Na počátku ale Igor Pedin, bývalý lodní kuchař, nemohl nic z toho vědět. V rozhovoru pro deník The Guardian přiznává, že plán být neviditelný mu úplně nevyšel. Jeho výkon byl ale opravdu mimořádný a když dorazil do cíle, dojetím mu vyhrkly slzy. "Měl jsem velké štěstí," dodává.

Zničené ulice. Tak to vypadá v mnohých městech na Ukrajině po ruské okupaci.
Požádali je o cigarety, pak je zabili. Řádění ruských vojáků zachytily kamery

Pedinovo definitivní rozhodnutí opustit Mariupol padlo 20. dubna, když ruští vojáci dorazili do jeho části města, pročesávali domy a podle jeho slov stříleli podle libosti. Nezbývalo mu mnoho důvodů, proč zůstat. Jídla a vody bylo málo a na ulicích se hromadili mrtví. Ukrajinský důchodce si pečlivě sbalil batoh, zvážil ho a původní sedmdesátikilogramovou váhu snížil na padesát. Čekal ho první úkol - překonat pět kilometrů na okraj města. V jeho splnění příliš nevěřil.

Domov opustil ráno 23. dubna a trvalo mu dvě hodiny, než se přes krátery, pokroucenou ocel a nevybuchlou munici dopotácel do severní čtvrti, kde byla poházena mrtvá těla, a dále k nákupnímu centru. U něj ruští vojáci rozdávali jídlo a vodu na konci dlouhých front zoufalých lidí. Prokradl se davem, přitom se vyhýbal očnímu kontaktu s Rusy a kráčel dál po silnici. „Vypadal jsem pro ně jako tulák. Byl jsem špinavý a pokrytý od prachu. Vyšel jsem z města po dálnici a nahoře jsem se otočil. Ohlédl jsem se dolů na Mariupol a utvrdil jsem se, že to bylo správné rozhodnutí. Rozloučil jsem se a šel dál,“ vypráví.

Setkání s Čečenci

Jeho dalším cílem bylo dvacet kilometrů vzdálené město Nikolske. Než došel k prvním obydlím, setmělo se a byla velká zima. „Před domem jsem uviděl muže. Rusové mu zabili syna, a tak se chtěl se mnou napít,“ říká Igor. Sám přestal pít před patnácti lety, ale nemohl odmítnout. Dal si dva panáky vodky, zatímco jeho společník láhev vyprázdnil. „Sdělil mi, že šrapnel jeho šestnáctiletému synovi utrhl hlavu. Několik týdnů ho hledal v Mariupolu. Našel hrob a ruští vojáci mu řekli, že pokud chce tělo, musí ho vykopat vlastníma rukama. Svěřil se mi, že se chce zabít,“ vypráví smutný příběh cizího muže.

Další den šel jedinou možnou cestou směrem na Záporoží, jež vedla přes město. „Když jsem vyšel z městečka Nikolske, bylo tam kontrolní stanoviště s Čečenci. Viděli mě a dva z nich šli proti mně,“ popisuje své setkání s nepřátelskými vojáky. Ti po něm chtěli vědět odkud a kam jde. Jelikož neprošel filtračním táborem, Rusové jej naložili do mikrobusu a odvezli zpátky do Nikolske. „Přijeli jsme k dvoupatrové budově městského úřadu, kterou obehnali ocelovým plotem. V areálu čekalo asi čtyřicet lidí, ale dodávka jela až ke vchodu do budovy,“ vzpomínal muž pro The Guardian.

Pedin nechal venku tašku i přivázanou fenku Žu-Žu, než ho odvedli do druhého patra. „Ruský důstojník sedící před stolem se mě zeptal, kam jdu. Zalhal jsem mu, že mám žaludeční vředy a potřebuji se dostat do Záporoží, protože jsem si zaplatil léčbu,“ vzpomíná a dodává: „Řekli mi, abych si sundal svršky, a hledali tetování. Na rameni jsem měl modřinu a obvinili mě, že jsem měl pušku. Vyhrožovali mi, že mě zmlátí, ale naštěstí mě odvedli do jiné místnosti, kde byly čtyři vojačky s počítači, naskenovaly mi otisky prstů, postavily mě ke zdi a vyfotily.“ Pak dostal dokument od takzvaného ministerstva vnitra samozvané Doněcké lidové republiky.

