Kliknutím zvětšítePearl Harbor byl pro Američany nevídaným šokem. Když japonské letectvo nečekaně v prosinci 1941 zaútočilo na havajskou základnu, při náletu zabilo více než 2400 mužů a potopilo nebo vážně poškodilo několik významných plavidel americké tichomořské flotily, znamenalo to pro Američany něco ještě mnohem horšího, než vstup do druhé světové války. Najednou byli napadeni na svém vlastním území, v místě, kde se cítili bezpečně. A morálka národa byla na dně.
Vojenskému i politickému velení Spojených států amerických bylo jasné, že i když je nutné soustředit vojenskou sílu na boj s japonskými vojsky v Pacifiku, Američané nutně potřebují vzpruhu. Ideálně v podobě odvetného úderu na přímo na japonské území. Onou vymodlenou pomstou za Pearl Harbor se nakonec stala akce, která je dnes známá pod názvem Doolitlův nálet. Došlo k němu přesně před 80 lety, 18. dubna 1942.
Škody, které akce na japonském území způsobila, byly v porovnání s pozdějšími nálety minimální. Sám Jimmy Doolitle, který celý odvetný letecký útok naplánoval a vedl, se po jeho skončení obával, že bude v Americe postaven za neúspěch před vojenský soud. Nemohl se však mýlit více. Po návratu domů na něj čekalo vyznamenání a jeho akce se ve skutečnosti stala jednou z klíčových událostí války v Pacifiku a zásadní měrou přispěla k pozdější nejdrtivější porážce Japonska v dějinách země – debaklu, který ostrovní asijský stát utrpěl ve střetu s USA u Midway.
Doolitlův nálet patří mezi nejslavnější americké vojenské akce druhé světové války, a jako takový dostal prostor i v nejznámějších válečných velkofilmech – třeba snímku Pearl Harbor z roku 2001 či Bitva o Midway z roku 2019. Jenže co je už méně známé, tento hrdinský útok také stál životy čtvrt milionu nevinných Číňanů, kteří se stali terčem japonské pomsty.
Dokázat nemožné
Jak uvádí web Bílého domu, sám tehdejší americký prezident Franklin Delano Roosevelt si v týdnech po útoku na Pearl Harbor přál, aby Američané jako odvetu zaútočili přímo na japonské území. Myšlenka to sice byla logická, na stole ale ležela poměrně podstatná otázka – je něco takového vůbec možné? Až do té doby se totiž nepředpokládalo, že by americké letectvo bylo schopno útočit na cíle přímo na japonských ostrovech.
Podobnou možnost si vůbec nepřipouštěli Japonci, kteří se na svém území mohli cítit v bezpečí, ale ani sami Američané, kterým to naopak způsobovalo vrásky na čele. Jenže slovo „nemožné“ v danou chvíli všichni vojenští velitelé museli vypustit ze svých slovníků.
A brzy se opravdu ukázalo, že Tokio vůbec nemusí být tak nereálným cílem, jak se na první pohled zdálo. „V lednu 1942 se na admirála Ernesta Kinga obrátil důstojník námořnictva Francis S. Low s nápadem, že by bombardéry amerického letectva mohly startovat z paluby letadlové lodi, která by se na dostatečnou vzdálenost přiblížila k Japonsku. Kingův štáb informoval velitele vzdušných sil Henryho Arnolda a s jeho souhlasem začaly společně námořnictvo a letectvo celý nápad rozvíjet,“ píše encyklopedie Britannica.
Velitel Arnold detailním naplánováním akce pověřil zkušeného pilota a instruktora, v té době plukovníka, Jamese „Jimmyho“ Doolitla. Vsadil na správného koně. Doolitle dal brzy plánu konkrétní obrysy. Tým pod vedením Doolitla a autora nápadu Lowa po důsledném výzkumu určil, že pro vykonání mise budou nejvhodnější upravené bombardéry B-25B Mitchell. Hlavním kritériem bylo, aby stroje dokázaly vzlétnout z letadlové lodě. „Proveditelnost celého plánu prokázali Doolitle a Low 3. února 1942, když nechali odstartovat dva bombardéry B-25 Mitchell z paluby letadlové lodi USS Hornet, která se nacházela na moři u pobřeží Norfolku ve Virginii,“ uvádí encyklopedie Britannica.
