Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Do Tibetu nemířím,

říká Adam Kubesa z Opavy. (ROZHOVOR)

20.10.2008
SDÍLEJ:

Adam Kubesa. Snímek ze střechy královského paláce v Lehu s kamarádem Namgyalem.Foto: archiv Adama Kubesy

O prázdninách podnikl cestu po tibetských enklávách v Indii, podporuje mladé tibetské mnichy v exilu a sám má jasno v tom, že se mnichem také stane. To je stručná charakteristika osmnáctiletého Adama Kubesy z Opavy. Povídali jsme si ním nejen o budhismu, ale i o jeho nedávné cestě.

Proč zrovna budhismus, co je na něm podle tebe zajímavé?

Protože budhismus je nedogmatická cesta. Spousta lidí se ho snaží vysvětlovat jako nějakou filozofii nebo náboženství nebo prostě jako něco. To je ten náš evropský úhel pohledu, že se snažíme mít ve věcech pořádek. A snažíme se všechno někam nacpat, zařadit, roztřídit. Ve své podstatě nemůžeme budhismus nijak klasifikovat, dát mu nějakou nálepku a dát ho do šuplíčku.

Není tam nějaké dogma, kterému bychom nezbytně museli věřit. Budha sám říká, že nejdříve si máme přezkoušet jeho slova sami a pak teprve potom jim dávat nějakou váhu a věřit jim. Narozdíl od drtivé většiny ostatních náboženství je budhismus založen na osobním prožitku. Není tam nějaký velký pan šéf, který by řekl, tomuto budeš věřit, tomu ne, toto je špatné a toto dobré. Je to učení o tom, jak se věci mají a my si to vše máme sami vyzkoušet.

Jaká jsou pravidla v klášterech?

Jsou čtyři hlavní školy tibetského budhismu, v každé z nich jsou pravidla nastavena jinak. Ve škole, kterou reprezentuje Jeho Svatost Dalajlama, zvaná gelugpa, jsou velice přísná řádová pravidla a disciplína. Vyžaduje se tam například určité procento účasti na ranních modlitbách. A také to, co je i v ostatních klášterech, že mnich musí strávit jeden měsíc v roce ve svém domovském klášteře. Jinak samozřejmě denní praxe záleží na mnichu samotném.

Je v současné době více tibetských budhistů mimo Tibet?

Těžko říct. Tibeťanů dnes žije v Tibetu asi šest milionů. Malé děti jsou každým rokem posílány bez svých rodičů do exilu, do Nepálu, Indie. Nějaké množství Tibeťanů žije ve Švýcarsku, v Americe, čtyři máme v Čechách. Nevím přesně jak velké procento žije v zahraničí. Navíc pod označením tibetský budhista nemůžeme chápat už jen etnické Tibeťany. Budhismus se v šedesátých sedmdesátých letech rozšířil na západní polokouli a dostal se pod kůži mnoha lidem, kteří ho začali praktikovat.

V kolika letech jsi se dostal k budhismu?

Když mi bylo třináct let. Díky knížce Jeho Svatosti, kterou jsem našel zdánlivou náhodou. Čtyři roky jsem pak oficiálně budhistou. Na to, abych byl mnichem, si ale musím ještě počkat.

Podnikl jsi určitě už několik cest spojených s budhismem.

První cestu díky budhismu jsem podnikl do Prahy, když tam v roce 2004 byly vystaveny Budhovy relikvie. Bylo tam velké množství mnichů a lámů, kteří vykonávali různé obřady a tam jsem se oficiálně stal budhistou.

Mým první učitelem byl geše Thubten Trinley, který mi předal Útočiště a první učení. Snažím se každým rokem navštěvovat různé budhistické učitele, ať už to je v Polsku, Slovensku, Rakousku, minulý rok jsem strávil dva týdny se svými učiteli ve Španělsku. Poměrně často jezdím do Prahy, Liberce.

Jak se dá vysvětlil, že zrovna Tibeťané jsou tak pronásledováni?

My budhisté na to pohlížíme takto: Jeden z největších buddhistických mistrů Guru Rimpočche vyřkl velké množstí předpovědí a doporučil Tibeťanům, aby vykonávali každý den určitý typ rituálů na odstranění negativních sil. Tyto rituály zrušil regent v období mezi 13. a 14. dalajlámou.

