Sto let uběhlo od chvíle, kdy se v rodině židovského obchodníka s dobytkem ve vesničce Bilsko nedaleko Vilniusu, kde žilo jen 40 židovských rodin, narodila pozdější slavná odbojářka a partyzánka Różka, rozená Korczaková. Byla nejstarší ze tří sester, válku bohužel přežila jako jediná. Obě její mladší sourozenky, Teibel i Rachel, zahynuly spolu s matkou Hindou v roce 1942.

Vlastní cestou

Różčin otec Gedaliah patřil k místním Židům respektujícím tradice a byl také ctižádostivým sionistou, k čemuž vedl celou rodinu. Różka se tomu nebránila, později se však přece jen způsobům tohoto života dost vzdálila.

Protože židovská škola v Bilsku nebyla, začala chodit do klasické polské školy, kde o sobě dala patřičně vědět v sedmé třídě, když zorganizovala stávku židovských žáků na protest proti antisemitským poznámkám ředitele školy. Vedle běžného učiva studovala také hebrejštinu a Talmud v chederu, tedy u jednoho soukromého učitele v místnosti u něj doma, kde musela coby dívka sedět jenom po straně, protože sezení kolem stolu uprostřed bylo vyhrazeno chlapcům.

Kvůli horšící se finanční situaci se její rodina přestěhovala v roce 1934 do města Plock ve středním Polsku, asi 94 kilometrů severně od Lodže, a čtrnáctiletá Różka začala z vlastního rozhodnutí pracovat, aby pomohla s rozpočtem domácnosti. Její vzdělávání se tak omezilo jen na návštěvy večerních kurzů a na četbu knížek.

Jedna z nich, Autoemancipace autora Leona Pinskera, ji dovedla až k sionistickému levicově orientovanému mládežnickému hnutí ha-Šomer ha-ca'ir, v němž se stala instruktorkou a členkou vedení. Právě kvůli této organizace se dostala brzy do konfliktu s tradičním způsobem života doma. O největším židovském svátku a nejsvětějším dnu židovského roku Jom kipur totiž vyrazila s kamarády na výlet (byť přitom dodržovala půst).

Začala válka

Když vypukla válka a Němci obsadili Plock, stala se Różka svědkem ponižování Židů a násilností na nich páchaných, což v ní vyvolalo touhu postavit se na odpor. Brzy na to oznámila rodičům, že odchází a dává se do služeb svého hnutí. V listopadu 1939 se ve Varšavě spojila s další mládežnicí Tosií Altmanovou, která ji poslala do Vilniusu, kde se členové organizace shromažďovali.

Ve Vilniusu nastoupila do továrny na výrobu kartáčů, kde spolu s dalšími členkami hnutí oplachovala prasečí štětiny, a po večerech si ve večerní střední škole zlepšovala znalosti jidiš a židovské kultury. Bohužel ji zde ale zastihly i smutné zprávy; dozvěděla se, že její otec zemřel a zbytek rodiny že Němci deportovali do ghetta ve městě Piotrków Trybunalski, nacházejícího se v Lodžském vojvodství zhruba 45 kilometrů od Lodže.

Po připojení Litvy a s ní i Vilniusu k Sovětskému svazu v červenci 1940 přešlo židovské hnutí do ilegality. Necelý rok na to, 22. června 1941, Němci Sovětský svaz bez vyhlášení války přepadli a Vilnius obsadili po prvních dvou dnech bojů, 24. června 1941. Korczaková chtěla s ostatními členy organizace uprchnout na východ a přidat se k Rudé armádě, ale Němci je předešli. A v souladu se zrůdnou politikou nacistického režimu se rozhodli všechny litevské Židy pobít.

Hned během července 1941 shromáždilo esesácké protižidovské komando Einsatzkommando 9 za pomoci litevských kolaborantů zhruba pět tisíc židovských mužů, které Němci odvedli do železniční stanice Ponary (asi 12 kilometrů od Vilniusu, dnes je tato oblast jeho předměstím), a tam je povraždili.

Ponary zvolili jako místo tohoto zločinu proto, že mohli využít zdejší jámy určené pro skladování ropy jako masové hroby. Vraždění v Ponarech trvalo až do roku 1944 a vyžádalo si na sto tisíc lidských obětí, zejména Židů, ale také Poláků a Rusů.

