Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Eva Krutílková: Kibera je svět, který se nedá s ničím srovnávat

Opava /ROZHOVOR/ – Afrika. Keňa. Pomocná ruka a jedna dívka z Moravy. Co nám vzejde z této jednoduché rovnice? Jméno Eva Krutílková. Půl roku strávila v Kibeře, ve druhém největším slamu v Africe.

28.3.2011
SDÍLEJ:

Eva Krutílková se během půl roku v Kibeře s místními dokonale spřátelila.Foto: archiv Evy Krutílkové

Jako jedna z mála Evropanů pochopila, že abychom doopravdy pomohli tomu nespočtu méně šťastných, nestačí jen o problémech procítěně hovořit a obětovat sem tam nějaký obnos na rádoby dobrý účel, nýbrž se člověk musí odhodlat i k činu.

Eva Krutílková, novojičínská rodačka studující v Olomouci Mezinárodní rozvojová studia, k tomuto poznání dospěla už při své první „poznávací“ cestě do Arménie. Houževnatou duši, ochotnou pomoci tam, kde to je jen trochu možné, však nic nezastaví. A tak se Eva před časem rozjela právě i do Afriky, kde učila HIV pozitivní ženy finanční gramotnosti na základě tzv. mikrofinancí, kterých se jim dostávalo.

O svých zážitcích, zkušenostech i problematice chudoby a s ní souvisejících dopadů na člověka v rozvojové Kibeře, bude hovořit na besedě už v pondělí 28. března i v opavském Music clubu 13 na Krnovské ulici.

Upozorňujeme, že v žádném případě nejde o akci, jejímž cílem je hledat finanční prostředky. Jedná se pouze o reálný náhled do života jistého procenta nesmírně trpících, avšak zároveň obdivuhodně odolných a za životní jistotu neúnavně bojujících lidí, jejichž tváře se běžně nedostanou na titulní strany novin a do hlavních televizních zpráv.

Eva Krutílková promluví i s pomocí obrazové dokumentace za ně. Navíc byla tak laskavá a odpověděla nám na pár otázek.

První, co asi člověka napadne v souvislosti s Afrikou, je strach z nemocí a zločinnosti. Jak jsi to zvládala ty a máš i nějakou špatnou zkušenost?

Co se týká nemocí, tak před odletem do Keni jsem se musela nechat očkovat. Žlutá zimnice je povinná a očkovala jsem se i proti žloutenkám A, B a břišnímu tyfu. Antimalarika jsem si s sebou nebrala, protože jejich dlouhodobé užívání je spíše škodlivé než přínosné. Mimoto na místě seženeš mnohem účinnější léčiva na malárii, než jsou dostupná třeba u nás. A osobně, kromě žaludečních problémů jsem v podstatě neměla žádné zdravotní problémy.

Co se týká zločinnosti, tak Nairobi se přezdívá Robbery city – město krádeží, což je určitě pravda. Za můj půlroční pobyt okradli nespočet lidí, které jsem znala. Přepadávají se minibusy, taxíky, krade se takřka všude, v Kibeře jsem slyšela také o znásilnění ženy, která šla po setmění pro vodu. Mně osobně se ale nic špatného nestalo, a ani mě neokradli.

Jediný, s kým jsem kdy měla nějaké potyčky, byla místní policie, která bezdůvodně obtěžovala lidi nejen v Kibeře. Lidé v Keni mnohdy vůbec neznají svá práva, a tak byli pro zkorumpovaný státní aparát snadný cíl.

Tvou práci v Kibeře zaštiťovala nejdříve jedna švédská a posléze jedna místní organizace. V Česku podobné aktivity nejsou, anebo proč jsi preferovala raději zahraniční spolupráci?

V Česku existuje pár organizací, které zajišťují dobrovolnické programy v rozvojových zemích, ale jejich možnosti jsou omezené. V době, kdy jsem začala uvažovat, že odjedu, bylo u mnohých po termínu přihlášek, a tak jsem začala kontaktovat neziskovky v zahraničí. Global relation byla první, která se ozvala. Později mě kontaktovaly i jiné, ale to už jsem spolupracovala s Global.

To, co dělají v Kibeře, mě oslovilo, pojilo se to k mému studiu i diplomce, a tak bylo rozhodnuto.

Učila jsi africké ženy finanční gramotnosti. Můžeš nám to trochu přiblížit?