Věříme, že to je jedním z důvodů, proč došlo k násilnému přerušení vývoje v Tibetu ze strany Číny. Guru Rimpočche předpovídal, že pokud bude od těchto rituálů upuštěno, tak bude problém. Existuje ještě další předpověď, podle které říkáme, že to tak mělo být a dál to neřešíme. Rimpočche řekl, že až po cestách bude jezdit železný býk a po nebi budou létat kovoví ptáci, až se Tibeťané rozlezou po celém světě jako mravenci, tehdy přijde Budhovo učení do země bílého člověka.

Jak dlouho jste na cestě byli a kolik vás jelo?

Bylo nás pět, já a čtyři dívky. Tři jsme byli budhisté, dvě jsou sympatizantky. Byli jsme tam různě dlouhou dobu a náš počet se různě měnil. Mým hlavním cílem bylo poohlédnout se po budhistické univerzitě, protože po vysoké škole tady v Čechách bych chtěl odejít studovat budhismus.

To se povedlo?

Ano. Původní škola v Mindrolingu, kterou jsem si vyhlédl, se mi nepozdávala a připadala mi příliš sterilní a ne taková, jak by budhistická škola měla vypadat. Jeden z mých lámů mi na ale nabídl studium na prestižní univerzitě nedaleko Dehrádunu. A pokud vám něco takového láma nabídne a doporučí, je to skoro jako vytesané do kamene.

A další cíle cesty?

Chtěli jsme se potkat s lidmi, které tam sponzorujeme a zjistit, zda projekty, které děláme, pomohly a jak konkrétné pomohly. A chtěli jsme se také podívat po nových místech, kde bychom ještě mohli pomoct. Naše projekty podporují studium mladých mnišek z údolí Spiti. Je to v jedné z nejchudších oblastí Indie a podporujeme například to, aby se malé mnišky mohly dostat ze svých vesnic do kláštera.

Pak podporujeme asi šedesát malých mnichů ve dvou klášterech v Ladakhu. To je oblast úplně na severu Indie. Jsme také jedním ze sponzorů stavby ženského budhistického kláštera v Kaze, správním centru údolí Spiti. Ten vyjde včetně výkupu pozemků asi na půl druhého milionu českých korun. Snažili jsme se tedy shromáždit nějaké peníze a dovezli jsme jim asi 250 000. Pomáháme tedy i formou sbírek nebo jako kmotrovství na dálku v případě malých mnichů a mnišek.

Obecně, je větší množství mužských nebo ženských klášterů v Indii?

Určitě je více mužských. Je to dáno i dispozicemi žen. Mnoho jich nejde za duchovním vzděláním, pro ně je cílem mít děti a být dobrou matka. Což je taky krásné. Ženských klášterů je tedy daleko méně.

V čem tě nejvíce překvapila tato cesta?

Je velký rozdíl, jestli jedete s cestovkou nebo sami, anebo máte doporučení přátel a známých. Potkal jsem třeba turisty, kteří si za hodně velké peníze pronajali průvodce a vypadalo to opravdu divně, když se po klášterech pohybovali v luxusním nažehleném oblečení a ženy byly namalované a voňavé. Bylo to nepřirozené.

Když tam člověk jede sám za sebe a nechce moc utrácet a chce poznat, jak to funguje mezi obyčejnými lidmi, pak zjistí, že to je hodně dobrodružné. Zvlášt´ pro mě, jako pro městské dítě, které není na mnoho věci, například co se stravy týče, zvyklé. První krok, když se ocitnete v Indii? Musíte vylézt s pětadvacetikilovou krosnou na střechu autobusu, přivázat ji tam tak, aby nespadla. Pak jste namačkaní v autobuse mezi nějakými devadesáti Indy, je tam špína, smrad. Smog v v Dillí je tak silný, že pokud tam strávíte jeden den, je to jako byste vykouřili jednu krabičku cigaret.

Co místní jídlo. Byl to šok?

Spíš si v současné době znova zvykám na naše jídlo. Jídlo mi tam nedělalo moc problémy. Jediné, co mě skolilo byly jejich palačinky. Všichni mě strašili, že jídlo bude hodně brutální, ale nebylo to tak hrozné. Nedá se říct, které jídlo tam je typické, stejně jako se to nedá říct o Evropě. Standard je tam rýže, například.

