Dostal se sem v důsledku mocenského boje, chtěl být prvním tajemníkem ÚV KSČ i prezidentem republiky. Jenže v té době došlo k politickému uvolnění a mnozí politici si přáli, aby Novotný z čela KSČ i z Hradu odešel.

Proto za Rudolfem Barákem v roce 1967, tedy právě před padesáti lety, chodily do věznice různé návštěvy, které mu slibovaly, že když jim předá „tajné materiály na Novotného" získá svobodu.

Z VĚZENÍ DO PRAHY

V létě roku 1968 se dva ostravští novináři dověděli, že exministr bude převezen do Prahy k přerušení výkonu trestu. V rozhovoru jim pak Rudolf Barák objasňoval původ peněz a šperků ukrytých v Blansku v jeho domku za komínem. Ale i vlastnictví obrazů. Tedy to, zač byl také odsouzen.

Tvrdil, že když jako vysoký činitel navštívil třeba Sovětský svaz, automaticky dostal darem auto, šperky a zlaté hodinky. Podobně tomu bylo v bývalé NDR nebo v Polsku. Kdykoliv bylo zasedání ÚV KSČ, měl každý účastník na stole obálku a v ní deset tisíc. „Z toho se přece dalo ušetřit, ne?" hájil se Barák.

V roce 1961 byl Barák na návštěvě v Moskvě, čehož využili prezident Novotný a nový ministr vnitra Lubomír Štrougal a nechali otevřít tajný sejf, kde skutečně byly materiály, které „sbíral" na Novotného, zejména o tom, jak se nepříliš statečně choval v koncentračním táboře Mauthausen, a o jeho podílu na procesech v padesátých letech.

U obvinění z korupce se exministr zčásti obhájil, v žalobě zbyly jen neevidované fondy rozvědky. Barákovo zdůvodnění znělo takto: „To nešlo zúčtovat, protože při výběru v dolarech, francích nebo markách by bylo jasné, ze které země agent pochází."

Barák byl bezohledný ministr vnitra a tvůrce bezohledné StB, jeho agenti se neštítili únosů, například sociálního demokrata Bohumila Laušmana z Vídně, stáli také za vraždami a bombovými útoky, ve Francii to byly například dopisové bomby.

BOJ O MOC

Barák a Novotný byli přátelé, kteří nechtěli, aby se novým prezidentem stal předseda vlády Viliam Široký. Barák proto nechal unést z Rakouska někdejšího vyšetřovatele Ústredny štátnej bezpečnosti (ÚŠB) Imricha Suckého, který v době Slovenského štátu odkrýval podzemní komunistickou stranu a vyslýchal jak Viliama Širokého, tak Gustáva Husáka.

Právě výpověď Suckého měla potvrdit, že Široký ochotně prozrazoval své spolusoudruhy. Jenže ambiciózní Barák chtěl zdiskreditovat i Novotného. To byl pravý důvod jeho odsouzení na 15 let.

Když Novotný v roce 1968 složil prezidentskou funkci, měl Barák smůlu. K moci se dostal Gustáv Husák, takže mohl být jen řidičem u telekomunikační správy. Obnovený soud, už normalizační, potvrdil, že se exministr skutečně dopustil kriminálních činů. A to byla definitivní tečka za jeho kariérou.

V roce 2006 usilovali potomci Rudolfa Baráka o vrácení rodinné sbírky obrazů, které byly předány do Národní galerie v Praze. Barák umělce podporoval, řešil i jejich životní nesnáze, Otakaru Kubínovi a Janu Zrzavému zajistit „vyhovující" byty. Ti mu na oplátku buď darovali obrazy, nebo ho na cenná díla upozornili.

Jednoho Picassa získal od německého obchodníka s obrazy, který chtěl propašovat Picassův obraz z Československa. Měl jen dvě možnosti obraz levně prodat, nebo jít do vězení. Rozhodl se pro svobodu. Soud rozhodl, že sbírka Barákových obrazů nebude dědicům vydána.

Což je zajímavé, stovky vládních a stranických funkcionářů z éry komunismu získávaly obrazy podobně, z židovského majetku, po odsunutých Němcích nebo po emigrantech či politickým nátlakem. A ti si mohli ponechat nejen za pakatel koupené vily, exkluzivní byty, chaty a umělecké předměty.

Ostatně i po roce 1990 známe přece aféry s obrazy, domy či s neoprávněným získáním státního občanství, což vedlo k milionovým restitucím. Rudolf Barák je zapomenutá historie.