Záběry z ukrajinského města Charkov po masivním útoku Ruska.
Rusové použili na Ukrajině zakázané rakety, dokládat to mají další děsivé důkazy

Mohl odejít. Vydal se znovu se svým psem a taškou ke kontrolnímu stanovišti. „Čečenci mi sdělili, že seženou další auto, které mě odveze do vesnice v Rozivce. Byl jsem tam dvě hodiny. Nudili se, povídali si se mnou a dávali mi cigarety. Žádný z řidičů mě nechtěl vzít, tak jsem jim oznámil, že půjdu prostě pěšky. Jeden řekl: 'Ne, tohle je moje autorita' a ukázal na pistoli,“ říká. Po hodině zastavil černý minivan a vojáci požadovali, aby řidič, který cestoval s manželkou a dvěma dcerami, Pedina odvezl. Nikdo neprotestoval. Cestou si všiml, že na polích kopou velké bagry jámy a opodál stály kříže. Igor si je jistý, že to byly masové hroby.

Nebezpečná překážka

Po příjezdu do Rozivky snadno prošel dalším kontrolním stanovištěm a vydal se do vesnice Veržyna. Jelikož už byla „tma jako v pytli“, oslepily ho baterky šesti vojáků, kteří ho nejdřív prohledali a poté mu přikázali, aby je následoval. Společně vešli do kulturního domu, jež sloužil jako velitelství. Dali mu hovězí konzervu a polévku a umístili ho do malé místnosti, která měla v rohu ocelovou postel. Řekli mu, že pokud odejde dříve než ráno, bude zastřelen. Následující den ho ale pustili.

Ráno se proplížil kolem spících vojáků a při odchodu kývl na jednoho z nich, který měl hlídku. Toho dne šel čtrnáct hodin a večer dorazil na další kontrolní stanoviště, kde ho znovu prohledali. Vojáci ho nasměrovali k malému opuštěnému domku, kde mohl přespat. V šest hodin ráno opět odešel.

Vyčerpaného Pedina ale největší překážka teprve čekala. Silniční most, přes který potřeboval přejít, byl zničený a zůstala po něm třicetimetrová propast nad železniční tratí. Kovová konstrukce mostu však byla stále na svém místě, se dvěma nosníky. Pedin uvázal psa s brašnou a vyzkoušel přejezd. Dalo se to zvládnout. Nejdříve přešel s taškou a pak se vrátil pro psa, který šel po trámu a Pedin ho držel za vodítko. Úspěšně to zvládli.

Rusové na dalším kontrolním stanovišti chtěli vědět, jak se mu podařilo přejít most. Pedinův příběh byl přesně tím druhem rozptýlení, které znudění vojáci potřebovali. Shromáždilo se jich kolem něj pět, aby si vyslechli jeho dobrodružství a odvážné činy na mostě. Nevěřícně hledící muži mu dali cigarety.

Bezpečí na dosah

Po silnici do Záporoží mu ale zakázali pokračovat, a tak se vydal do města Tokmak přes dva velké kopce. „Pes prostě nemohl dál. Musel jsem to nejdřív vyšlapat s batohem a pak se pro něj vrátit a vynést ho nahoru. Říkal jsem mu, že oba zemřeme, pokud nepůjde po svých,“ vypráví.

V další vesnici uviděl v okně nějakého muže. Dal mu cigarety a ten mu za to pověděl, jak se může dostat do Záporoží přes pašeráckou stezku. Udělal, co mu poradil. Ale za přehradou byla křižovatka bez značení, kudy cesty vedou. Pedin měl opět štěstí. „Objevil se náklaďák. Když jsem na něj zavolal a řekl řidiči, že jsem z Mariupolu, dveře se otevřely. Jeli jsme dvě hodiny. Za celou cestu nepadlo ani slovo. Na posledním ruském kontrolním stanovišti nás pustili dál bez problémů,“ popisuje poslední kilometry své pouti do bezpečí britskému deníku The Guardian.

Unikátní záběry z bunkru pod Azovstalem: zraněný voják
Snímky z bunkru pod Azovstalem děsí: Vojáci přišli o končetiny, přežívají ve tmě

Pedin před sebou uviděl ukrajinskou vlajku, kde vojáci zkontrolovali mužům doklady a pustili je. „Řidič mě vysadil v centru Záporoží. Sice si se mnou vůbec nepovídal, ale dal mi tisíc hřiven (zhruba osm set korun, pozn. red.),“ říká.

Samotář se svým psem vešel do stanu plného dobrovolníků. Jedna žena se ho zeptala, zda nepotřebuje pomoc. Zmlkl a pak řekl, že ano. „Paní se zeptala: ‘Odkud jsem přišel?’ a já ji odpověděl, že z Mariupolu,“ vzpomíná s úsměvem a dodává: „Vykřikla na všechny, ‘Tenhle člověk přišel pěšky z Mariupolu!’ Všichni se zastavili. Myslím, že to byla chvíle mé slávy."