V oblasti Spiti, což znamená v překladu Země mezi dvěma zeměmi, a sice mezi Tibetem a Indií, se obě kultury zajímavě prolínají a je to vidět na oblečení i v jídle. Do jídla se dává obecně hodně čili. Já jsem si časem zvykl, ale holky hodně nechápaly. Když si v Indii objednáváte něco, kde by mohlo být jen trošku koření, musíte několikrát zopakovat. „No spice, no spice!“ nebo „Please, no no chilli!“ Na severu bylo jídlo hodně podobné našemu a já jsem si to užíval.

Jak levný nebo drahý tam je život?

Pro nás je to směšně levné, ale pro Indy samotné to je stejně drahé, jak u nás tady. Indové mají daleko nižší příjmy.

Co tě na cestě nejvíce nadchlo?

Pro mě bylo nejúžasnější, že jsem si mohl vyzkoušet pravý mnišský život. Někteří mě doma odrazovali, no počkej, tebe to mnišství přejde, až to tam na vlastní oči poznáš. Když jsem pak měl možnost zůstat čtrnáct dní v klášteře sám jen s mnichy a řídil se jejich režimem, ujistil jsem se, že je to ta nejlepší cesta pro mě.

Potkal jsem tam spoustu výborných lidí. Rád bych vypíchnul Ločen Rimpočcheho, který je po Dalajlámovi a Pančenlámovi třetím nejvyšším lámou školy gelugpa. Tento učitel se s námi hodně spřátelil. Měli jsme u něj několik audiencí, je to to výborný a srdečný člověk. Myslím, že naprosto narušuje tradiční představu Evropanů o budhistických mniších, jako o velmi seriózních lidech s kamennou tváří, kteří jen sedí a jen meditují. Rimpočche je výborný šprýmař, má výborný humor, pořád si z něčeho dělal legraci. Smál se a plácal se do kolen. Většina věci je úplně jinak, než si lidé myslí.

Nevnímají mniši většinu Evropanů jako zvědavce, kteří zavítají do klášterů jen proto, že to je zrovna v módě?

Na lidech to je z velké části poznat. Mým hodně dobrým kamarádem je Čambav budhistickém klášteře Ki. Je zodpovědný za otvírání a zavírání chrámu, za chystání oběti, za úklid, prostě za bezvadný chod chrámů. On už podle pohledu poznal, jak na tom ti lidé jsou se zájmem.

Když do chrámu naběhla nějaká holčina v tílku a minisukni s namalovanou pusou, tak otevřel jen hlavní chrám a zbylých šest prostor ne. My jsme se ho ptali proč a on odpověděl, že tato dívka sem nepřišla ze zájmu, pro ni to je jen exotika.

Na vás poznal skutečný zájem?

Protože jsme budhisté, tak vykonáváme například tradiční budhistické poklony při vstupu do chrámu, takže je na nás asi vidět, že místu nebudeme škodit. Když jsme se viděli se správcem kláštera poprvé, tak byl odměřený. Ale později jsme se stali dobrými a blízkými přáteli.

Jak to mají budhističtí mniši se ženami?

Budhistický mnich má zakázaný styk se ženami. To samé se bude týkat i mě až budu mnichem. To je prostě pravidlo. Je to velmi rušivé při budhistických praxích, při kterých se snažíme ovládnout svou mysl. Jeden můj kamarád říká, ano, jsou tady krásné ženy, které se nás občas snaží provokovat, ale na nás je, jestli se podíváme nebo ne.

Takže pro mnichy je sex zakázaný, je obrovské množství pravidel, která by se měla dodržovat. Samozřejmě některá ne až tak zásadní se občas porušují, jako například, že mniši nesmí zpívat a tancovat, ale tento zákaz sexu porušit nelze. Občas se i stává, že se mnich vzdá své dráhy a může se vyvázat ze své řehole. Jsou to ale výjimky. Mniši jsou většinou šťastní, že mouhou být mnichy.

Je součástí života mnicha i fyzické cvičení?

Pokud jste v nadmořské výšce od tři a půl tisíce metrů výš a pokud několikrát denně běháte do chrámu dvě stě padesát schodů, tak je to samo o sobě dostatečným cvičením. Není to tak, že pro něco jdeme do obchodu, mniši si to všechno musí vyrobit sami nebo si dojít na trh. Už sama ta nadmořská výška je dostatečným cvičením.

