Latentně politická, prožitková instalace Smrt slunce. Prázdná místa, kterou vizuální umělec Matěj Frank, jedna z výrazných osobností současné středoevropské umělecké scény, pro Dům umění připravil, cíleně testuje možnosti prostoru a času. Základní jednotkou a pevným bodem je tělo, série figurativních sochařských realizací, kolem nichž se rozpíná architektura bývalého kláštera. Do ní jsou recipročně vloženy samostatné zvukové instalace. Stává se tak mentálním, imaginativním i smyslovým středobodem svébytného universa.

Vstupujeme do něj, procházíme jím, pobýváme v něm, splýváme s ním a spolu s nabytou zkušeností jím otáčíme. To, co máme ve zvyku komplikovat, se tu jeví jako krystalicky čisté. Stačí však drobná nepozornost nebo necitlivost a přichází zvrat – svět tak, jak jej známe, se mění, vzdaluje, už není náš, je cizí. Stává se z něj prázdné místo, nastává smrt slunce. Německý výtvarník Hans Peter Kuhn se na výstavě prezentuje svou světelně-zvukovou instalací Nevymezená krajina IV., umístěnou v prostoru původní klášterní oratoře.

Mediální instalace pracuje s působivou světelnou atmosférou a komplexní zvukovou kompozicí pro šestnáct reproduktorů a každý je spárovaný s běžnou stolní lampou. Mezi dvěma frekvencemi zvukového a světelného vlnění jakoby vznikalo zvláštní bezčasí. Každý pár stojí osamoceně a vytváří si svůj uzavřený prostor pro výměnu informací.

Výsledkem je kosmická krajina s šestnácti bílými dírami, které jsou spolu propojeny a komunikují prostřednictvím skrytého mezigalaktického systému. Zároveň společně prostupují do svého okolí a sehrávají se v jednom působivém světelně-akustickém univerzu. Světlo i zvuk vyplňují fyzický prostor oratoře, zároveň jej však přesahují do všech směrů, prolínají se s přiléhající instalací Matěje Franka a nehmotně vstupují i do presbytáře kostela sv. Václava. Instalace byla už dříve představena na výstavách v japonské Tokushimě, v Berlíně a v belgickém Mons.