ho zajali Sověti a udělali z něj agenta KGB. O vraždách u jezera se bavit odmítl, ale možnost, že je vrahem, ani jednoznačně nevyloučil. Je ale třeba dodat, že Assmann byl v té době už silný alkoholik, takže jeho vyprávění není úplně věrohodné.
Dočasný zvrat
No, a nezapomněli jsme na jméno Nilse Gustafssona? Jediný přeživší svědek masakru žil více než 40 let klidným životem. Oženil se, měl dvě děti a po dosažení důchodového věku odešel na penzi. V roce 2004 však začalo jeho jméno znovu skloňovat celé Finsko.
Policie tehdy využila pokroku ve zkoumání DNA a nechala znovu přezkoumat dávné zajištěné vzorky krve z Gustafssonových bot.
Následně na něj uvalila vazbu a obvinila ho z vraždy, protože zjistila, že na jeho botách jsou krevní stopy všech tří obětí. Jako důvod vraždy uváděla žárlení na Björklundovou, která byla ubodána a utlučena nejsurověji.
Zvažovaná hypotéza vypadala tak, že Gustafsson se s dívkou zřejmě pohádal, možná ji i napadl, a ona hledala zastání u druhého chlapce Seppa Boismana. Oba mladíci se pak spolu nejspíše servali, přičemž silnější nebo kamenem či klackem vyzbrojený Seppo Gustafssona zmlátil, přerazil mu čelist a nadělal další zranění v obličeji. Pak se jako vítěz uklidil s dívkami do stanu. Pokořený Gustafsson nedokázal nakonec své ponížení unést, popadl nůž a zaútočil přes stanovou plachtu na všechny uvnitř. Brzy ráno odnesl všechny předměty, které ho mohly usvědčit, přičemž ho vidělo několik svědků. Nebyl sice právě blondýn, ale mohli je za něj považovat, protože je to u Finů nejobvyklejší barva vlasů – a v ranním šeru je málokdy přesně poznat, jakou barvu vlastně vidíme. Když všechno uklidil, vrátil se podle dané hypotézy do stanu a předstíral, že je oběť.
Soud s Gustafssonem začal 4. srpna 2005 a žalobce pro něj žádal doživotí. Proces ale skončil dne 7. října téhož roku zproštěním viny. Gustafsson byl osvobozen a Finsko mu následně vyplatilo 44 900 euro odškodného za způsobenou psychickou újmu.
Tajemný přízrak od Bodomského jezera zůstává dodnes neodhalen. Je možné, že jím byl někdo z výše uvedených podezřelých, není ale vyloučeno ani to, že vraždil úplně někdo jiný. Nešťastní mrtví stále čekají, zda lidská spravedlnost jejich smrt potrestá.
4
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