Co třeba spojení se světem, třeba pomocí mobilních telefonů?

Telefony mniši mají povolené. Otázkou je, jestli je vždy signál. Telefony usnadňují komunikaci s vesničany, obrací se na ně, když potřebují vykonat nějaký obřad. Samozřejmě ho nemá každý, na to nejsou peníze.

Potřebuje mnich znát pojem peněz a času?

To ano, peníze znát potřebují, občas jezdí autobusem nebo taxíky. Čas se ale nijak zvlášť neřeší. Prostě vůbec nic nefunguje na čas. Což je naprosto výborné. Například, když sedíte a čekáte čtyři hodiny na autobus. Když prostě nejede, tak nejede.

Potkáte tam také minimum zlostných lidí. Mezi budhisty vůbec, mezi hinduisty často. Ti to mají zase nastavené úplně jinak. V té indické Indii mezi pravými Indy jsem se necítil vůbec dobře. Mezi budhisty to bylo ideální. Čas neřeší, máloco je naštve.

Co je na první pohled jiného na Indech, když je srovnáš s námi?

V Indii se neřeší smrkání, všude se plive. To je podobné například i v Japonsku. Stejně tak nikoho nevzrušuje zvracení v autobuse.

Musí se člověk obávat, že ho okradou?

Mezi Indy určitě. Tam jsem si nosil peníze a doklady na těle. V tradičních budhistických oblastech na severu Indie lidé ale například ani nezamykají auta.

Vyjadřují Indové solidaritu tibetskému lidu?

Lidé se snaží tuto solidaritu vyjadřovat. Indové se také zapojili do protestů proti olympiádě v Pekingu. V některých obchodech se objevily i obrázky Jeho Svatosti Dalajlámy.

Má ta situace nějaké řešení?

Těžko říct, já se jen modlím, aby bylo ukončeno veškeré utrpení, a to jak na straně Tibeťanů, tak na straně Číňanů. Myslím si, že musí trpět i velké množství Číňanů. Šťastní lidé nedělají to, co dělají oni. Situace v Tibetu je něco naprosto šíleného a pro nás nepochopitelného. Znám příběhy několika Tibeťanů, kteří vyprávěli o mučení, znásilňování a veřejném zatýkání mnichů.

Co plánuješ do budoucna. Cestu do Tibetu?

Do Tibetu nemířím vůbec, právě proto, že je pod nadvládou Číňanů. Jakékoliv peníze, které nechám v Tibetu, půjdou do Číny. Přestože jsou tam velmi posvátná místa jako chrám Džowo Rimpočcheho ve Lhase nebo posvátná hora Kailás, tak bohužel. Odpustím si Tibet navštívit. Ten největší poklad je v Indii - Jeho Svátost Dalajláma.

Má současný dalajláma svého nástupce?

My budhisté věříme v reinkarnaci. Po smrti našich významných duchovních učitelů se jejich vědomí přemístí po nějaké době do těla nově zrozeného dítěte. To dítě je pak tradičním způsobem vyhledáno a jemu přiznán trůn duchovního učitele. Toto dítě se vyhledává podle předpovědí minulých reinkarnací.

Každý dalajláma napíše na kus papíru: Narodím se tohoho a toho dne na tom a na tom místě, jméno mého otce začíná na takovou a takovou slabiku, jméno matky na takovou slabiku a tak podobně. A vždycky byli nalezeni. Občas se stalo, že byli nalezeni dva, v tomto případě se využívá rad orákula a různých dalších obřadů.

Co když se nalezený nový dalajláma v duchovní cestě neshlédne?

Vím o několika lidech, kteří se zřekli dráhy mnicha, ale zůstali dál duchovními učiteli. Nevím však o případu, že by odmítli učit. Jediný Ato Rimpočche ze školy Karma Kagyu se rozhodl, že bude žít běžným životem a našel si v Anglii manželku. Po deseti letech ale začal znovu na naléhání dalších budhistických učitelů přednášet.

Jak to chodí například, když jsi někde hostem?

Na návštěvě je dobrým zvykem, že vám nevysychá šálek. Stačí jednou upít a okamžitě je u vás paní domu a s úsměvem vám dolévá. Většinou to probíhá takto. Jako první dostanete vroucí vodu na pití. To organizmus prohřeje, pak dostanete většinou sladký čaj. Tak jeden, dva hrnky.