Odbojářkou v ghettu

V září byla ve Vilniusu zřízena dvě ghetta pro zbývajících 28 tisíc Židů, jimž se masakr zatím vyhnul. Druhé z těchto ghett však bylo od začátku koncipováno jako vyhlazovací a lidé v něm byli nacistickou správou označováni za „nadbytečnou populaci“. Zprávy o vraždění však do ghetta přece jen prosákly a členové podzemního hnutí, jehož byla Różka členkou, začali hledat řešení.

V předvečer Silvestra 1941 se sešli v ghettu na tajné schůzce, kde židovský básník a budoucí partyzánský vůdce Aba Kovner přečetl provolání, v němž stála mimo jiné následující slova: „Hitler plánuje zabít všechny evropské Židy… Dovolte nám nejít jako ovce na porážku.“

O tři týdny později, 21. ledna 1942, vznikla židovská bojová organizace Fareynegte Partizaner Organizatsye (Organizace spojených partyzánů – FPO). Korczaková, která pracovala v knihovně ghetta, byla její aktivní členkou od samého začátku, mimo jiné pečovala o židovské sirotky.

V noci z 15. na 16. července 1943 se jí podařilo spolu s další členkou podzemí Vitkou Kempnerovou odvážnou akcí dočasně zachránit velitele FPO, komunistu Jišaka Wittenberga. Ten se v ghettu ukrýval před zatčením, ale německá policie se o něm dozvěděla a šéf Judenratu (židovské administrativní „samosprávy“ ghetta, jednající podle německých direktiv) jí vyšel vstříc: Wittenberga vylákal a nechal zatknout.

Kempnerová s Korczakovou vzbouřily mladé členy FPO, a ti Jišaka osvobodili, bohužel ne nadlouho. Wittenberg nechtěl riskovat odvetný masakr a Němcům se vzdal. Brzy na to byl nalezen mrtev, přičemž se dodnes spekuluje, zda se otrávil sám, nebo mu byl jed podstrčen někým z Judenratu.

Do boje

Protože se stále zřetelněji ukazovalo, že život v ghettu neskýtá naději, začali členové podzemního hnutí utíkat kanalizačními stokami do okolních lesů. Korczaková uprchla touto cestou jako jedna z posledních, v září 1943.

V lese se pak stala členkou organizované židovské partyzánské brigády pod velením již zmíněného Aby Kovnera. Její starostí bylo obstarávat a rozdělovat proviant a také vést polní prádelnu. To jí ale úplně nestačilo, takže horovalo za právo žen účastnit se přímo bojových akcí. A nakonec byla úspěšná.

„Pamatuji si, že když mě s jednou kamarádkou vybrali do první akce, měly jsme pocit, že celý osud ženského pohlaví závisí na nás. Jestli splníme úkol, který nám svěřili, vydláždíme tím cestu dalším dívkám,“ vzpomínala po válce.

Dne 13. července 1944 byl Vilnius osvobozen a Różka se spolu s Vitkou Kempnerovou, Abou Kovnerem a několika stovkami dalších přeživších vrátili do jeho ulic. Tam zjistili, že ghetto bylo úplně zničeno. Začali proto organizovat zbývající Židy a uprchlíky a vyřizovat jim dokumentaci pro možnost odchodu do Palestiny.

Na svobodě

Różčiným úkolem bylo najít vhodnou cestu do rumunských a černomořských přístavů, odkud byly vypravovány imigrantské lodě k palestinským břehům. V roce 1945 vydala svědeckou knihu Plameny v popelu a začala žít v jednom z židovských kibuců.

„Drobná mladá žena s jemnými rysy a skromným úsměvem hrajícím v koutcích úst, která tichým, tlumeným tónem mluvila jidiš,“ popisuje ji dobové svědectví, zachycené židovskou historičkou Neimou Barzelovou.

V roce 1947 se v kibucu provdala za Avi Marlu a měla s ním tři děti. Do konce života působila v kibucu jako pedagožka a veřejně činná osobnost. Zemřela na rakovinu 5. března 1988.