Zámek je hraběcí, později knížecí venkovské sídlo s přilehlou oranžerií, zahradami a parkem. V jeho správě se od počátku 14. století vystřídala celá řada zástavních a později dědičných vlastníků.

Přelom 18. a 19. století byl spojen s Larisch-Mönnichy, za kterých byl v období 1822 až 1827 zámek celkově přestavěn podle projektu Johanna Antona Englische. Nejlepší časy zažil po roce 1832, kdy se do Raduně přiženil Gebhard Blücher z Wahlstattu.

S příchodem vnuka proslulého pruského vojevůdce získalo panství s elegantním sídlem a komorním prostředím krajinářského parku i relaxačních zahrad společenskou i ekonomickou prestiž.

PANSTVÍ PAK DĚDILI PŘÍSLUŠNÍCI RODU BLÜCHERŮ

Po smrti Gebharda Bernharda Blüchera von Wahlstatt zdědil zámek v roce 1875 nejstarší syn Gebhardt Lebrecht, třikrát ženatý otec deseti dětí, a počátkem 20. století v něm zadal mnohé historizující úpravy exteriéru i vnitřních prostor.

Jeho mladší syn Lothar převzal správu velkostatku v roce 1912 a po roce se oženil s Luisou, rozenou princeznou Radziwill. Po Lotharově předčasné smrti v roce 1928 spravovali raduňský velkostatek vdova a poručníci tří ještě nezletilých synů.

Po dvou letech se dědictví ujal nejstarší syn Hugo a po jeho nečekané smrti v roce 1948 řídil panství krátce nejmladší syn Alexander, který jako anglický státní příslušník Raduň se svou matkou Luisou opustil v lednu 1949 po marných protestech proti záboru blücherovského majetku i uvalené národní správě.

ZÁMEK SE STAL KULTURNÍ PAMÁTKOU

Zámek po válce připadl pod ministerstvo zemědělství a byly v něm umístěny kanceláře a byty, roku 1959 v něm byla zřízena základní i mateřská škola a kinosál.

Do podzimu 1979 patřil zámek MNV v Raduni, pak byl převeden pod ONV v Opavě a předám do správy tehdejšího opavského Vlastivědného ústavu. Dočkal se zařazení mezi nemovité kulturní památky a první prohlídkový okruh se šesti interiéry jižního křídla byl otevřen v červenci 1984.

V průběhu let prošel postupnou obnovou s rozšířením a doplněním návštěvních okruhů, které dnes nabízejí prohlídku reprezentačních, společenských i privátních místností majitelů, hostinské zázemí, pokoje služebnictva i zámeckých dětí.

V roce 1992 žádal o vydání zámku s pozemky Nicolaus Blücher von Wahlstatt. Jeho restituční nárok byl po mnohaleté kauze u tuzemských i evropských soudů uzavřen ve prospěch československého státu. Nesplnil základní restituční podmínku, kterou je československá státní příslušnost.