Africká žena je v tradiční společnosti hlavně pečovatelka o rodinu. Muž vydělává peníze a rozděluje je ženě popřípadě ženám tak, jak považuje za důležité. Žena po dlouhou dobu peníze nevydělávala a ne každá si ví rady, jak s nimi zacházet. Pomocí mikrofinancí ženy začínají podnikat. Někdy se souhlasem manžela, jindy až v době, kdy manžel zemře nebo ženu opustí.

Podnikání ale není jen tak, musíš si správně určit cenu, musíš své zboží umět prodat, a pokud máš nějaký zisk, musíš vědět, jak s ním naložit, zda jej vložit znovu do podnikání, nebo do domácnosti a tak. To všechno je potřeba ženy naučit, pokud jim svěříš do začátku jejich podnikání své peníze a chceš, aby byly využity správně.

Kolik jsi vlastně měla „klientek“ a v jakém věkovém rozmezí? Ty jsi stále mladá žena, neměla jsi problém s respektem svých studentek vůči své osobě?

Já jsem pracovala se třemi svépomocnými skupinami, což je asi kolem 40 žen. Věkově byly mezi 30 a 55 lety, všechny byly HIV pozitivní, ale ve výborné fyzické kondici, že bys to u nich nikdy nepředpokládal. Ženy docházely na naše setkání nepravidelně, podle svých možností. Někdy musely být ve svém podnikání celý den, jindy se staraly o nemocného člena rodiny nebo ženu ze skupiny nebo byly třeba samy nemocné. To se stávalo hodně v období dešťů.

V té době jsem třeba přišla na hodinu jen já. Hodně mě to mrzelo, když se to opakovalo poněkolikáté, a snažila jsem se to řešit. Pak jsem ale poznala, jak ty ženy žijí, s čím vším se potýkají, co všechno dělají nejen pro sebe, ale i jak si navzájem vypomáhají, a pochopila jsem, že to opravdu nebylo nic osobního. Prostě mají od rána do večera spoustu práce a odejít na dvě hodiny bylo pro ně někdy nemožné.

Naučila ses třeba trochu i místnímu jazyku? A jak ses vlastně domlouvala se svými svěřenkyněmi?

Keňa je bývalá britská kolonie, takže mnoho lidí mluví anglicky. Druhým oficiálním jazykem je svahilština. Z té jsem se naučila jen základní fráze, číslovky při nakupování, pár slov, které používáš denně, ale jinak svahilštinu neovládám. Povětšinou jsem si vystačila s angličtinou i v mých hodinách.

Pokud tam byla třeba žena, která anglicky moc nerozuměla, vždycky se našel někdo, kdo jí překládal. Mimo tyto, v Keni má každý kmen svůj vlastní jazyk a těch kmenů je tam přes 40, takže opravdu Babylon.

Osobně jsi měla možnost poznat život ve dvou různých rozvojových zemích. Lze srovnávat Arménii a Kiberu, je tam nějaký společný jmenovatel kromě špatných finančních podmínek k životu?

Myslím, že Kibera je svět, který se nedá s ničím srovnávat. Když jsem tam odjížděla, měla jsem svou zkušenost z Arménie. Tam jsem pracovala na projektech domácí péče pro staré lidi ve městě Gyumri. Toto město je v českém povědomí známé díky zemětřesení z roku 1989, kdy jsme tam poslali snad první humanitární pomoc.

V té době, kdy jsem tam jela já, to bylo deset let poté, a když jsme tam tehdy přijeli, lidé pořád žili v provizorních plechových kontejnerech. Mladí lidé z města takřka zmizeli, mezi ruinami kdysi krásného města žili jen staří lidé neschopní se sami o sebe postarat v důsledku svého stáří. Byla jsem tam tři měsíce a mělo to pro mě velký osobní a pracovní význam.

Na základě této zkušenosti jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. A pak jsem odjela do Kibery. Po první návštěvě ve slamu jsem myslela, že se okamžitě sbalím a vracím domů. Nedokázala jsem si představit, jak bych v takovém prostředí měla fungovat po dobu půl roku. Po pár dnech jsem si to ale rozmyslela. Pocítila jsem, že i když toho pořád moc neumím, tak i to málo může pomoci.

Viděla jsem, kde a jak můžu být přínosem nejen mé organizaci, ale i obyčejným lidem, a oni s mou pomocí počítali. A to už pak překousnete všechno. Takže jsem zůstala a snažila se být nápomocna při jejich starostech, sdílet s nimi sebemenší radosti. A tak asi svou práci dnes vnímám. Je jedno, s kým a kde pracuješ, ale vždycky pracuješ s člověkem a ten by měl žít důstojně, i když třeba v ruinách zemětřesením rozbitého města nebo ve špinavém slamu.