Pak slaný čaj, toho je nevyčerpatelné množství. Během toho se na stole objeví sušenky, ořechy, sušené ovoce, čokolády, sladkosti. Pak následuje hlavní chod, což je většinou rýže, pak placky, čočka, míchaná zelenina. Obvykle pak také polévka, jogurt. Po večeři donesou opět brambůrky, sladkosti, čerstvé ovoce a chtějí, abyste to všechno snědli.

Alkohol asi nepijí, že?

Mniši určitě ne. Ti mají alkohol zakázaný, kromě některých obřadů, kdy se například namočí jeden prst do alkoholu a olízne se. Víc ne. Bývá to například čang, pivo z kvašeného ječmene. Lidem tam stačí vypít jedna malá sklenička a jsou z toho opilí. Kouří také velmi málo. Stejně tak odmítají lehké i jakékoliv jiné drogy. Budha toto jednání označil jako zatemňování mysli. Každá intoxikace organizmu je špatná.

Maso jedí?

Záleží jak kde, v málo přístupných oblastech byli například v zimě lidé odkázaní pouze na campu a maso. Nevím o budhistech, kteří by zabili zvíře, to je práce hinduistů, to jsou i řezníci. Budhista by nezabil ani mouchu.V budhismu praktikujeme soucit, někteří budhisté říkají, že když vidí zvíře jdoucí na porážku a vidí strach v jeho očích, jak by je pak mohli sníst?

Tím že věříme v reinkarnaci a v čas bez počátku, každá cítící bytost na tomto světě byla v jednom předchozím životě naší matkou. A mně připadne docela neetické jíst někoho takového. Takže se snažím rozvíjet lásku ke všem živým bytostem, jako by to byly mé matky a snažím se je chránit. Sbírám třeba žížaly po dešti, aby je nikdo nezašlápnul. Jediné, co si já dovolím zabít, je klíště a i tomu se předem omluvím a modlím se za něj, aby se dobře narodilo v příštím životě a dosáhlo štěstí.

Kdo je Adam Kubesa

Narodil se v roce 1989 v Opavě. Od svých čtrnácti let praktikuje učení budhismu. Je studentem Střední školy pedaogické v Krnově. Je členem jediné protibetské organizace, která sídlí v Ostravě a jmenuje se Malé občanské sdružení tolerance (M. O. S. T.). Letos o prázninách podnikl dvouměsíční cestu do Indie, kde putoval hlavně po tibetských enklávách a klášterech na severu země.

Autor: Milan Freiberg

20.10.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ivo Vondrák.

ON-LINE rozhovor s Ivo Vondrákem, hejtmanem a krajským lídrem ANO 2011

Milan Čichoň

ON-LINE rozhovor s Milanem Čichoněm, kandidátem ČSSD na poslance PČR

Houbař ztratil v lese zbraň, policisté ji našli

Hůlka, košík, nůž, hadřík, případně mobilní telefon. To vše patří do běžné výbavy houbaře. Neplatí to však o jedenapadesátiletém muži z Ostravy, který si s sebou vzal i legálně drženou zbraň, s níž vyrazil na Opavsko.

Deblkanoisté Kašpar s Mrůzkem se chtějí probojovat do seniorské reprezentace

Talentovaní opavští deblkanoisté Albert Kašpar s Vojtěchem Mrůzkem mají za sebou velmi dobrou sezonu a pro tu příští mají jasný cíl.

Hubertova jízda opět lámala rekordy

Na začátku bylo rozhodnutí, že jízdu v bryčce přenechám kolegovi fotografovi. Nakonec se ale ve mně hnulo reportérské svědomí a díky laskavosti rodiny Binarovy ze Skřipova jsem se také mohl „nalodit“ a Selskou Hubertovu jízdu absolvovat v jejich voze.

Tento týden představíme prvňáčky ze ZŠ Šrámkova a ZŠ Kylešovice

Spolu se začátkem nového školního roku odstartoval ojedinělý projekt Deníku, který má ambice stát se stejně oblíbeným a úspěšným, jako jsou například Miminka - pravidelné série fotografií novorozeňat z českých porodnic.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení