Městská policie s tím však nic nedělá. „Nejvíce mi vadí, když na mě nějaký cyklista zezadu zakřičí, ať mu laskavě uhnu. Přitom, pokud vím, nemá na chodníku vůbec co dělat,“ říká Opavanka Kateřina Stoklasová.

Bezohlednost a drzost některých opavský cyklistů stále stoupá a s tím i obezřetnost chodců. „Chodím vždy při pravém okraji chodníku, abych nějakému kolaři náhodou nepřekážel,“ vysvětluje Michal Adamec ze Slavkova svoje triky, jak se vyhnout střetům s cyklistou.

Kde všude je tedy kolům vstup zakázán? Cyklisté musí samozřejmě zapomenout na dálnici, chodník, pěší zónu a stezku. „Pokud na některou z těchto komunikací vjedou, mohou dostat pokutu na místě až dva tisíce korun. Ve správním řízení i dva a půl tisíce,“ říká právník Tomáš Beran. Pokud cyklista jede na kole po stezce, která je určena chodcům i cyklistům, nesmí chodce ohrozit. To samé platí i při křížení cyklostezky s chodníkem či stezkou pro pěší.

Dalším problémem opavských vyznavačů jízdy na kole je dodržování pravidla na přechodech. „Kolaři často zapomínají na to, že přechod není přejezd pro kola. Na přechodu pro chodce musí každý z kola sesednout a kolo přes cestu jen vést,“ tvrdí vedoucí sdružení Cyklistika pro všechny Otmar Rychta.

Opavští cyklisté se však brání tím, že občas na chodník prostě vjet musí. „Co mám dělat, když na vyznačeném pruhu pro kola stojí auto či jiná překážka? Mnohdy se to snažím objet po chodníku, když je tam volno,“ hájí se opavský cyklista Karel Gebauer.

Mnozí cyklisté nad zbytečným pokutováním těchto přestupků kroutí hlavou. Město totiž postavilo spoustu cyklotras přímo na chodnících. Cyklopruhy také zpravidla obsahují obrázek kola i chodce a mohou sem všichni. „Často pěší jdou nesmyslně tak, že se nedají objet ani z jedné strany. Mohou z toho vznikat konfliktní situace,“ připouští Gebauer.

Poznámka: Jeden den nadávajícím chodcem, cyklistou i řidičem

Ráno vstanu a jdu pěšky do práce. Jako každý správný chodec nadávám na všechny kolem sebe. Nadávám na cyklisty, kteří jezdí po chodníku pro pěší. Nadávám na auta, která mi nedávají přednost na přechodu. Nadávám dokonce i na řidiče hromadné dopravy, kteří mi ujedou přímo před nosem.

Po všech peripetiích se uhoněná dostávám do práce a nedokážu si vůbec představit, že celou trasu budu muset absolvovat i cestou zpět. Jelikož venku zavládlo konečně letní počasí, byl by hřích toho po práci nevyužít. Tentokrát v kůži cyklisty šlápnu do pedálů a má radost z jízdy je tatam. Nejenže nadávám na hustý odpolední provoz, v němž řidiči aut nervózně popojíždí a hubují cyklisty, kteří se jim motají pod koly, ale rovněž nadávám na neukázněné chodce, když náhodou (rozuměj úmyslně) vstoupí do pruhu určeného jen pro kola.

Má trpělivost s ostatními účastníky dopravy se pomalu vytrácí a já po necelé hodině parkuji znechuceně své kolo v garáži s pocitem, že na ně už do konce roku nevylezu. Jenže můj den na silnici ještě nekončí. Ačkoliv toho mám plné zuby, musím ještě zajet nakoupit. Nasedám do auta, což mě automaticky staví do pozice řidiče, který nadává na každý semafor, na němž se rozsvítí červená zrovna ve chvíli, kdy k němu sám dojíždí.

Nadávám na cyklisty, kteří se roztahují po cestě a nedrží se svého pravého okraje. Nadávám na každého chodce na přechodu, který mi s netrpělivostí sobě vlastní skočí pod auto. Vždyť přece vidí, že jedu já, ne? Společným jmenovatelem všech dnešních situací je nedostatek respektu, respektu k sobě navzájem. Dokud se to ovšem nezmění, nadávky budou pokračovat.

A můj denní silniční kolotoč? Ten začne opět nanovo.

Andrea Jarošová