„Besedy jsou organizovány jako výchovný program vojáků Armády České republiky v činné službě, zvyšují jejich vlastenectví a rozšiřují soudobé vojenské tradice a povědomí o vojenské historii,“ popsala smysl akcí Lenka Pawlitová z 53. brigády pasivních systémů a elektronického boje generála Heliodora Píky v Opavě.

Jedním z besedujících byl i dnes třiadevadesátiletý brigádní generál Alexandr Beer. V době Ostravsko-opavské operace v roce 1945 byl tankovým velitelem. Jak řekl, po osvobození Ostravy jim zbyly již jen čtyři pojízdné stroje.

Vzpomínal také na Opavu těchto dní: „V Opavě jsme přímo nebojovali, ale dodnes mám před očima to hořící město na obzoru. Pamatuji si, že jsme pak v Opavě mobilizovali do naší jednotky vojáky k doplnění,“ zavzpomínal muž, který za své hrdinství získal celkem tři válečné kříže.

Prozradil také, že to byli muži jeho jednotky, kdo během bojů měl strach o rodinu Heliodora Píky: „Když jsme se dozvěděli, že ve Štítině žijí Píkova matka a sestra, poslali jsme tam naše lidi, aby je chránili. Nikdo netušil, jestli se ustupující Němci nebudou mstít.“

Generál Beer ale nebyl jediným, kdo se se současnými profesionálními vojáky a také dětmi ze Základní školy ve Štítině rozdělil o své zážitky a názory.

Dalším byl třeba gen. Tomáš Sedláček, muž, který proti fašismu bojoval jak na západní, tak na východní frontě a vysloužil si přízvisko „táta výsadkářů“, plk. Ludvík Štefka, bývalý válečný pilot, dnes předseda Sdružení zahraničních letců – východ, a plk. Emil Boček, nejprve mechanik a později stíhací pilot RAF.

Ti všichni se představili přítomným v krátkém životopisu, ve kterém popsali svoji osobní pouť druhou světovou válkou.

Přestože veteráni mají na svých bedrech více než osm či devět desetiletí života, neztrácejí zájem o dění kolem sebe. Například generál Sedláček se svěřil s tím, že dnes už pojem vlastenectví nemá u lidí takovou váhu jako kdysi. Mluvil o svém pohoršení nad názory, že jsme národem zbabělců, který nikdy nebojoval, nebo nad tlakem proti zachování a vyzbrojování soudobé armády. Třeba otázkou, proč vlastně potřebujeme Grippeny?

„Před druhou světovou válkou jsme se spoléhali na ochranu velkých mocností a jak se ukázalo, ty nás nakonec nechaly být svému osudu. Nesmíme se spoléhat na okolí, musíme sami myslet na svoji obranu,“ řekl mimo jiné generál.

Téma vlastenectví bylo na besedě probíráno vícekrát. Třeba to, že dnes se za vlastenectví považuje oslava návratu hokejistů z mistrovství světa. „Proč ale nejdou tito lidé do ulic s vlajkami republiky také osmého května nebo osmadvacátého října?“ položil generál Sedláček přítomným otevřenou otázku a dodal: „Takové projevy já za vlastenectví nepovažuji.“

Besedu s vojáky doplnila i hodinová projekce dokumentárních záběrů, které předchozí slova válečných veteránů doplňovaly. Zatímco vojáci sledovali video, v sousedním sále usedli k besedě žáci Základní školy ve Štítině, které si, jako děti z rodné obce generála Heliodora Píky, vojáci pozvali.

A bojovníci druhé světové války se znovu po letech dostali do palby. Tentokrát se ale jednalo jen o zvídavé otázky dětí. Ty samozřejmě muži od letectva nebo tanků zajímaly. A děti se zajímaly nejen o osudy čtyř přítomných, ale i o svého rodáka Heliodora Píku.

Spokojeni byli i samotní generálové. Jak řekl generál Sedláček, spousta lidí stále vnímá armádu jako zbytečnou, tak, jak ji vnímali v dobách komunismu. Dnes je ale posádka pro město, kde sídlí, přínosem, a to jak společenským, tak kulturním.

„Jsem rád, že se to mění a že voják zase je prestižní povolání jako kdysi. Že lidé opět mohou být na vojáky hrdí a vážit si jich,“ ukončil generál Sedláček svůj příspěvek.