Na začátku války Olena Čekonatská společně se svým manželem Jegorem a dvěma syny, dvanáctiletým Artemem a sedmnáctiletým Dmitrijem, utekla do podzemí pod Azovstalem v ukrajinském Mariupolu.

Zatímco rodina si myslela, že by v bunkru mohla být dva týdny, ostatní, s nimiž se ukrývali, se připravili jen na dva dny. O více než dva měsíce později tam stále byli. Zásoby jídla a vody se tenčily, protože budovy nad nimi byly rozmetány ruskými bombami.

Život v bunkru

Zpočátku byla v krytu elektřina, ale tu po jednom dni vypnuli. Bez přístupu k internetu bylo jediným spojením uvězněných lidí malé rádio, které omezeně dokázalo zachytit dlouhovlnné vysílání. Jejich svět se v plesnivém sklepení rychle smrskl a vlhký zápach podzemí jim pronikal do oblečení i kůže.

Ukrajinští vojáci pomáhají poraněné seniorce
Je jim přes devadesát a mají vztek. Invaze připomněla ženám druhou světovou

Civilisté pod ocelárnami byli zbaveni téměř všeho kromě spánku. „Více spát, méně jíst. Protože když spíte, nepotřebujete jíst,“ vysvětlil Jegor britskému deníku The Guardian. Pomocí autobaterií lidé napájeli LED světla a v šeru se snažili zpříjemnit si hodiny hrami. Přinesli si s sebou šachy, vrhcáby, karty a někdo dokonce vyrobil sadu mariupolských monopolů.

Dny pod ocelárnou lidem zpříjemňoval i jediný domácí mazlíček, jezevčík Spike. Ačkoliv obyvatelé bunkru sami hladověli, psí společník dostával každé jídlo. Ke konci už bylo potravin a vody tak málo, že dospělí jedli jednu malou porci denně. Dva hrnky makaronů šly do deseti litrů vody a tato „polévka“ musela nasytit třicet lidí. Děti jedly dvakrát.

Přesto se všichni dělili se Spikem. Aby zvíře udrželi při životě, sami hladověli. „Někdo mu dával lžíci kaše a všichni v rodině mu dávali tři nebo čtyři lžíce. Naštěstí je malý,“ vyprávěla Olena. „Než přišel Spike, nikdy jsem neměla ráda psy,“ řekla se zničeným pohledem na Spikea pobíhajícího po pobřeží řeky Dněpr.

Ačkoliv si rodina prošla hrůzou, některým věcem se teď směje. Jegor reportérovi listu The Guardian vyprávěl, jak se vydal sehnat jídlo se dvěma staršími muži, kteří trvali na tom, že půjdou taky, ačkoliv jim už docházely síly a zrak.

Z rozbombardovaného skladiště se jeden vrátil s kávovými zrny, jež si spletl s těstovinami, a s obrovským pytlem bobkových listů. Sice jim ani jedno nepomohlo od hladu, ale aspoň si udělali kávu. „Měl bych říct, že to byla skvělá káva,“ usmíval se při vzpomínce Jegor.

Přesto byl každý den stále hazardem se smrtí. I cesta na záchod znamenala riskovat život, protože latríny byly v přízemí. Pro děti, starší a postižené lidi byly v přístřešku kbelíky, v jejichž vyprazdňování se dospělí střídali.

Nikdo nezůstal stejný

„Nikdo odtamtud nevyšel stejný,“ řekla deníku The Guardian Oksana, zaměstnankyně Azovstalu, která si z bezpečnostních důvodů nepřála uvést své celé jméno. Žena se v úkrytu starala o malé děti. V prvních dnech byly podle ní očividně traumatizované. Teenageři trávili hodiny zíráním do stěn, mladší děti se vyhýbaly dotekům, a když je Oksana pobízela ke kreslení, vyhýbaly se barevným fixům a obrázky dělaly jen černě.

Postupem času si děti na děsivou novou realitu trochu zvykly. „Později se nechaly obejmout, hlavně při bombardování. Spřátelily se a starší děti učily mladší. Byl tam čtyřletý kluk, který sotva uměl abecedu, ale ke konci už uměl dobře počítat, číst a psát,“ popsala Oksana.

Z bunkru si odnesla tři talismany: čajovou lžičku svého manžela z jeho pracovní kantýny, kresby dětí a obal na pas s lesklými korálky. „Nic jiného z domova nemám,“ vysvětlila.

Konečně na svobodě

Rodina Čekanotských byla v poslední skupině civilistů oficiálně evakuovaných z Azovstalu, která dorazila na území ovládané Ukrajinou večer předtím, než Putin na vojenské přehlídce v Moskvě mluvil o osvobození lidí na východě Ukrajiny. „Jaké osvobození? Jaký byl důvod toho všeho,“ ptala se Olena. „Stále nemůžeme uvěřit, že jsme se dostali ven,“ dodala.

„Poslední dny jsme ztráceli naději. Ostřelování bylo tak silné, že se zdálo nemožné dostat se ven,“ upřesnil důvody k momentálním pocitům Jegor.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s vojáky aliance.
Finsko a Švédsko v NATO: V čem to Evropě může pomoci, v čem uškodit

Když byl na začátku března vyhlášen „zelený koridor“, lidé z bunkru se pokusili odejít, ale boje je zahnaly zpět. Ačkoliv viděli před nimi odejít desítky jiných skupin, cesta jim stále připadala příliš riskantní. „Dětem jsme udělali na oblečení visačky se jmény, krevními skupinami a datem narození. Aby bylo alespoň snazší identifikovat těla, kdyby byly zabity,“ popsala krutou realitu Oksana.

O posledních pokusech zřídit koridory pro záchranu civilistů se lidé doslechli z rádia. Sbalili si věci a šli čekat ven. Tam je našli vojáci a řekli jim, že mají patnáct minut na přípravu. Stále se však obávají, že pod elektrárnou mohou být uvězněni další zoufalí lidé, kteří neměli vysílačky nebo rádia, aby se dozvěděli o evakuaci, nebo je vojáci nenašli.

Strachují se také o vojáky, kteří je dostali ven přes zničený komplex. „Asi hrdinové… Nevím, jak to popsat. Neexistují slova, která by vyjádřila veškerou naši vděčnost za to, co pro nás udělali,“ řekl Jegor. „Prosím Boha o nějaký zázrak, aby se odtamtud dostali živí,“ dodal v rozhovoru pro The Guardian.

Oksana byla ohromena, když si po dvou měsících konečně mohla nabít a zapnout telefon, ve kterém našla záplavu zpráv od rodiny, příbuzných a přátel z Ukrajiny i z celého světa. Mnozí z nich byli příjemci pomoci charitativní organizace poskytující potraviny rodinám s malými dětmi, kde žena dříve pracovala. „Nikdy jsem si nepředstavovala, že to budu já, kdo bude potřebovat pomoc,“ uzavřela.