Dekoraci pro technickou zkoušku přivezla firma na Palhanci, která je divadlu vyrábí, už v pátek 30. listopadu v 7 hodin ráno. Na kulisy se hned vrhla skupinka lidí, kteří je na jevišti začali montovat do představy scénografa Emila Konečného. „Navrhl jsem lehkou variabilní scénu, která by evokovala žánr i dobu pozdní secese,“ vysvětloval autor svůj záměr. Kolem půl desáté s ním režisérka Jana Andělová–Pletichová ladila všechny detaily. „Copak dnes to naštěstí jde celkem klidně, ale horší bývá, když něco nepasuje, nebo pokud nastanou jiné maléry, například když se propadnou schody a podobně. To pak zkouška hned chytne děj,“ konstatoval spokojený architekt Konečný.

„Ty schody musí být zezadu,“ tvrdil hlavní osvětlovač Radek Čechák. „Tak dobře, zkusíme trochu šoupat kulisami, aby se to trochu otevřelo. Nebo by možná bylo lepší ta křídla trochu přizavřít,“ mínila režisérka Pletichová a zkoušela pohledy ze všech stran ve snaze najít pro dekoraci optimální polohu. Po chvíli ji ulovila představitelka titulní role Katarína Jorda Kramolišová. „Jani, já přece nemůžu mít černé boty, potřebuji zlaté,“ dožadovala se sólistka změny barvy obutí. Režisérka však jen krčila rameny, protože barvu musí určit návrhářka kostýmů.

Debata na umístění schodů z boku nebo zezadu byla nakonec ukončena jejich postavením dozadu a jeden problém byl vyřešen. Další na své řešení teprve čekaly.

Divadelní zákulisí se hemžilo lidmi

Po jevišti přecházeli osvětlovači a čekali na rozmístění kulis. Nasvětlení jeviště i světelné změny pro jednotlivé výstupy přicházejí totiž na řadu až po postavení scény. Dění bedlivě sledoval vedoucí provozu Pavel Uherka, neustále vyrušovaný mobilem. S cinkajícím telefonem pobíhal po jevišti i po chodbách. „To je dneska zase den! S kulisami si tu hrajeme od sedmi a do toho přišla krejčovna s došíváním ubrusů. Nesmím zapomenout na výrobu lišt pro půlkruhovou manéž a rychle musíme ještě přelakovat židle. Budu rád, když se do osmi večer dostanu domů,“ konstatoval Pavel Uherka s rezignujícím povzdechem.

Aby toho nebylo málo, přijeli dopoledne ještě pracovníci ostravského servisu k nastříkání kulis opery Yuzuru pro snížení jejich hořlavosti. To je podmínka pro to, aby s nimi opera mohla odjet na představení do Prahy.

Veselé vzpomínky na dřívější představení

Jeviště obsadila technika a umělce vytlačila na zkoušku do suterénní zkušebny orchestru. Už na chodbě příchozí vítala hudba, rezonující mezi stěnami. Zkušebna byla k prasknutí obsazená sólisty, sborem a členy orchestru. „Tak prosím, jedeme ten závěr,“ oslovil dirigent Damiano Binetti ztichlý orchestr a znovu se ozvala temperamentní melodie. Se vzpomínkou na „Čardášku“ přišel i operní sólista Evžen Trupar, který jako nestor souboru hodně pamatuje.

„Před lety se v ní zadařilo dvěma zkušeným operetním matadorům Karlu Smolkovi a Vladimíru Němcovi. Smolka jako suverénní hrabě Feri zvedl na jevišti telefon, aby s lehkým šarmem prohodil pár domluvených vět do nefunkčního sluchátka. Než to stihl, ozval se hlas patřící osvětlovači Milanu Fialovi: „Nazdar, Karle, tak jak to jde, co je nového?“ Úžaslý Smolka dočista oněměl a stál jako solný sloup, zatím co Milan dál plynně hovořil o situaci mimo jeviště.

Vladimír Němec v roli senilního knížete měl zase po informaci, že jeho žena byla šantánovou tanečnicí, léčit šok alkoholem. Jako abstinent věřil, že v přinesených kalíšcích je lihuprostý alkohol, ale byl to omyl. Zlomyslní kolegové mu je naplnili osmdesátiprocentní slivovicí a chudák Němec po vypití prvního na ex jen lapal po dechu. Na vyprázdnění však čekaly ještě tři další kalíšky a režisér Hamřík na jejich vypití trval. Němec to sice s maximálním sebezapřením zvládl a představení dohrál, ale od té doby nezapomněl předem zkontrolovat obsah každé sklenice, kterou měl na jevišti vypít,“ pobaveně vzpomínal Evžen Trupar.

Připravené byly i krejčovna s vlásenkárnou

V krejčovně byly kostýmy připravené k první zkoušce poměrně v klidu, který často nebývá. Někdy se totiž stává, že kostymérky musejí zhotovit šaty do dvou náročných inscenací po sobě a musejí to stíhat ber kde ber. Ve vlásenkárně dívky česaly paruky. Musejí přitom stát a nohy dostávají pořádně zabrat. To však zdaleka není jejich jediná práce, protože jsou současně i maskérky a herce musejí kromě účesů také nalíčit.

Výroba paruk a vousů rozhodně není jednoduchá. Vyrábějí se podle zadání výtvarníka a požadavku režiséra většinou z pravých vlasů, poutkovaných na hedvábný podklad. „Vlasy pocházejí z Asie a líčidla objednáváme ve speciální německé firmě, protože v Česku se líčidly pro divadlo a film žádná firma nezabývá,“ vysvětlila vedoucí vlásenkárny Alena Hrubá. Do kanceláře se z plánovací schůzky vrátila vedoucí marketingu Jiřina Rozsypalová sice lehce unavená, ale spokojená. Její návrh programu na leden byl schválen a hned začala pracovat na tvorbě rozpisu nové divadelní sezony.

„Vstupenky na prosinec se nám už pěkně prodávají. Teprve včera byly vylepené plakáty a dnes už máme v pokladně fronty,“ libovala si Jiřina Rozsypalová a příjemný poznatek hned pro jistotu zaklepala na dřevo. Na divadelních chodbách zatím vládl čilý ruch. Mezi zkoušejícími umělci se proplétali techničtí pracovníci, kteří stále něco nosili tam a něco zase zpět. Jsou to lidé, bez kterých by představení nevzniklo. Zůstávají však bokem a do světel reflektorů se divákům při závěrečné děkovačce klanět nechodí.