Vykuchaná letadla
Ani v tuto chvíli ale ještě nebylo vyhráno. Letouny musely projít speciálními úpravami. Problémem byla zejména jejich váha a nutnost natankování dostatečného množství paliva. Pro účely mise tak musely být doslova vykuchané. „Aby mohly nést alespoň potřebné bomby k útoku, B-25 přišly o většinu své běžné výzbroje,“ konstatuje web Live Science. Původní plány – že by se letouny po shození náloží vrátily na letadlovou loď – se ukázaly být nereálnými, a tak bylo rozhodnuto, že po útoku doletí stroje pouze na čínské území. I tak ale potřebovaly spoustu paliva.
Další výzvou byl výběr letců. U této mise záleželo na každém detailu. A s ohledem na to si Doolitle, který se rozhodl, že sám poletí, zvolil i ostatní piloty. Potřeboval vybrat nejlepší z nejlepších. „Na misi bylo připraveno celkem 24 letounů. Rozhodnutí posádek letadel o účasti na akci bylo dobrovolné, protože byla označena za „extrémně nebezpečnou“ a „vyžadovala vysoký stupeň dovedností“. Intenzivní výcvik posádek začal počátkem března 1942. Zaměřoval se mimo jiné na létání v noci a navigaci, a také na přiblížení se k cílům bombardování v malých výškách,“ zmiňuje server Naval History and Heritage Command.
Bůh vám žehnej
Po měsíci výcviku Doolitle pro misi určil šestnáct posádek. „Prvního dubna 1942 se nalodily na letadlovou loď USS Hornet u San Francisca. Jejich B-25 byly umístěny na palubu, protože se do lodního hangáru nevešly. Tehdy Doolitle letcům poprvé otevřeně řekl, že se již zanedlouho pokusí zaútočit na Japonsko. A zeptal se, zda chce někdo z mise raději odstoupit. Neudělal to nikdo. O dva dny později loď vyplula,“ uvádí web Live Science. Odvážný americký plán se dal do pohybu.
Jenže japonské námořnictvo nebylo na útok tak nepřipraveno, jak Američané čekali. USS Hornet v doprovodu dalších křižníků a torpédoborců a stejně tak další letadlové lodi, byla 18. dubna brzy ráno spatřena japonským plavidlem 23 Nitro Maru. „Přestože loď USS Nashville rychle japonské průzkumné plavidlo potopila, radisté na USS Hornetu zachytili, že Japonci ještě před potopením stihli vyslat nouzovou zprávu o přítomnosti amerických plavidel,“ uvádí encyklopedie Britannica.
Velitel operace Doolitle i velitel skupiny amerických lodí, admirál William F. Halsey, byli touto nečekanou situací postaveni před náročné rozhodování. Původní domluva mezi letectvem a námořnictvem totiž zněla, že USS Hornet dopraví bombardéry na 600 až 400 mil od japonského území, čímž mělo být podle Doolitlových výpočtů zaručeno, aby letouny úspěšně vykonaly nálet i bezpečně přistály.
Jenže ve chvíli odhalení japonským námořnictvem byl USS Hornet ještě o celých dvě stě mil dále. Piloti by tak museli zvládnout vzdálenost 1050 kilometrů. Celý plán dostal zásadní trhlinu. Halsey odmítl riskovat bezpečnost lodí, a nařídil okamžitý start letounů. „Odstartujte letouny. Veliteli Doolitlovi hodně štěstí a Bůh vám žehnej,“ odvysílal Halsey rozkaz.
Modlitby k nebi byly na místě, s takovým místem startu letcům nikdo nemohl zaručit, kam vlastně budou schopni po vykonání náletu doletět. Vypadalo to na misi bez návratu.
Klíčový útok
Navzdory komplikaci s místem startu ale překvapivě vše ostatní šlo jako po másle. Měsíce příprav se vyplatily. V 8.20 hodin ráno vzlétl z paluby USS Hornetu jako první Doolitlův stroj, a do hodiny bylo ve vzduchu i všech zbývajících patnáct strojů B-25. Nad japonským územím odvedly všechny posádky excelentní výkon. „Nasazení bombardérů Japonce skutečně zaskočilo. Doolitlova skupina bombardérů zasáhla plánované cíle v Tokiu, Jokosuce, Jokohamě, i dalších městech, aniž by je čekal jakýkoliv větší odpor japonského letectva,“ píše web Naval History and Heritage Command.
„Obětí“ náletu se staly továrny či vojenské objekty, ale také několik obytných čtvrtí. Spojené státy se konečně alespoň částečně pomstily za Pearl Harbor.
