Tomu odpovídaly i povinnosti mlynáře k vrchnosti. Kromě platu 10 tolarů musel ročně odvádět i dvě maldry žitné mouky nebo osm měřic obilí a dvě čtvrtně pšeničné mouky, vykrmit dvě prasata a vycvičit loveckého psa.

Mlýn vystřídal několik majitelů i názvů - Starotěchanovický mlýn, Obitzův mlýn, Tschirmerův mlýn, Tüchertův mlýn a Franzlův mlýn. V roce 1723 ho vlastnil mlynářský rod Tschirmerů a značné škody mlýnu způsobila velká průtrž mračen v roce 1861, která vyvolala zvednutí hladiny řeky Moravice.

Kolem roku 1886 ho s celým velkostatkem koupil Carl Weisshuhn a pak přešel do vlastnictví mlynářské rodiny Franzlů.

Obecně vážený mlynář Anton Franzel jeho provozní objekt na přelomu 19. a 20. století přestavěl a zmodernizoval mlecí technologii. Z přímého pohonu mlecího soustrojí vodním kolem přešel na pohon elektromotory a kromě pohonu mlýna zásoboval elektřinou též části obcí Staré Těchanovice a Kružberk.

V souvislosti s rostoucím výkonem mlýna utěšeně rostl i jeho obchod s moukou a dalšími mlýnskými produkty. Pro velmi špatné dopravní spojení Starých Těchanovic s Opavou se mlynář se sedláky Freiem a Rossmanithem a s podporou majitele melčského velkostatku hraběte Camilla Razumovského zasadil o výstavbu nové okresní silnice. Vedla přes Janské Koupele do Mokřinek a Melče.

Těsně před začátkem 1. světové války vznikl na pozemcích mlýna lihovar postavený Družstvem lihovarníků a specializovaný na výrobu lihu z brambor.

Vedlejším produktem byl odpad po destilaci a ten si kupovali okolní sedláci jako krmivo pro dobytek. Mlýn byl už tehdy součástí lihovarnického družstva a tomu odpovídal název Družstevní mlýn. Dnes je areál Davidova mlýna se třemi chovnými rybníky a zrekonstruovanými budovami využívaný k rekreačním účelům.

Disponuje ubytovacími zařízeními, lanovým centrem, nabídkou rybolovu, pobytem v sauně, keramickou dílnou, půjčovnou kol a sálem pro hry, přednášky i školení.