Výbuch pětačtyřicetileté Oleně Viterové nevzal jenom nohu. Sebral jí i čtrnáctiletého syna Ivana, který si plánoval kariéru hudebníka. Otec ho musel pochovat pod růžovým keřem v zahradě. Do provizorního hrobu položil i jeho kamaráda, který výbuch také nepřežil.

„Jak mám bez něj žít? Zůstane v mém srdci napořád, jako ta střepina v jeho těle, která ho zabila,“ svěřila se Olena reportérovi z agentury AP. Když je sama, nedokáže zadržet příval hořkých slz. Ztracená noha je to nejmenší, co ji trápí, svěřila se britskému novináři.

Váleční uprchlíci z Irpině.
Zabil mi manžela, pak mě znásilnil. Ukrajinky začaly sdílet děsivá svědectví

Rusové na vesnici Rozvazhiv u Kyjeva zaútočili 14. března. Kromě Ivana zemřeli další čtyři lidé. Olena je jednou z dvaceti zraněných. „Nejprve jsem nechápala, proč mě Bůh nechal naživu,“ přemítala a lámal se jí při tom hlas. Když se dozvěděla o smrti syna, úpěnlivě prosila souseda, aby přinesl pušku a ukončil její utrpení. Uklidnila se až po naléhání manžela, že bez ní nedokáže žít.

Nyní si zvyká na bolest v srdci po ztrátě milovaného dítěte i na bolest po amputaci. A na neúplné tělo „Stále se nedokážu přijmout taková, jaká teď jsem. Milovala jsem tanec, sport. Teď nevím. Musím se toho hodně nového naučit,“ sdělila a po chvíli dodala, že si neumí ani představit, jaké to bude chodit s protézou.

Viterová se upíná k myšlence, že důvodem, proč zůstala naživu, je, aby ještě něco vykonala a někomu pomohla. „V tuto chvíli netuším co, ale budu hledat. Musím se naučit znovu žít. Jak? To zatím nevím,“ řekla pro agenturu AP a otřela si uplakané oči.

Dcera v tratolišti krve

Život se poté, co ruský prezident Vladimir Putin vydal rozklaz k invazi na Ukrajinu, zničehonic změnil i jedenáctileté Janě Stěpaněnkové. Stalo se to 8. dubna, když s matkou Natašou a bratrem dvojčetem Jarikem jeli do města Kramatorsk, kde chtěli nastoupit do evakuačního vlaku. Když dorazili na nádraží, Jarik hlídal v nádražní budově kufry. Jana s matkou se vydaly ven koupit čaj.

Škola v ukrajinské vesnici Buzova
Výhružky, únosy učitelů. Tak vypadá rusifikace školství na Ukrajině, tvrdí úřady

A pak na ulici dopadla raketa. Janu i matku odhodila. Starší Stěpaněnková se po explozi nedokázala postavit a zběsile se rozhlížela, aby našla dceru. Uviděla ji jen kousek od sebe. Cáry legín jí visely přes místa, kde mívala chodidla. „Maminko, já umírám,“ plakala dívka. Pod ní se rychle zvětšovala kaluž krve. 

Zranění bylo masivní. Děvčátko přišlo o jednu nohu přímo v kotníku a druhou v polovině holeně. Maminka ztratila jednu nohu pod kolenem. Jarik vyvázl bez zranění, a protože je momentálně jediný přítomný muž v rodině, pobíhá po nemocnici a stará se o svou matku a sestru, co mu jen síly stačí.

Matka Stěpaněnková velmi těžce nese, že své dceři nemůže pomoci jinak než jen slovy povzbuzení. Postel má hned vedle ní. „Občas mi přijde, že se to nestalo nám,“ svěřila se reportérům agentury AP mezi tlumenými vzlyky.

Jana je i navzdory hrůzným událostem plná energie a svou ztrátu nese hrdinně. Sice se jí stýská po tatínkovi a kamarádech, ale chápe, že na ně bude muset chvíli počkat. „Opravdu moc už chci běhat,“ řekla novinářům. Prý se nemůže dočkat až dostane protézy.

Mysleli, že je špeh

Alexandra Horochivského, kterému říkají Saša, netrápí jen bolest, ale i vztek. Obličej se mu stahuje do bolestivé grimasy, když si tře pahýl levého stehna, kde měl ještě před nedávnem zdravou nohu. Dva týdny po zranění mu ji museli doktoři 4. dubna amputovat.

Horochivského do stehna střelil ukrajinský voják, který si ho spletl s ruským špehem. Fotil si totiž rozbombardované domy v rodném městě Bobrovycja poté, co vylezl z krytu.

Do nemocnice se dostal až po 90 minutách výslechu na policii. Protože byla nemocnice přeplněná, poslali ho po dvou týdnech do Kyjeva, kde lékařům nezbylo nic jiného, než mu nohu amputovat. Pokud by to neudělali, nepřežil by.