Mají lidé ve slamu třeba i nějaké podobné zájmy jako běžný Evropan? Zajímá tam třeba muže fotbal, chodí společně do barů, atd.?

Keňa fotbalem žije. Nikdo sice nevěděl, kde je Česká republika, ale Petra Čecha a Karla Poborského znali všichni. V každé hospodě visí na zdi plakát fotbalového týmu jako Arsenal FC, Manchester United, Real Madrid a spoustu dalších. Znali všechna jména jejich hráčů, a když bylo mistrovství světa ve fotbale, nikdo nemluvil o ničem jiném, dokonce i ženy sledovaly některé zápasy a fandily svým týmům.

No a jak už jsem říkala, ve slamu se hodně pije. To máme taky společné. Nejčastěji teda pijí sladové pivo, které je na naše poměry velmi silné. A pak mají rádi changu – pálenku z pražené kukuřice, která se nevyrábí nikde jinde než v Kibeře.

Údajně ses učila trochu i tamější kuchyni – o co šlo a jak ti to chutná oproti tradičním českým receptům a pochutinám?

Tradičním keňským jídlem je ugali. To je smíchaná kukuřičná mouka s vodou, uhnětená do pevné hroudy, která se rukama přikusuje k rybě nebo masu. Ve slamu ale mají maso jen málokdy, a tak se k ugali nejčastěji podává povařená divoká kedlubna. To je jídlo, které místní jedí opravdu denně. I když jsem si na ugali nejprve musela zvykat, tak dneska se mi poněm stýská, a jestli se někdy do Keňi vrátím, tak to bude první, co vyhledám.

Jak v Kibeře lidé snáší svůj úděl (chudoba, životní nejistota)? Dá se říci, že v sobě skrývají něco, čím nás třeba předčí (optimismus, víra v lepší zítřky, nezdolnost)?

Žiješ-li ve slamu, musíš mít opravdu silný charakter, abys tam přežil a nepodlehl drogám, alkoholu, prostituci, nezapletl se do černého obchodu nebo jiné věci. Je to slam, koncentruje na jednom místě ty nejchudší z nejchudších, kteří dennodenně bojují o holý život. A lidský život tam nic neznamená, protože lidé v Africe umírají pořád a je jedno, jestli na horečku, oslabený organismus z HIV nebo tě zastřelí.

Ve slamu je všechno povoleno a mnoho věcí nebylo a nebude z toho morálního hlediska nikdy potrestáno. Člověk snadno ztratí svou lidskou tvář. Žít v takovém prostředí není vůbec lehké a už vůbec ne, pokud jsi žena, která má celkově v Africe slabší postavení než muž. Pro mě byly ty mé ženy hrdinky.

Kdysi se některé z nich živily prostitucí, ale ne všechny byly nakaženy HIV vlastní vinou. Dnes ale vzaly odpovědnost za své jednání a za své děti a snažily se v tom čase, který jim ještě zbývá, zabezpečit své rodiny. Denně se potýkaly se stigmaty, které s sebou HIV přináší, ale nestyděly se, naopak, snažily se všem říct, co je HIV, jak je snadné se nakazit, pomáhaly si navzájem a ve skupině s nejrůznějšími problémy a při tom všem se nezapomněly smát.

Myslím, že ony samy mě hodně do života naučily.

Autor: Tomáš Pustka

28.3.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Midi lidi

Další ročník festivalu FreiPlatz je tu

Opavský vinný trh loni v OC Breda praskal ve švech.

Čtvrtý ročník Opavského vinného trhu klepe na dveře

Sobota bude ve znamení dýní

/POZVÁNKA/ Těžko by se našla typičtější podzimní zelenina, než je dýně. A právě dýně budou v hlavní roli v sobotu 21. října v Kobeřicích.

V Dobroslavicích vysadí novou alej

Alej k lipám. Tak zní název projektu, který má nastartovat kultivaci krajiny v Dobroslavicích. Jeho součástí je výsadba nových stromů, která se uskuteční v neděli 22. října od 14 hodin.

Kam o víkendu za fotbalem?

Přinášíme vám přehled sportovních utkání o víkendu 21. a 22. října.

Rozloučili jsme se - 42. týden

Vážení čtenáři, na stránkách Opavského a Hlučínského Deníku vám pravidelně přinášíme seznam zesnulých v našem regionu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení