Naše redakce si dala schůzku s vedoucím provozního oddělení léčebny Václavem Glabazňou, abychom se na vlastní oči přesvědčili, nakolik je situace vážná. Zjistili jsme, že havrani jsou pro léčebnu skutečná pohroma.

Během zhruba hodinové návštěvy léčebny neuběhla snad ani jedna jediná vteřina, kdy by nebylo slyšet havraní krákání. Pokud vezmeme v úvahu, s čím se zde pacienti léčí, určitě pro ně není řev těchto ptáků ideální psychickou vzpruhou. „Od našich pacientů jsme dostali různá upozornění, že krákání havranů jim vadí. Lidem s psychickými chorobami může krákání jejich stav ještě zhoršit. To nám potvrdili i samotní lékaři," připustil Václav Glabazňa, jenž nás zavedl až před budovu gerontologického oddělení.

Stromy, na nichž mají havrani několik desítek hnízd, stojí přímo před okny a balkony tohoto oddělení. „Tady si pacienti od havranů neodpočinou ani na minutu. Pod okny jim řvou prakticky pořád," pokračoval.

Ještě předtím, než jsme vyrazili na obhlídku zahrady, pozval nás Václav Glabazňa do své kanceláře a vytáhl snad deset centimetrů hrubý šanon, kde má o boji s havrany zaznamenáno prakticky všechno. Dostat je z areálu psychiatrické léčebny se rovná úkolu z kategorie nemožných. Jedná se totiž o volně žijící ptáky a ti jsou chránění. Zakázán je tedy jejich odstřel, plašení a také odstraňování hnízd. To je jenom jeden ze zádrhelů.

Pokud by se měla udělit výjimka, musí se dohodnout hned tři strany, které jsou v celé záležitosti zainteresovány. Jde o odbor životního prostředí opavského magistrátu, jenž se, mimochodem, léčebně snaží vyjít vstříc. Kromě toho se ale problém bezprostředně dotýká také Českého svazu ochránců přírody a České společnosti ornitologické.

„Různá jednání probíhají už asi pět nebo šest let. I kdyby se nakonec všichni dohodli na jednotném postupu, neexistuje technika, která by z více než 130 let starých platanů hnízda sundala," mínil vedoucí provozního oddělení léčebny. V Glabazňově šanonu nalezneme několik bizarních vyjádření.

Jedna instituce jim na dotaz, co si mají s havrany počít, odepsala něco ve smyslu, že ptačí zpěv léčí a léčebna má být ráda, že se nenachází například vedle dálnice. Zkoumali jsme, zda dopis nebyl náhodou psán na apríla, ale nikoliv. Byl myšlen vážně.

Peklo dokáží rozpoutat i špačci

Neexistuje žádné racionální vysvětlení, proč se havrani zdržují pouze v areálu psychiatrické léčebny. Vedle v nemocnici po nich není ani památky. „Nevím, jestli v tom mají prsty třeba mimozemšťani (smích). Každopádně je tady nějakých tři sta hnízd. Máme smůlu i v tom, že se nám zde střídají dvě populace havranů. V momentě, kdy severní druh odlétá do Finska, přilétají k nám jiní havrani z jihu," popisoval Václav Glabazňa.

Při procházce zahradou zjistíte, že prakticky každý chodník je potřísněn ptačími exkrementy. Nejhorší to je údajně v létě. Aby toho nebylo málo, tehdy sem zavítají i tisíce špačků. Prostor mezi budovami 2 a 4 je pak doslova nepoužitelný.

„Špačky zde máme tak na tři týdny. Usadí se v naší kaštanové aleji a za den jsou schopni chodníky pokrýt i jedenapůlcentimetrovou vrstvou výkalů. Když do všeho začne prát slunce, rozline se po léčebně skutečně nepříjemný zápach. Je to pro nás problém. Budovy musíme zásobovat zadními vchody," uvedl Václav Glabazňa, který se domnívá, že kvůli havranům a špačkům se náklady na údržbu léčebny ročně zvyšují o deset procent.

Strach z havranů dostal i sokol

Ptáci už zdaleka nehnízdí pouze na čtyřech vysokých platanech, ale i na jiných stromech, které se v léčebně nacházejí. Například jehličnanech. Havrani se přizpůsobili úplně všemu. Když procházíte pod stromy, prakticky neustále padají na zem větvičky z havraních hnízd. V minulosti se je měl pokoušet plašit i sokolník.

„Dopadlo to ovšem tak, že havrani si na sokola zvykli a ve finále se sokol začal bát havranů," krčí rameny Václav Glabazňa.

Bohužel pro léčebnu nejspíš není způsob, jak se jedněch z nejinteligentnějších ptáků na světě zbavit. V zahradě to chvílemi vypadá vskutku děsivě. Pacienti jsou při procházce snad na každém kroku ohroženi havraními výkaly. Ptáci neustále přelétávají z jednoho místa na druhé a do toho je nutné připočíst všudypřítomné krákání.

Václav Glabazňa si těsně před naším odchodem vzpomněl na jednu historku: „Byl tady za námi jeden hudebník a ptal se, zda je zde možné natočit klip k písni s názvem Sto havranů. Lepší prostředí by pro to asi opravdu nenašel."

Petr Dušek