Trest smrti byl uplatňován na našem území vždycky, od doby království českého, přes rakouské mocnářství, první republiku, německou okupaci až do roku 1990. Tehdy ho po svém zvolení prezidentem Václav Havel zrušil.

Od vzniku Československa až po rok 1989 bylo u nás popraveno celkem 1217 osob, do čehož se ale nezapočítávají tresty smrti z doby protektorátu. Trest smrti na krátkou dobu zrušil císař Josef II., ale na všeobecné naléhání jej zase obnovil.

O posledním přání

V souvislosti s trestem smrti se odjakživa tolerovalo zvykové právo odsouzence na poslední přání, které ovšem smělo být v „rozumných mezích". Jedině v době německé okupace a při poválečných politických procesech se neuplatňovalo.

O zvykovém právu posledního přání napsal v roce 1921 povídku novinář a spisovatel E. E. Kisch s názvem Nanebevzetí Tonky Šibenice. Jiné nejznámější poslední přání zločince odsouzeného k smrti bylo vysloveno v roce 1864 v Opavě, tedy právě před sto padesáti lety.

Jsou o tom záznamy ve starých soudních spisech, obšírně o případu psal i časopis Opavský Besedník, který vycházel v letech 1861 až 1865.

Šlo o jistého Josefa Knoppa, nádeníka z Filipovic, který v lese poblíž Mikolajic zavraždil a oloupil tkalcovského tovaryše. Byl ale vypátrán, usvědčen a odsouzen k smrti pověšením. Dostalo se mu útěchy duchovního a mohlo se mu dostat požádal-li o to posledního přání.

V jiných případech se týkalo dobrého jídla, cigarety nebo „malého truňku." Nešlo o zákonné ustanovení, ale o starodávný zvyk.

Poprava měla být vykonána 30. června 1864, a když byl Knopp dotázán na poslední přání, k překvapení úředníků požádal, aby k němu směl být vpuštěn každý, kdo projeví zájem. Byl proto odveden do zvláštní cely a posazen ke stolu s křížem a dvěma hořícími svícemi.

Lidé začali přicházet do vězení v Masařské ulici ve značných počtech. Někteří Knoppovi přinesli peníze, za které si hned nechal poslat dobré jídlo.

Podle očitého svědka seděl odsouzenec za stolem a celkem klidně pokuřoval cigáro, rovnal na stole donesené květiny a krabičky šňupacího tabáku. Jeden z návštěvníků se ho zeptal, jestli mu není líto vlastního života, ale Knopp zavrtěl hlavou: „Již to jinak nemůže býti, již jsem to dále nepřivedl."

Strážce zmíněného muže kvůli otázce napomenul, ale Knopp namítl: „Nechte ty lidi mluvit, ať si každý řekne, co chce, k tomu jsou tady." Opavský Besedník uvádí, že šlo o „surovce zanedbaného ve výchově i ve vzdělání". Nicméně jeho reakce nebyly nepřípadné ani hloupé.

Knoppova poprava

Druhý den odsouzenec svého zločinu litoval, vyzpovídal se faráři a požádal, zda by mohl vidět svou matku a příbuzné. Ačkoliv šlo již o druhé poslední přání, bylo mu vyhověno. Ráno přišel oddíl vojska a uzavřel kvůli davům zvědavců Masařskou ulici. Poté přijel k bráně krytý vůz, do kterého vstoupil odsouzený, kněz a dva žandáři. V druhém voze jela pětičlenná úřední komise.

Oba vozy zastavily před takzvaným klipláckým dvorem, kde již čekal kat. Tam také byla v noci postavena šibenice obyčejný dřevěný hranol, na kterém byl připevněn hřeb s oprátkou. Podle pamětníka vstoupil Knopp na popraviště pevným krokem, otočil se ke shromážděným lidem a prohlásil: „Neplačte o mne, neboť jsem trest svůj zasloužil."

K opavské věznici v Masařské ulici se ještě váže jedna epizoda, spíše však pověst. Prý do této věznice vstoupil inkognito císař František Josef I., aby si ji prohlédl, a při té příležitosti se nechal uvést do cely Magdaleny Reichelové, která se svým milencem Birolem zavraždila manžela.

Inspektor (císař) se jí zeptal, zda se nebojí rozsudku, načež odpověděla, že Birol dostane milost, a až si oba své odsedí, vezmou se. Císař odpověděl, že to není jisté. Birol milost nedostal a Reichelová byla odsouzena na dvacet let žaláře. Zda měl Birol před smrtí poslední přání, o tom soudní spisy mlčí.