Když se bezprostředně po básníkově smrti, tedy po 17. únoru 1958, začala Opava intenzivně ucházet o to, aby byl Petr Bezruč pochován právě na její půdě, jistě jen málokdo si uvědomoval, jaký závazek tím na sebe jeho rodiště jednou provždy bere. Umělecké poselství světově proslulého slezského barda totiž nelze ohraničit žádnými časovými dimenzemi.

A nic na tom nemění ani zásadní společenské proměny, k nimž za půl století od Bezručova skonu došlo. V novém století, které současně zahájilo nové tisíciletí, máme znovu důvod se k Bezručově poezii vracet, myslet na ni a chápat ji jako velký tvůrčí čin. Byl u nás zkrátka již na přelomu 19. a 20. věku básník, co jiné měl oči.

Bez růžových brýlí viděl Opavici, slyšel třesk číší v Praze i v Místku podle Ostravice, s bezejmenným steskem chodil brněnským krajem, poznal tvrdý úděl lidí pod Beskydy a vdechoval Podyjí a Hanou, aby v jeseni pozdní žití svého nalezl v Brance, kterou tak důvěrně dlouhé roky znal, vysněnou stužkonosku. Jak úplná inspirace pro verše, které z něj vyšly! Přesto si každá doba vykládala Bezruče částečně k obrazu svému a nejednou byly překřičeny hlasy těch, kdo v plachém a zpočátku do roušky tajemství zahaleném poštovním úředníkovi objevili to vůbec nejpodstatnější - neopakovatelného básníka, plného obdivu k antické literatuře a dobře obeznámeného také s českým kulturním prostředím.

Takovými byli nejprve Jan Herben, Hana Kvapilová nebo Vojtěch Preissig, kteří se chopili výzvy Bezručovu osobitou básnickou mluvu zprostředkovat všem ostatním, vyvedli ji z anonymity a plně docenili její hodnoty. Bylo-li Bezručovo dílo už za jeho života nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro další básníky, ale také výtvarné umělce a hudebníky, stala se i jeho smrt impulsem ke zrodu dalších aktivit, k nimž dodnes vzhlížíme s obdivem a uznáním. Ještě v roce Bezručova úmrtí se v Opavě uskutečnila premiéra festivalu s jeho jménem.

A dokonce ještě před jeho vznikem tu byl Bezručův památník jako univerzální básníkův dědic, který se za dobu své existence stal po pražském Památníku národního písemnictví druhým nejvýznamnějším literárním muzeem a archivem u nás. Příznivci Bezručova odkazu vědí, že v příštím roce uplyne už 110 let od otištění prvních autorových básní a 100 let od prvního vydání Slezských písní. Snad ani Opava na tato literární jubilea nezapomene.