Pustí nás například do Slezského divadla? Na tuto otázku se snaží odpovědět reportáž našich dvou externích spolupracovníků, studentů Slezské univerzity. Dostali speciální úkol. V oblečení, v němž chodí do školy, do restaurace nebo třeba na fotbal, vyrazili do divadla.

Nutno podotknout, že oba mají svůj netradiční a ojedinělý styl. Současně jim však nechybí smysl pro humor, odvaha i umění správné komunikace v kritických chvilkách, a tak do toho šli. Nakolik jim nakonec v divadle bylo „horko“, to vědí jen oni sami.

Redakce v divadle: Ježišmarjá, viděl jsi to?

Čtvrtek 25. června. Divadelní sezona je téměř u konce a dalo se očekávat, že veřejnost využije jednu z posledních možností ke kulturnímu obohacení. Ve všeobecném povědomí převládá názor, že pro podobné akce je vyžadováno nejen společenské chování, ale zejména oblečení.

A tak jsme byli zvědavi, jaké budou reakce lidí, když se na představení vydáme v šatech, které nosíme běžně každý den.

Pro náš účel jsme si zvolili čtvrteční reprízu operety Bratránek z Batávie. Dav před vchodem do Slezského divadla napovídal, že o tuto hru bude nejspíše velký zájem. Dámy ve večerních róbách a pánové ve slušivých oblecích zatím postávali a čekali.

Čím více jsme se blížili ke vstupu, tím byl na jejich tvářích patrnější údiv a snad i rozhořčení. Pod přísnými zraky jsme tedy vstoupili. Netrvalo to ani deset vteřin a zpozorovala nás decentně se usmívající uvaděčka. Po několika dobře míněných radách nás odkázala směrem k šatně, kde jsme si museli alespoň odložit věci.

Nastala ta pravá chvíle zaujmout místa. Docela nás pobavilo, že když se nám konečně podařilo najít ta správná místa, nikdo po nás za celou dobu ani jednou nevyžadoval vstupenku. Již tedy pohodlně usazeni jsme začali pozorovat okolí. I přes původní zdání, že by snad mohlo být vyprodáno, stále bylo vidět několik desítek volných míst.

Sice nám to nikdo zatím nedal najevo přímo, ale dle kradmých pohledů se dalo usuzovat na to, že na ostatní nepůsobíme právě důvěryhodně. Bylo očividné, že tady vypadáme poněkud výstředně. Jak jsme totiž zpozorovali, byli jsme opravdu jediní, kteří se odhodlali přijít ve zcela obyčejném oděvu.

Zvláštní bylo, že už krátce po začátku hry se začal nedaleko od nás ozývat ruch a někdo v nastalé tmě tlumeně hovořil. Toto však jako by už nikomu příliš nevadilo. Naše podezření, že tu jsme tak trochu jako příslovečná pěst na oko, se nakonec potvrdilo při našem odchodu.

Když jsme scházeli ze schodů do vestibulu, jedna starší paní se bezostyšně a nahlas obrátila na svého partnera se slovy: „Ježíšmarja, viděl jsi to?“ Nebylo pochyb o tom, že tím myslí zrovna nás

Opavanka: Kdo chce, ať jde třeba v riflích

Chodíte občas do divadla? Jak se na tuto událost oblékáte a měl by být podle vás společenský oděv samozřejmostí? Na takovéto otázky jsme chtěli znát odpovědi, a proto jsme se pro ně vydali do opavských ulic. Zjistili jsme, že názory se liší v závislosti na generaci.

Zatímco starší vnímají slušný oblek pro podobné příležitosti takřka jako nezbytnost, mladší to berou s rezervou. „Ano, chodím tam ráda, ale v poslední době už nemám moc času. Samozřejmě, že pokud jde člověk někam do společnosti, slušné oblečení by mělo být povinností,“ odpovídá rezolutně čtyřicetiletá zdravotní sestra Zdeňka Jurásková.

Odlišný pohled na věc má devatenáctiletý Lukáš Vlach. „No, do divadla nechodím, ale myslím si, že do toho, co kdo nosí, nikomu nic není. A taky bych neřekl, že je dnes o tuto formu zábavy takový zájem, aby si mohli mezi diváky podobně vybírat,“ říká mladý student.

„Jistěže se musíte do divadla slušně obléknout. Dnes se sice na to už tolik nehledí, ale dříve by vás dovnitř nepustili, pokud byste nebyli společensky oblečeni,“ vzpomíná dvaašedesátiletá důchodkyně Anna Zemková.

Stejný, jen mírnější přístup má i Luboš Vala. „Já bych se tam ani nedostal, nebýt mojí ženy. Chodím tam pochopitelně v obleku, ale vůbec bych se nestyděl tam přijít v tom, co nosím běžně, to by mě ovšem manželka nepustila z domu. Uznávám však, že určité nepsané zvyky by se měly dodržovat,“ usmívá se pětačtyřicetiletý podnikatel.

Naopak, za důležitější považuje třicetiletá Lenka Nováková možnost svobodné volby oblečení. „Hlavní by přece mělo být, jestli chce někdo za kulturou jít a ne v čem tam chce jít. Pokud někomu vyhovují rifle, tak ať jde v riflích. O tom by to být nemělo…to už by zavánělo snobstvím,“ dodává učitelka.