Ruská armádní vozidla v Mariupolu
Symbolická písmena? Z a V nemají žádný zvláštní význam, tvrdí ruské ministerstvo

Osmatřicetiletý aktivní tenisový hráč se o amputaci dozvěděl až poté, co se probudil z narkózy. „Jak to mohli udělat bez mého souhlasu?“ byl vzteky bez sebe. Moc si toho z okamžiků po operaci nepamatuje kvůli práškům a bolesti. „Byl jsem ale hodně sprostý,“ vzpomínal.

Zraněný muž se nyní potýká nejen s fyzickou bolestí, ale i s tou psychickou. Otázka, jestli bude ještě chodit, sportovat či cestovat mu první týden doslova nedala spát. Nejvíce ho tížilo, jak se to stalo. „Bylo by něco jiného, kdybych se zranil v boji. Toto je ale velmi těžké. Nemá však smysl zbytečně zůstávat v černých myšlenkách, protože už s tím stejně nic neudělám,“ dodal. S pomocí psychologa nyní hledá cestu, jak v životě dál.

Už toho měla dost a šla se projít

Ve sklepě, kde se Nasťa Kuziková schovávala společně s dalšími 120 lidmi, už tři dny nešla elektřina. Tmy už měla plné zuby. Proto se rozhodla vyrazit ven a dojít se podívat do bratrova domu, který stál jen nedaleko.

Při cestě zpátky za sebou jednadvacetiletá žena uslyšela zvuk, který nejspíš nikdy nezapomene. „Tsč, tsč, tsč.“ Okamžitě vzala nohy na ramena. Bohužel nebyla dostatečně rychlá. Výbuch ji odhodil na zem a vše kolem ní zčernalo. Z bezvědomí se pobírala vždy jen na chvíli. Při jednom z procitnutí zaregistrovala bratra, který ji uklidňoval, že bude vše v pořádku. V pořádku však nebylo nic.

Ruský armádní seržant Vadim Šišimarin
Jsem vinen. Ruský voják obžalovaný ze zabití civilisty se u soudu přiznal

Nohu se už lékařům zachránit nepodařilo. Amputovali ji těsně pod kolenem. Druhou měla sice několikrát zlomenou, ale u ní tak daleko chirurgové naštěstí zacházet nemuseli.

Kuziková aktuálně podstupuje bolestivou terapii. „Přijímám to takové, jaké to je,“ reagovala. Přes veselou tvář jí ale přeletěl najednou stín smutku. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. „Nikdy jsem si nemyslela, že by se něco takového stalo právě mně. Ale protože už se to stalo, co můžu dělat?“ otírala si uslzené tváře. Na pozitivním přístupu k životu se jí ale nepracuje snadno.

Protože mladá žena mluví plynule německy, převezli ji do Lipska, kde nyní pokračuje v rehabilitacích. „Vždycky jsem chtěla studovat v Německu. Tohle sice není způsob, jak jsem si to představovala, ale vytěžím z toho vše, co budu moct,“ zadoufala pro reportéra americké agentury AP.

Trpěl nočními můrami a halucinacemi

Lydia Gladunová ztratila se svým dvaadvacetiletým synem Antonem kontakt na celé tři týdny. Mladý muž byl v prvních liniích východní Ukrajiny jako vojenský medik. O synovi se dozvěděla až náhodně přes Facebook, když narazila na příspěvek zdravotní sestry z charkovské nemocnice, která hledala příbuzné Antona Gladuna.

Matka okamžitě sestru kontaktovala a snažila se o synovi získat jakékoliv informace. Těch ovšem dostala poskromnu. Když se Anton uzdravil natolik, aby mohl zavolat domů, požádal ji, aby mu do nemocnice dovezla oblečení. „Zmínil i žabky, ale potom se opravil, že je už vlastně potřebovat nebude,“ popisovala telefonát Gladunová. Tehdy si poprvé uvědomila vážnost jeho zranění.

Po sociálních sítích se šíří opět nová lež, na snímku prý hajlují manželky bojovníků praporu Azov, včetně ženy jeho velitele. Ve skutečnosti jde o někoho úplně jiného
Na internetu se šíří další lež: Snímek hajlujících dívek není z Ukrajiny

Anton je přesvědčen, že jeho ustupující jednotku 27. března zasáhla tříštivá střela dum-dum. Přišel o obě nohy a levou ruku. K vědomí se probral až po několika dnech v kómatu. „Když jsem se probudil, usmíval jsem se, jako kdyby bylo vše v pořádku. Nejdůležitější bylo, že jsem to přežil,“ vzpomínal na své první myšlenky.

Kvůli šoku a prodělanému traumatu ovšem trpěl nočními můrami a halucinacemi. S pomocí psychologa se povedlo halucinace zklidnit, a dokonce i tíživé sny ho přestaly pronásledovat. Teď se mu pro změnu nezdá vůbec o ničem.

Mladý muž ale neztrácí naději a těší se, až dostane protézy a bude zase chodit. Svěřil se, že by chtěl studovat informační technologie. Podle všeho, jak sám řekl, jeho kariéra v armádě skončila a proto je čas na nový cíl. „Kdybych byl smutný a brečel tady, bylo by to všechno akorát horší,“ dodal smířeně.