Posádky letounů se ale ještě radovat nemohly. Po shození náloží je čekalo přistání, a s palivem docházejícím kvůli dřívějšímu startu rychleji, než by bylo milé, to byl boj o každý další kilometr. Blížil se večer, viditelnost byla mizerná, a vše ještě zkomplikovalo špatné počasí.
I v tomto případě ale nakonec stály zkušenosti pilotů a štěstěna na Doolitlově straně. Patnáctka ze šestnácti letounů nouzově přistála v Číně, jeden v Sovětském svazu, kde pak byla posádka více než rok zadržovaná. Stroje sice byly zničené, z osmi desítek mužů jich ale bylo nezvěstných pouze deset. „Později se ukázalo, že tři zemřeli přímo při nouzových přistáních. Ostatní byli zajati japonskou armádou. Pokusy o výměnu byly neúspěšné, čtyři muži byli v japonském zajetí až do konce války, zbylí byli popraveni,“ píše encyklopedie Britannica.
Všichni ostatní se do několika dnů díky pomoci čínských obyvatel shledali, a v USA už na ně čekalo vyznamenání. Jejich husarský kousek předčil všechna očekávání. „Byť se materiální škody, které nálet v Japonsku způsobil, ukázaly jako minimální, efekt útoku na Tokio byl po psychologické stránce enormní,“ podotýká web Naval History and Heritage Command.
Na americké straně útok na Japonsko extrémně pozvedl náladu a vyvolal optimismus. Na japonské straně naopak zavládl strach. „Pro Japonce to byl šok,“ shrnuje web Live Science.
V konečném důsledku také Doolitlův nálet způsobil, že Japonsko učinilo kroky, které vedly k jeho největší porážce ve válce v Pacifiku – bitvě u Midway.
Čtvrt milionu mrtvých Číňanů
Jenže Doolitlův nálet měl ještě jeden nezamýšlený efekt – tentokrát mnohem tragičtější. Podle všeho totiž útok nepřímo připravil o životy stovky tisíců Číňanů.
Doolitlovi letci totiž kvůli nedostatku paliva přistáli po útoku v části Číny, která byla okupována Japonci. Do bezpečí se dostali díky obětavosti čínských vesničanů nebo členů protijaponských odbojových skupin. A to Japonsko nemohlo místním lidem odpustit. „Obětavost Číňanů v pomoci Američanům spustila hrůznou japonskou odvetu, která si vyžádala čtvrt milionu čínských životů,“ uvádí web Smithsonian Magazine.
Nejdříve se Japonci snažili vystopovat americké letce, když ti ale po několika dnech unikli, rozhodlo se císařství pomstít lidem ve vesnicích a městech, kudy posádky amerických bombardérů prošly. Nejkrutější část pomsty začala v červnu 1942. Japonské jednotky obklíčily města i vesnice. „Zastřelili všechny muže, ženy, děti, i dobytek. Zastřelili cokoliv, co se jen pohnulo. Ještě před tím znásilnili každou ženu ve věku od 10 do 65 let. A předtím, než celou vesnici vypálili, ji ještě vyrabovali. Mrtvé nepohřbili. Nechali je ležet na silnicích vedle zabitých krav,“ popsal děsivé scény misionář působící v té době v Číně, otec Wendelin Dunker, v nepublikovaném rukopisu, který získal Smithsonian Magazine.
Nejhůře dopadli lidé, o kterých Japonci zjistili, že přímo pomohli Doolitlovým letcům. „Ti byli před smrtí krutě mučeni. V Nančengu vojáci donutili skupinu partyzánů, kteří poskytli letcům jídlo, aby snědli vlastní výkaly. A pak je seřadili do zástupu, na kterém si vyzkoušeli, kolika lidmi najednou dokáže proletět kulka. Ma Eng-lina, muže, který ve svém domě pečoval o zraněného pilota Harolda Watsona, zabalili do deky, přivázali ho k židli, a polili petrolejem. Pak donutili jeho manželku, aby ho zapálila,“ popisuje hrůzy Smithsonian Magazine.
Lidi, které ve vytyčeném území japonské jednotky nezastřelily, později otrávily tak, že do zdrojů pitné vody a řek nasypaly chemikálie, které místní obyvatele postupně zabily.
Jak upozorňuje Smithsonian Magazine, krutá japonská pomsta na Číňanech zůstávala v Americe celá desetiletí přehlížena. Na povrch vyplula až před několika lety.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