Jak jsem šel v kraťasech do divadla

Chodil jsem tehdy do prváku na gympl. Na svůj věk se nechci rozhodně vymlouvat, ale o mravech a zásadách Slezského divadla jsem ještě nebyl patřičně zpraven. Poslední školní den a divadelní rozlučka jaksepatří. Čapkovo drama Ze života hmyzu miluji, ale onen červnový den jsem jej málem neviděl.

Téměř sedmnáctiletý puberťák se v tričku s krátkým rukávem, kraťasy, batohem a sluchátky v uších řítí do předsálí. Odmítavě mine šatny a snaží se dostat na své místo před pódium. Ve dveřích je však nevybíravě zastaven uvaděčkou.

„To snad nemyslíte vážně mladíku,“ line se z úst postarší ženy. „Nějaký problém?“ kroutím nechápavě hlavou. „Těch problémů by bylo míň, kdybyste využil naši šatnu. Předně ta sluchátka a batoh si dejte do úschovy a pak se spolu můžeme bavit o vstupu dovnitř,“ přidala pár nekompromisních omezení.

V tu chvíli však asi zapomněla, že k sedadlům v přízemí vede ještě jedna cesta. Uvaděčku navnadím, když se smutně vydám zpět k šatnám. S úsměvem na tváři mi již po pěti vteřinách nevěnuje pozornost a zrak upírá jinam. V tu chvíli přichází má šance. Využívám vchod z druhé strany, který není opatřen uvaděčkou.

Když se polehounku usazuji ve druhé řadě na místě s číslem pět a vítězoslavně se sluchátky v uších, batohem na zádech vzhlížím k uvaděčce, vidím, jak její potutelný výraz ve tváři rychle zkřehl poté, co jsme se střetli pohledem. Už mi nehrozí žádné nebezpečí. Konečně se posadím.

Zaměstnankyně Slezského divadla mé osobě již očividně nevěnuje pozornost. Jsem šťastný a o svůj strastiplný příběh se dělím se spolužáky. Nasazuji i sluneční brýle na důkaz naprosté revolty vůči společenské etiketě.

Najednou mě však zmerčí zrakové ústrojí třídní učitelky, jejíž ťukání na čele dává jasně najevo, co si myslí o mém zkratkovitém počínání. Pomalu se zbavuji temné ochrany proti ostrému osvětlení interiéru divadla. Zanedlouho sestupným směrem putují i sluchátka s batohem.

Cítím se hodně trapně. Ale co. Když se kácí les, tak lítají třísky. Výhra se dostavila alespoň na dílčí metě (obelstění uvaděčky), přestože jsem potupně dorazil do cíle (káravý výraz mého třídního kantora).

Jorda Kramolišová: Noblesa se vytrácí

Doba se mění a s ní i názory na estetiku. Návštěva divadla dřív nebyla možná bez slavnostního oblečení, kdežto dnes jsou v hledišti k vidění i rifle. Co na to říkají umělci na pódiu? Baletní mistr Martin Tomsa nevhodné oblečení diváků neomlouvá, ale na druhé straně ho prý moc neuráží.

„Řekl bych to asi tak – pokud není trapno těm nevhodně oblečeným, proč by to mělo být účinkujícím? Z jeviště není do hlediště moc vidět a tanečník je navíc stále v pohybu, takže na diváky moc nevidí. Každé prostředí má své specifické požadavky. Na diskotéku určitě nikdo nepřijde v obleku.

Jiná kapitola jsou ovšem školní představení, na které žáci pochopitelně chodí oblečení jako do školy. Nevhodně oblečené diváky jsem vídal už během svého působení v pražském Národním divadle, ale šlo o cizince,“ míní Martin Tomsa.

Sólistku opery Katarínu Jordu Kramolišovou hodně mrzí, že se noblesa z divadelních prostor vytrácí. „Když jsem do roku 1989 studovala na bratislavské konzervatoři, přivydělávala jsem si jako uvaděčka ve Slovenském národním divadle. Od ředitele jsme měli striktní zákaz pouštět nevhodně oblečené lidi do budovy, natož do hlediště.

Během představení sice v hledišti vidím jen masu lidí, ale občas v něm sedávám jako divačka. Pohled na oblečení některých návštěvníků není v tak nádherném prostředí vůbec příjemný. V činohře se to možná i ztratí, ale večerní návštěva operního představení by měla být něčím svátečním, co se vymyká všedním dnům a k tomu slavnostní oblečení rozhodně patří,“ konstatuje Katarína Jorda Kramolišová.

Činoherec Martin Valouch vhodné a nevhodné oblečení v divadle moc neřeší. „Abych pravdu řekl, víc mi záleží na počtu diváků než na tom, v čem přijdou. Jsem rád, že mladí mají o návštěvu divadla vůbec zájem. Abych byl přesný – nemohu tvrdit, že by se mi snad rifle v divadle zrovna líbily, ale toleruji to,“ říká Martin Valouch.

Oblečení, vhodné k návštěvě diskotéky nebo fotbalu, nevidí v divadle rád ani jeho ředitel Jindřich Pasker. „Jsem v tomto směru hodně konzervativní a návštěvu divadla považuji za slavnostní příležitost, které má odpovídat i oblečení. Vpustíme sice každého diváka, který přijde, ale to neznamená, že by nám to nevadilo.

Běžné oblečení slavnostnímu divadelnímu prostředí neodpovídá a to by si každý měl včas uvědomit,“ míní ředitel.

(dat, noh, azu, dus, jih)